Pro vědu, zejména pro obory určující paradigma současné vědy je skutečnost souborem objektů. Subjektivita badatele musí ustoupit a dát přednost pozorování, na kterém se potenciálně všichni shodnou. Jestliže je odstraněno subjektivní zkreslení, je ve smyslech skutečnost pasivně zrcadlena. Realita je právě taková, jak je zobrazena ve smyslech. Rozum si všímá toho, co se děje pravidelně a formuluje tyto pravidelnosti jako přírodní zákony. Teorie logicky odvozená od faktů, přesněji od záznamů pozorování včetně experimentů, umožňuje dění v přírodě predikovat.
Pro objektivní, nezkreslené poznání je žádoucí objevovat v přírodě mechanismy. Objektivní jsou takové vjemy, které, které jsou kvantitativně vyjádřitelné, tedy měřitelné. Případné nepravidelnosti ve srovnání s teoretickým modelem lze postihnout statisticky a připsat je nedostačujícímu poznání všech okolností. Tím se odchylky stávají nepodstatnými a lze od nich odhlížet. Složité procesy je třeba redukovat na jednoduché principy. Vše biologické musí být redukováno na chemické, a chemické je jen zvláštním případem fyzikálního.
Paradigma dosud vládnoucí v přírodních vědách je tedy redukcionistické, mechanistické a kvantitativní. Zatím odolává potížím, které se hromadí a vytvářejí tlak na paradigmatický posun, tedy na vědeckou revoluci, která nebude pouhou korekcí měření nebo zpřesněním výpočtů.
Magie naproti tomu nabízí obraz skutečnosti, ve kterém každý objekt je objektem nějakého subjektu. Tedy každá objektivita je filtrována přes nějakou subjektivitu. Účast subjektu není zamlčena. Magie je zároveň mantická (čili zvědná) a operativní. Poznání magického druhu je zároveň tvorbou. Poznatek je novou skutečností a součástí širší skutečnosti.
Magická cesta poznání nemá ambici skutečnost pojmout. Nevychází smyslovým vjemům vstříc s připravenými pojmy a pojmovými strukturami. Myslet magicky znamená, že skutečnost myslí sebe prostřednictvím nás. Ale nic nám nevnucuje. Děje se to ve svobodě. Je to tvůrčí akt. V magii poznání, latinsky cognitio, je co-genitio, tedy spolurození či spolutvoření. A děje se to prostřednictvím obrazů. Magické myšlení je imaginativní a zde je nutno zdůraznit, že imaginace není libovolnou hrou fantazie. V magii hraje rozhodující roli vůle, ne pouhé chtění, spíše schopnost volit.
Magie pracuje s kvalitami, které nejsou převoditelné na kvantity, např. barvy na kmitočty elektromagnetického záření. Spíše naopak, magie i kvantity pojímá kvalitativně. Nad vchodem do platónské akademie v Aténách prý byl nápis: Nevstupuj, kdo neznáš geometrii. Avšak platónská a pythagorejská geometrie byla posvátná geometrie. Body, přímky, křivky, plošné a prostorové útvary měly smysl a nesly poselství. I číslům se v magii připisuje kvalita.
Magie nevysvětluje skutečnost zdola, redukcí na jednoduché prvky a mechanismy, nýbrž shora. I to, co z hlediska akademické biologie je neživé, magický přístup zahrnuje do skutečnosti živé, i když jistě jinak, v jiném smyslu, než třeba rostliny a živočichové. Pro magii je vše oduševnělé. Duši ve smyslu niterného prožívání je pomalu ochotna připsat živočichům už i oficiální věda. Podle magie má však duši i strom, řeka, kámen, krajina či nebeské těleso.
Zdá se tedy, že magie a věda jsou protikladné. Že sotva mohou koexistovat. Že magici budou, někdy ke své škodě, skeptičtí k metodám a výsledkům vědy. A obhájci vědeckého světového názoru budou jakékoli náznaky magických (či hermetických) úchylek, zejména u svých kolegů pronásledovat. Příkladem budiž Anna Strunecká, profesorka v oboru fyziologie na I. lékařské fakultě Karlovy univerzity oceněná bludným kamenem spolku Sisyfos, což se rovná exkomunikaci z vědecké obce z důvodu hereze vůči vědecké ortodoxii, a tím profesní ohrožení.
Kulturně historický pohled
Jiný pohled nám poskytne podrobnější zvážení vztahu magie a vědy z hlediska kulturních dějin. Za počátek vědy a za zrod nového paradigmatu se pokládá obrat kolem poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem. Vžilo se označovat jej jako obrat od mýtu k logu. To dali do názvu své knihy, jež tento zlom popisuje, dva historici myšlení z filosofické fakulty KU archeolog Jan Bouzek a filosof Zdeněk Kratochvíl.
Vše nasvědčuje tomu, že první filosofové pojímají filosofii jako souhrn vědění, jako vědění o příčinách a jako kritiku mýtu (nebo přinejmenším jako distanci od mýtu), a tím i náboženství a magie. Ještě u Platónova pokračovatele Aristotela převládá přístup, kterým se inspirovala i novověká věda. Brzy však se cesty raného vědeckého myšlení a tradiční magie zase setkávají.
Jedním z prostředí, kde se interpretovalo a rozvíjelo platónské dědictví, byla Sýrie. Tamní filosof Iamblichos (cca 250-330) napsal několik spisů rozvíjejících matematické myšlení a souběžně interpretoval mysteria a komentoval magický spis dnes známý jen v podobě zlomků, jako Chaldejská orákula.
K antickému dědictví a zejména jeho pozdní novoplatónské podobě, k jeho magickému i vědeckému dědictví se křesťanská Evropa znovu obrátila jako k inspiraci v 15. století. Florentskou platónskou akademii založenou r. 1461 můžeme pokládat za kulturní předpoklad novověku, jehož začátek bývá obvykle spojován se zámořskými plavbami o tři desetiletí později. Jejím prvním počinem na přání jejího zakladatele, sponzora a ochránce Cosimy Mediciho byl překlad Hermovského souboru z řečtiny do latiny. Je to text původem z přelomu 2. a 3. století zakládající novověký zájem též o magické myšlení.
Renesanční humanismus se pokládá za počátek novověké vědy. Za jednoho z prvních mučedníků vědy bývá pokládán v následujícím století Giordano Bruno (1548-1600). Odvažoval se myšlenek do té doby nevídaných a neslýchaných, jako že vesmír je nekonečný, že hvězdy jsou vzdálená slunce, že kolem nich mohou obíhat planety a na nich žít bytosti podobné lidem. Svým přírodovědným hypotézám však říkal přírodní magie. Propojení obou způsobů myšlení vyjadřuje výrok, který se mu připisuje: Příroda není nic jiného než Bůh ve věcech.
Na stejné století, jen o něco dříve připadá Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), jemuž se pro jeho odvážné, nezávislé myšlení a pro jeho neochotu zapojit se do dohadování mezi reformací a jejími protivníky připisovalo nepřátelství ke křesťanství, a proto dostal přezdívku Paracelsus podle alexandrijského polemika s křesťanstvím Celsa, patrně z 2. století. Je pokládán za otce experimentální medicíny. Do jeho doby platilo, snad s výjimkou Aviceny, to, co bylo k nalezení u autorit. Pro něj platilo to, co si ověřil. Navzdory odporu jeho kolegů, pro něž byl šarlatánem, je později a dodnes právě tento přístup standardní.
Zároveň s tím však připouštěl jako příčiny nemocí vedle geologie, klimatu, jedů a dědičnosti i vlivy spirituální. Každý orgán v těle člověka podle něj odpovídá kosmickým konstelacím. Propojuje nebesa vnější v podobě oblohy s nebem vnitřním, jemuž říká sydus nebo astrum. Sestavoval amulety určené pro léčení některých nemocí.
Věda v dnešním slova smyslu, matematizovaná přírodověda držící se Ockhamovy břitvy, tedy zásady, že pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované, se dále formuje v 17. a 18. století. Za klasika takto pojaté moderní přírodovědy je pokládán fyzik a matematik Isaac Newton (1643-1727). Dodnes se v běžných biografických přehledech zamlčují jeho neortodoxní náboženské a esoterní texty, které tvoří asi desetinu jeho spisů. Několik desetiletí se zabýval hledáním kamene filosofů.
Za etalon vědeckosti se, alespoň ve vědách o živé přírodě, už dlouho považuje příklon k darwinovské ortodoxii. Pokusy smířit údajně doslovné výklady stvoření v biblické knize Genesis s vědou v podobě tak řečeného vědeckého kreacionismu se pokládají za obskurní a diskvalifikující. Méně se ovšem uvádí, že jedním z prvních zastánců evoluční biologie byl Erasmus Darwin (1731-1802), dědeček Charlese Darwina. Zabývá se vývojem živé přírody ve svém díle Zoonomia z let 1794-1796. Zároveň však byl svobodným zednářem a hermetikem a pokládal vše živé za oduševnělé. Věnoval se působení živlů v živé přírodě. Až jeho vnuk Charles připojil k evoluční teorii nauku o přirozeném výběru, kterou si ovšem vypůjčil ze soudobé ekonomie a státovědy.
Esoterní zájmy klasických badatelů se mohou pokládat za jejich soukromou libost, která nemá s vědou nic společného. Někdy se naznačuje, že věda u těchto osobností byla tím novým, čím přispěli civilizaci, zatímco magicky laděnými výroky a aktivitami se prý snažili vyhovět dobovým názorům, činili to proto, aby byli okolím akceptováni nebo pro obživu, protože poctivá věda jim nevynášela.
Další důvod někdy používaný na vysvětlení vazby vědy a magie u téže osoby je náhlé, nečekané šílenství. To se s oblibou používá u Emanuela Swedenborga (1688-1772). Studoval fyziku, astronomii a další přírodní vědy. Zajímal se o praktickou mechaniku, sestrojoval hodiny, vázal knihy, osvojil si rytectví a konstrukci dechových nástrojů. Jeho pozdější studia zahrnují kosmologii, matematiku, anatomii, fyziologii, politiku, ekonomii, metalurgii, mineralogii, geologii, důlní inženýrství a chemii. V královských službách Swedenborg zastával místo stavebního dozorce na několika důležitých veřejných stavbách. Byl pověřen zpracováním projektů a provedením staveb nového typu: suchého doku, plavebních kanálů, strojů pro zpracování zdrojů soli a systému pro přepravu velkých válečných lodí po souši.
Otevření nových transcendentních schopností a vstup do vnitřních dimenzí bytí, což se Swedenborgovi mělo přihodit roku 1745, tedy v 57 letech věku, nemusel být ostrým a těžko přijatelným zlomem, když se seznámíme s jeho spisy z prvního období. Jeho studie magnetismu, krystalografie, fosforescence a metalurgie prozrazují jeho přesvědčení o aktivitě vesmíru. Předpokládá, že božská síla prostupuje všechnu hmotu, a proto se jeho myšlení obrací k hledání vztahu mezi konečným a nekonečným. Duše spojuje božské a materiální, i když ji člověk nemůže vidět nebo měřit. Posledních 27 let života se věnoval komunikaci s duchovním světem. Swedenborgovi životopisci nenacházejí důkazy oslabení mentálních schopností nebo duševní poruchy v tomto období. Jeho současníci prohlašují, že byl inteligentní, jasně myslící, spolehlivý a laskavý. Podle dochovaných dobových svědectví byl fyzicky, politicky a intelektuálně aktivní až do své smrti v 84 letech.
Metodologická pluralita a její meze
Magický a vědecký přístup ke skutečnosti se nemusí vylučovat. Mohou koexistovat. Současná obecná metodologie vědy soužití výkladů do jisté míry připouští. Zkušenosti lze vyjít vstříc různými, i rozpornými hypotézami. Shoda s pozorovanými fakty hypotézu nepotvrzuje (ve sporu s jinými hypotézami), protože u empirických faktů nikdy nelze vyloučit budoucí pozorování nesouhlasné s hypotézou. Avšak jen jedna jediná neshoda hypotézu teoreticky vyvrací.
Má-li hypotéza být podle současných metodologických standardů legitimní, musí být vyvratitelná (či, jak se s oblibou říká, falsifikovatelná). Pokud alespoň implicite neobsahuje proceduru umožňující ji v tomto smyslu testovat, nelze ji udržet.
Oprávněnost nějakého tvrzení či souboru tvrzení lze ovšem, jak ukázalo několik filosofů, hájit jen v určitých mezích. Logik a metodolog Ludwig Wittgenstein ukázal, že falsifikace či případná verifikace probíhá v rámci konkrétní jazykové hry. Z toho hlediska je verbální prezentace magie, např. jazyk klasických (v jistém smyslu pramenných) magických grimoárů či alchymických traktátů a pozdější interpretační literatury psané z hlediska těchto oborů jen jinou jazykovou hrou.
Obdobně lze mluvit o pluralitě diskursů ve smyslu francouzského filosofického kritika Michela Foucaulta. Podle něj diskurz je tedy to, co tvoří pozadí každé promluvy, která jej nutně „opakuje“, pohybuje se v prostoru jím vymezeném; je to zároveň to, co nám umožňuje mluvit, respektive co naše mluvení legitimizuje, a zároveň to, co nám týmž pohybem něco říct znemožňuje.
Zúžení oblasti, v níž lze vyhlašovat závazná pravidla a vznášet nároky na jejich uplatňování vede k tomu, že výpovědi vyjadřující magickou zkušenost a magickou praxi nepotřebují pro uznání své oprávněnosti, závažnosti, platnosti, přiměřenosti či korektnosti testovací procedury platné v deduktivních a exaktních přírodovědných oborech. Proto mohou koexistovat magie a věda nejen ve smyslu holého faktu subjektivního prožívání, ale i jako dva paralelní, ale možná i komplementární kulturní fenomény.
Magie a věda – paralelní nebo komplementární?
Zůstává ještě otevřeno, jde-li o pouhou myšlenkovou a jazykovou mimoběžnost magie a vědy, a případně o občanskou toleranci, nebo má nějaký hlubší význam to, že oba obory mají společný původ v raně novověkém renesančním humanismu.
Podle francouzského filosofa německého původu Jeana Gebsera prochází ve fylogenezi člověka vědomí pěti etapami, které se do jisté míry opakují v ontogenezi. Gebser mluví o strukturách vědomí. Z archaické struktury, kdy je lidská bytost zcela ponořena do celku skutečnosti, se vynořuje magická struktura, v níž symboly pouze nepředstavují události, objekty a osoby, nýbrž jsou těmito předměty a osobami. Gebser ji charakterizuje jako "jednorozměrnou" "bezprostorovou" a "bezčasou". Člověk se pozvolna vynořuje z celku, ale mezi člověkem, či spíše komunitou lidí a přírodou je příbuzenství. Přírodě lze naslouchat a podle toho jednat.
Po dalším, mytickém mezistupni přichází struktura mentální, v níž jsme dnes. Člověk je zcela vydělen z celku skutečnosti, ta se mu stává objektem. Vynořuje se diskursivní myšlení. Svět musel být odkouzlen, jak o tom podrobně pojednává sociolog Max Weber. Musí být devitalizován a demytologizován. Racionální vědomí odmítá předchozí struktury a hájí, že člověk je (či má být) striktně rozumový. V takto strukturovaném vědomí člověk ohajuje svou individuální svobodu.
Z hlediska této evolučně pojaté Gebserovy filosofické antropologie by tedy věda nahradila magii jako nová struktura vědomí, a jejich společný kus dějin a jejich koexistence ve směrodatných osobnostech evropské kultury by byla nahodilou okolností. Vědecky vzdělaný a myslící člověk sice může tolerovat lidi, v nichž přežívají relikty minulosti a může jim dovolit mýlit se, avšak na výlučnosti vědy jako nástroje výkladu světa by se tím nic neměnilo.
Gebser však sleduje ztrátu hodnot a všímá si krizových symptomů západní společnosti, v níž dosud vládne mentální struktura vědomí. Nezůstává u jednoduchého schématu čtyř etap. Gebser sám a jeho interpreti uvažují o mezistupních. Všímají si např. role postmoderní fáze mentální struktury, která poctivě reflektuje bezhodnotový obsah moderního vědeckotechnického myšlení, a proto opouští jeho výlučný nárok.
Gebser uvažuje o navazující páté možnosti a charakterizuje ji jako integrální strukturu vědomí. Člověk překonává svou vydělenost z celku skutečnosti a znovu se propojuje s celkem. Nejde však o regresi k opuštěným strukturám, k dávnému zanoření člověka do přírody. Při zachování jasného vědomí se znovu zažívá vnější skutečnost jako spřízněná s člověkem. Mentální struktura je integrována s analogiemi dřívějších struktur.
Gebser mimoto zdůrazňuje vstup dimenze času do myšlení. Racionální vědomí má totiž tendenci redukovat čas na prostor svého druhu. Čas je reprezentován spíše sledem po sobě následujících statických výřezů skutečnosti. Reflexe skutečného plynutí, proudu času a odpovídajícího proudu vědomí, jak na ně z filosofů 20. století upozornil francouzský autor Henri Bergson, je dluhem současné kultury.
Gebser se měl kdesi vyslovit, že integrální vědomí je dnešnímu člověku stejně vzdálené jako myšlení inženýra projektujícího atomovou elektrárnu neandrtálci. Můžeme vnímat jeho potřebu, můžeme vytušit jeho směr a sledovat jeho první, vynořující se náznaky. Nejsme však v něm jako civilizační celek zdaleka ještě doma.
Hledání nového paradigmatu vědy, nových cest myšlení, jak tuto snahu označoval Zdeněk Neubauer a okruh kolem něj, může znamenat, že věda nenahradila magii, že s ní může koexistovat, že se obojí může doplňovat, a že se věda může pokoušet s myšlením mýtickým a magickým vytvářet nový, ještě neprověřený a v detailech neznámý celek vynořující se kultury budoucnosti.
Náhledový snímek ze zdroje https://plato.stanford.edu/entries/bruno/
2024 ©