V posledních letech proniklo do českého prostředí praktikování spirituality, která se sama charakterizuje jako nenáboženská. Religionistika reaguje na tuto sebeidentifikaci a částečně ji přejímá. Hovoří též o sekulární spiritualitě[1] nebo o „spiritual but not religious“ nebo „affiliated“[2] Proti tomu se namítá, že výraz „spiritualita“ má původ v náboženství a že odloučení od náboženství je iluzorní. Tento krátký přehled chce představit osobnosti, myšlenkové okruhy a uskupení, které je možno takto identifikovat. Odborná diskuse řeší otázku, je-li tato charakteristika výstižná.
Nenáboženské, jako protiklad náboženského? Pojmové vyjasnění
Máme-li představit spiritualitu mimo náboženství v souvislostech, je nutno se vrátit k vyjasnění, co je právě náboženství. To totiž není ani religionistice zcela jasné. O týchž jednotlivých tradicích religionisté prohlašují, že jsou nebo naopak, že nejsou náboženstvími. Jistý vliv v poslední době získává teorie, která na základě historie užívání latinského výrazu „religio“ připouští termín náboženství vlastně jen v případě křesťanství, případně ještě u dalších dvou abrahámovských tradic.[3] Křesťanství však samo sebe někdy interpretuje též nenábožensky.[4] Za nenáboženské lze zřejmě označit obce humanistického judaismu, případně i rekonstruktivismu, kde židovské zvyky a tradice jsou chápány jako kulturní a etnické fenomény stmelující ohroženou, menšinovou komunitu s tím, že typicky náboženská interpretace skutečnosti pracující především s tématem transcendence není jejich součástí. Jednotliví stoupenci si ponechávají vlastní mínění o těchto tématech, včetně ateistického.[5] Religio, s odkazem na latinské ligo, -are, vázat se zde chápe jako horizontální vazba v komunitě spíše než vazba ke skutečnosti pokládané za božskou.
Religionisté obvykle v nástinech, úvodech, přehledech, lexikonech a encyklopediích oboru upozorňují, že neexistuje společně přijímaná definice náboženství.[6] Teologicky angažovaná polská religionistka Zofia J. Zdybicka věnovala vymezení náboženství desítky stránek, aniž by však návrh, s nímž nakonec po srovnání mnoha variant přichází, získal obecnou podporu.[7] Definice často se vyskytující, alespoň jako předběžné či pracovní, hovoří o vztahu člověka k transcendentní skutečnosti (popřípadě ke skutečnosti pokládané za transcendentní).
Religionistika však sleduje i jevy náboženství podobné a s náboženstvím souvisící. Standardně se v této souvislosti hovoří o implicitních náboženstvích.[8] Nizozemský religionista Jacques Waardenburg aplikuje dvojici explicitní – implicitní na nová náboženská hnutí s tím, že implicitní jsou ta, která se neidentifikují jako náboženská. Implicitní náboženství lze těžko rozpoznat, často lze nějaký fenomén přiřadit k implicitním náboženstvím až analýzami jeho vnějších projevů.[9]
Jiné vymezení jevů náboženství podobných může být zatíženo hodnotícím přístupem. Nemusí tomu však tak být, není-li náboženství samovolně a případně i nepřiznaně připsána v kontrastu s jeho protějšky kladná hodnota. Jde o vymezení těchto jevů jako kvazireligiózních, tedy takových, které zcela nevyhovují definici náboženství. Ty pak se ještě rozlišují na pseudoreligiózní, jako ty, které se přitom za náboženství prohlašují, a parareligiózní, které jsou náboženství podobné, ale samy se za náboženské nepovažují. Nejčastěji se uvádějí politické kulty, kulty šoubyznysu a marketing některých firem využívající zkušenosti úspěšných misijních strategií.[10]
Budeme-li postupovat emicky ve smyslu, jak to pro humanitní obory zavedl Marvin Harris, budeme při snaze vyložit sociální jev vycházet z porozumění samých aktérů popisované skutečnosti. Jevu nenáboženské spirituality, spirituality bez náboženství, víry bez uvedené náboženské příslušnosti porozumíme, uznáme-li, že jde o svébytný jev, který má k náboženství nějaký vztah, ale jeho příznivci mají důvod nepokládat ho za jeho součást.[11]
Historie a demografie k tématu
Výrazu „spiritualita“ se začalo užívat pravděpodobně v římskokatolickém prostředí pro označování škol duchovního života. Spirituality byly charakterizovány podle osobností, na které se odvolávaly (např. ignaciánská podle Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova), podle prostředí, kde se uplatňovaly a odkud se přenášely dál (např. mnišská podle řeholních komunit zejména benediktinské tradice) a podle stavů v církvi a společnosti (např. spiritualita kněžská, mužů a žen žijících v manželstvích a rodinách, spiritualita dělnická, podnikatelská apod.)
Později se vžilo užívání výrazu „spiritualita“ pro předpokládanou osobní náboženskou zkušenost, která by měla oživovat náboženské instituce, autority, rituály a doktríny. Za žádoucí se pokládal souhlas spirituality s institucionalizovaným náboženstvím, mohou se však ocitnout v napětí. Připouští se existence struktur bez ducha. Spiritualita se tak může ocitnout v kontrastu k organizovanému náboženství, může je (některé konkrétní nebo náboženství obecně) kritizovat, může se bez něj obejít. V tomto smyslu je svým původem náboženská a svým vyzněním od náboženství odpoutaná.
Změny místa náboženství ve společnosti ve 20 století byly identifikovány jako sekularizace, zesvětštění ve smyslu přebírání (výlučně) církevních kompetencí veřejným sektorem, zejména státem. Šlo o ztrátu vlivu náboženství na společnost, případně též individuální ztrátu důvěry v náboženství, náboženského praktikování a přesvědčení. Americký sociolog a teolog Peter Berger, který studoval tento trend, však konstatuje, že předpoklad, že žijeme v sekularizovaném světě, je chybný. Náboženství se vrací do postojů a smýšlení jednotlivců a do veřejného prostoru.[12] Aktuální podoba zájmu o náboženství však není prostým návratem k dříve opuštěným tradičním náboženským směrům a náboženstvím předků.
Demografická zjištění nasvědčují tomu, že i v Česku počet lidí, kteří se sami identifikují jako bez vyznání, případně bez náboženské víry, neroste. Pokles počtu obyvatel s tímto sebepojetím je poněkud znejistěn tím, že velká část populace se ve sčítacích arších r. 2011 k této otázce odmítla vyjádřit, resp. respondenti využili možnosti tuto otázku (spolu ještě s otázkou na národnost) ponechat nezodpovězenou. Z těch, kteří se vyslovili, statisíce opouštěly i nadále tradiční církve, ale přinejmenším část z nich se přesouvá k menším, často křesťanským uskupením tvořícím alternativu k tradiční religiozitě. 7 % obyvatel, tedy druhá největší skupina po Církvi římskokatolické, o sobě referuje tak, že různá konkrétní vyjádření demografové shrnují pod záhlaví „věřící bez uvedené náboženské příslušnosti“.
Existuje-li náboženství vždy jako konkrétní vyznání, jsou tito lidé nenáboženští. Přitom jsou věřící. Výraz „věřící“ je neurčitý, poněvadž není řečeno, čemu věří. Pravděpodobně je třeba rozlišit osoby bez konkrétní náboženské příslušnosti a ty, které nárokují spiritualitu (transcendenci, změněné vědomí, mystickou či metafyzickou zkušenost), avšak odmítají jakékoli náboženství, případně se o ně nezajímají a nepokládají své prožívání za náboženské.
Bez konkrétní náboženské příslušnosti
Americký terapeut a plodný (hojně do češtiny překládaný) autor Thomas Moore (*1940) opustil po 12 letech řeholní společenství, ke kterému patřil a rozešel se se svou původní římskokatolickou příslušností. Stal se psychoterapeutem a píše knihy pozoruhodné průnikem témat psychologie, archetypů, mytologie a umění. Přiřadil se k proudu spiritualizované psychoterapie v návaznosti na iniciativu Carla Gustava Junga. Oba náboženské motivy řadí do rámce terapie nebo osobního vývoje. Moore se titulem své nedávné knihy (původní vydání 2014) hlásí k osobnímu náboženství, které v podtitulu charakterizuje zároveň jako osobní spiritualitu v sekulárním světě.[13]
Přes hranice jednotlivých náboženství pozdní antiky, v původním řeckém a římském náboženství, v helenizovaném náboženství Egypta, v judaismu a křesťanství prochází gnostický impuls. Jungovo pojetí hlubinné psychologie počítá s tím, že v procesu individuace se člověk setkává se symboly. Ty ho spojují s archetypy kolektivního nevědomí a umožňují realizovat bytostné Já[14]. Vedle jiných symbolů se tu pracuje s gnostickými motivy. Dále je rozvíjí současný neognostik Stephan A. Hoeller. Ve svém výkladu Jungova textu Sedm promluv k zemřelým (který Jung napsal pod pseudonymem Basileides Alexandrijský) řeší otázku, je-li gnose psychologií nebo náboženstvím.[15]
Historicky, svým původem v prvních stoletích našeho letopočtu a novoplatónským filosofickým kontextem je gnózi blízko hermetismus. Soubor raných textů, od pozdně středověkého překladu do latiny známý jako Corpus hermeticum[16] se jeví jako náboženský, i když nikoli propojený s některým konkrétním náboženstvím své doby. Je sporné, jde-li o náboženství nové ve své době, protože se prolíná s různými náboženstvími, v dalších stoletích zejména s křesťanstvím. Některé jeho novověké podoby jako theosofie Jacoba Böhma[17] nebo rosikruciánství plní v soudobém luterském křesťanství podobnou roli, jako v katolickém prostředí mystika. Klasik hermetismu 19. století píšící pod pseudonymem Éliphas Lévi[18] nebyl církevní institucí akceptován, ale sám vystupuje jako křesťan. Pozdější hermetici však sledují linii poznaní vyšších světů a realizace duchovních bytostí ve smyslu theurgie, ale o klasické náboženství, chápeme-li je primárně jako vztah k transcendenci, spíše nejde.
V téže linii pokračuje theosofie a anthroposofie. Theosofie po počátečním zájmu zakladatelky Heleny Petrovny Blavatské o západní esoterní tradici[19] přešla k zájmu o buddhismus a jiné svým původem indické tradice. Po krizi v Theosofické společnosti v souvislosti s Krišnamurtim[20] v orientaci na západní spirituální tradici pokračuje uskupení, které se posléze označí jako Všeobecná anthroposofická společnost. U Rudolfa Steinera se objevuje křesťanský motiv.[21] Centrální místo na cestě lidské bytosti „okruhy věků“ má podle něj „mysterium Golgoty“. Současný anthroposofický autor, který se zabývá interpretací náboženství, Pietro Archiati, pokládá anthroposofické domyšlení kristovského impulsu jako překonání náboženství a jako návrat člověka k sobě samému, jako realizaci plného potenciálu lidství.[22]
Hnuti lidského potenciálu
Okruh iniciativ vzniklých ve 20. století s nejistým vztahem k náboženství se obvykle charakterizuje jako hnutí lidského potenciálu. Předpokládá nerealizovaný potenciál člověka, resp. lidského mozku. Jeden ze směrů uvádí možnost v přechodném stavu, v němž elektromagnetická aktivita mozku vykazuje frekvenci 8-12 Hz, tento potenciál rozvinout. Tradiční podobou této aktivity je Silvova metoda kontroly mysli. Její zakladatel Mexičan José Silva, jak se uvádí, byl příslušníkem římskokatolické církve, sám však svou metodu práce na sobě a seberozvoje odděluje od náboženství. Cíle se prezentují jako imanentní: rozvoj duševních sil, zlepšení zdraví a občas, aniž by se to zvlášť zdůrazňovalo, i schopnosti uváděné jako paranormální.[23]
Směry a skupiny navazující na Silvovu iniciativu, např. česká Modrá alfa[24] nebo Hlubinná abreaktivní psychoterapie (HAP)[25] se jeví jako příbuzné náboženství a přejímající některé náboženské motivy, aniž by se však k některému náboženství přihlásily a zatím se to nejeví tak, že by tu vzniklo nové náboženství, které by mělo všechny znaky, které náboženství obvykle připisujeme. Spíše jde o přiznané nebo nepřiznané výpůjčky.
K nabídce témat v materiálech Modré alfy patří vedle otázek moderování emocí a lidského partnerství i nabídka blízká náboženství, i když ne přímo náboženská: smysl života nebo téma, jak skloubit duchovno a logiku. K nabídce HAP patří vedle typických psychologických témat i vliv minulých životů na smysl a cíl života.
Ohledně propojené dvojice nauky a praxe, dianetiky a scientologie se i podle odkazu na vědu v názvu systému a podle nejistého, problematického místa transcendence v něm diskutuje, jde-li o pseudoreligózní útvar, též vzhledem k tomu, že jednou z tváří organizace je scientologická církev. Sami scientologové odkazují na státy, ve kterých mají statut uznaného náboženství. Jiné však ji za náboženství nepovažují[26]
Iniciativy míněné jako existující zcela mimo náboženství
Již před současnou vlnou popularity nenáboženské spirituality a hnutí mindfulness vystoupil s podobnou nabídkou americký profesor psychiatrie Jon Kabat-Zinn (*1944). Používal motivy jógy, théravádového a zenového buddhismu jako psychoterapeutické metody. Využíval cvičení všímavosti pro léčbu chronického stresu, bolesti, úzkosti a dalších psychosomatických obtíží. Nesleduje ve svých vědeckých a populárně odborných textech transcendentní cíl např. buddhistické meditace, jako je probuzení, resp. nirvána.[27]
Značný počet vydaných praktických příruček věnovaných této praxi, která se obvykle dnes v českých překladech ponechává s anglickým označením mindfulness, už dovoluje mluvit o hnutí. Významy tohoto anglického výrazu, v pálijštině, jazyce raných buddhistických spisů, sati, lze tlumočit jako všímavost, bdělost, bdělou pozornost, plné vědomí, zpřítomnělost či ducha-přítomnost. V češtině je v současné době více než deset publikací, které mají výraz mindfulness v českém názvu. Odvolání na buddhismus a v buddhismu formulovaný cíl je vzácné, příležitostné a není té povahy, že by se dalo mluvit o variantě západního buddhismu, resp. západní eklektické syntézy buddhistických škol.
Mimo i volné propojení s buddhismem či jinými meditativními školami Východu je příběh Francouze Stephena Jourdaina. (1931-2009). Jeho vyprávění je svědectvím o transcendentní zkušenosti, aniž by byla připravena jakýmikoli náboženskými vlivy kromě těch, které jsou obecně přítomny v kultuře. Jourdain prošel „kataklysmatem“, jak to sám nazývá, ve věku šestnácti let. Rodinná i školní výchova měla světský charakter. Do své rozhodující zkušenosti, a ještě dlouho po ní neslyšel a nečetl nic o mystice nebo esoterismu. Četl hlavně beletrii (Jean-Arthur Rimbaud, Paul Verlain, Marcel Proust, Henry Miller) a novověké racionalistické filosofy.
Jourdain v období před zvratem přemítal o slavné Descartově větě Myslím, tedy jsem. Zřejmě ji nechápal v původním kontextu úvahy o skepsi a novém nacházení jistoty v Rozpravě o metodě.[28]S větou se, jak popisuje, ne moc dlouho ale intenzívně potýkal. Pak došlo k tomu, co označuje jako neudálost. Říká: … S nepopsatelnou prudkostí jsem pronikal na druhou stranu zrcadla a nalezl jsem se, jako bdělý vůči nekonečné bdělosti v samotném svém středu, ve středu bdělosti, která nebyla předmětem, nýbrž mimočasovým úkonem, kterého jsem byl schopen. Věděl jsem, že vím vše, co je k vědění, že jsem dosáhl nekonečné hodnoty, že to, čeho jsem se dotkl, je podstata podstaty všech věcí a mne sama… Věděl jsem.[29]
Prakticky bez odkazů na východní či jiné náboženské směry popisuje mimočasovou radikální zkušenost původem německý, v Kanadě žijící autor Eckhart Tolle. Pro vyjádření radikálního prozření nepotřebuje instrumentárium buddhismu, jógy či křesťanské mystiky (i když jako autor místo svého jména Ulrich Leonard přijal jméno křesťanského mystika 13. a 14. století Mistra Eckharta). Cestou k bezčasému prožitku je bdělá pozornost vůči tělu a vůči mysli.
Východisko spíše v sekulárním humanismu má hnutí zastoupené rovněž u nás, jehož zakladatelem je Argentinec Mario Luis Rodrigues Cobos, zvaný Silo (1938-2010). Toto Humanistické hnutí od svého vzniku v šedesátých letech 20. století však postupně připojilo spirituální programové body ke svému programu překonání bolesti utrpení na osobní, meziosobní a společenské úrovni. Vedle aktivit občanských, resp. politických, se dnes v hnutí pěstuje spirituální meditativní praxe směřující ke změněnému vědomí. Náboženství není v současné podobě hnutí explicite zmiňováno.
Zvláštní podobou spirituality, která si nejspíše zaslouží označení „nenáboženská“ je to, co reprezentuje Američan Sam(uel) Harris. Tento americký neurovědec se nejen pohybuje mimo náboženství, ale je jeho kritikem. Z variant současného ateismu je nejblíž Richardu Dawkinsovi, tedy soudí náboženské výpovědi z hlediska jejich souhlasu s vědeckým poznáním. Bývá počítán mezi čtyři hlavní představitele nového ateismu.
V mládí Harris experimentoval s drogou MDMA a zažil extázi, podle které se droga také označuje. Rozhodl se nepokračovat v chemicky navozené změně vědomí a praktikovat bezpředmětovou meditaci na základě doporučení hinduistických a buddhistických učitelů, aniž by se stal hinduistou či buddhistou. Jiné aspekty těchto náboženství, než je meditační praxe, rovněž kritizuje. Po dlouhé praxi dospěl ke změněnému vědomí, ke zkušenosti, která může být označena jako mystická. Ohledně kognitivního obsahu toho vnitřního prožitku, např. existence všeobsáhlého vědomí, si zachovává agnostický postoj. Připouští to, ale není si tím jist.[30]
Závěr
U podob duchovního života, které se samy neidentifikují jako náboženské, nepochybně vždy najdeme souvislost s tím, co je obvykle pokládáno za náboženství. Ve zde uvedeném přehledu se to nějak týká každého z nich. Často jde o vazbu na náboženství neteistická, jejichž religiózní charakter bývá někdy zpochybňován. Záleží však na obsahu pojmu náboženství. Jeho definice může zahrnovat tak málo určujících znaků, že jeho extenze, rozsah jevů vyhovujících definici, bude velmi široká. V populárních diskusích bývá dokonce i deklarovaný nebo militantní ateismus počítán k náboženstvím. V posledním českém sčítání lidu se vyskytuje vedle jiných vyznání.[31] V pozadí tohoto zahrnutí může být hodnocení náboženství.
Sebeidentifikace spirituality jako nenáboženské by měla být respektována. Nevylučuje to však kritickou analýzu náboženství i nenáboženské spirituality, např z hlediska jejich funkce v individuálním životě a jejich role v sociální dynamice z hlediska emancipace člověka[32], což však již přesahuje rámec tohoto přehledu.
Can spirituality be non-religious?
Summary
The article presents secular spirituality, in other word spirituality without affiliation. Current initiatives in the field of religious studies assume that different traditions, e.g. Indian, do not correspond to the concept of Latin "religio". Phenomena close to religion are also studied, such as implicit religion or parareligious phenomena. The term “spirituality” was used for spiritual life in religious institutions, and later also for spiritual life distant from them. Part of the population accepts the classification as believing without concrete religious affiliation. Spirituality without any particular confession (Thomas Moore, Neognosticism, Hermeticism and Anthroposophy) is compared with spirituality considered as completely non-religious (human potential movement, mindfulness movement, Stephen Jourdain story, Eckhart Tolle, Humanist movement). Self-identification of spirituality as non-religious should be respected. An emic approach requires that the individuals and groups recognize themselves in the description. This does not preclude the application of a critical analysis of non-religious spirituality.
[1] Peter van de VEER, Spirituality in Modern Society, Social Research, Winter 2009, s. 1097-1120;
[2] Robert FULLER, Spiritual, but Not Religious: Understanding Unchurched America, New York: Oxford, s. 158–159.
[3] S. N. BALAGANADHARA, Orientalism, Postcolonialism, and the „Construction“ of Religion, in Ester BLOCH, Marianne KEPPENS, Rajaram HEDGE (Eds.), Rethinking Religion in India: The Colonial Construction of Hinduism. New York: Routledge, 1910, s. 135-163
[4] Otakar FUNDA, Víra bez náboženství, Praha: Prvokruh, 19994
[5] Sherwin WINE, Judaism Beyond God: A Radical New Way to Be Jewish, Farmington Hills: Society for Humanistic Judaism, 1985
[6] Břetislav HORYNA, Úvod do religionistiky, Praha: Oikoymenh, 1994, s. 18-29
[7] Zofia J. ZDYBYCKA, Człowiek i religia. Zarys filozofii religii. Lublin: KUL, 1977 (několik dalších vydání)
[8] Edward BAILEY, Implicit Religion, Middlesex: Middlesex University Press, 2010
[9] Jacques WAARDENBURG. Bohové zblízka: systematický uvod do religionistiky, Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 123-13
[10] Jan HELLER, Milan MRÁZEK, Nástin religionistiky, Praha: Kalich, 1988, s. 24-27
[11] Marvin HARRIS, The Rise of Anthropological Theory, Walnut Creek: AltaMira Press, 2001
[12] Peter L. BERGER, Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister-Principal, 1997.
[13] Thomas MOORE, Osobní náboženství: Průvodce na cestě rozvoje osobní spirituality v sekulárním světě, Praha: Emitos, 2014
[14] U různých autorů německé das Selbst překládáno též jako svébytnost, svébytí, to vlastní a dokonce i „svo“.
[15] Stephan A. HOELLER, Carl Gustav Jung a gnóze, Sedm promluv k zemřelým, Liberec: Eminent, 2006
[16] Radek CHLUP, Corpus hermeticum, Praha: Herrmann & synové, 2007
[17] Martin ŽEMLA, Kořeny teosofického myšlení: Poetická metafyzika Jakuba Böhma, Praha: Malvern, 2019
[18] Éliphas LEVI, Dogma a rituál vysoké magie, Praha: Trigon, 2003
[19] Helena Petrovna BLAVATSKY, Základy tajných nauk, Bratislava: Glóbus, bez vročení
[20] Christopher PARTRIDGE (ed), Encyklopedie nových náboženství, Praha: Knižní klub, 2006, s. 320-322
[21] Rudolf STEINER, Tajná věda v nástinu, Březnice. Ioanes, s. 246-258
[22] Pietro ARCHIATI, Světová náboženství: Cesta člověka k sobě samému, Hranice: Fabula, 2012
[23] José SILVA, Silvova metoda kontroly mysli, Praha: Pragma, 1996
[24] Petr VELECHOVSKÝ, Jan HAVELKA, Modrá Alfa, Praha: Ben, 1996
[25] Andrej DRAGOMIRECKÝ, Hlubinná abreaktivní psychoterapie, základy teorie a praxe, Praha: Stratos, 1994
[26]Wikipedia: Scientology status by country, online https://en.wikipedia.org/wiki/Scientology_status_by_country
[27] Jon KABAT-ZINN, Vědomí přítomnosti, Olomouc: Votobia, 1996
[28] René DESCARTES, Rozprava o metodě: jak vést správně rozum a hledat pravdu ve vědách, Praha: Oikoymenh, 2016
[29] Gilles FARCET, Stephen JOURDAIN: Radical Awakening. Cutting Through the Conditioned Mind, Carlsbad: Inner Directions Publishing, 2001, s. 52
[30] Sam HARRIS, Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení, Praha: Dybbuk, 2017
[31] KOL.: Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu, Praha: Český statistický úřad, 2014, s. 6 a 14
[32] Maeve COOKE, Secular State for Postsecular Society? Postmetaphysical Political Theory and the Place od Religion, An International Journal of Critical & DemocraticTheory, 2007 (14), 2, s. 224-238
(Původně v tištěném Dingiru č. 3/2019; v čísle je tematický blok článků věnovaných nenáboženské spirituaitě. Uvodní snímek volně přístupný na internetu.
2024 ©