Podle jednoho rozšířeného pojetí je politika druhem války, jen je vedena nekrvavými, víceméně nenásilnými prostředky. Jde v ní o moc a z ní plynoucí výhody. Ekonomická moc znamená zároveň bohatství. Politická moc pak podporuje a zajišťuje moc jednotlivců a skupin nad produkčními prostředky, nad ekonomickými procesy a především nad lidmi, kteří musí vyrábět a směňovat, chtějí-li přežít a případně chtějí-li se v práci lidsky realizovat.
Ekonomická moc je reálnou tváří politické moci. Politická moc má v tomto pojetí funkci zabezpečovat reálnou ekonomickou moc pomocí zákonů, které jsou za příznivých okolností zvnitřněny a dobrovolně dodržovány a za méně příznivých okolností vynucovány represivním aparátem.
Někteří se ale hlásíme k humanismu, i když to v obavě z vnucené dekonstrukce tak nezdůrazňujeme. Rozumím tím pojetí, které bere vážně člověka, které lidský život chrání, podporuje a rozvíjí. Humanismem míním to, co se jako humanismus na křesťanské bázi zformovalo v 15. století a co se později uskutečnilo i na podkladu jiných duchovních směrů a škol lidstva.
Mohli bychom mluvit o společném biblickém dědictví křesťanů se Židy a možná i o společném abrahámovském dědictví rovněž s muslimy, které takto vážně pojímá člověka. Mohli bychom do humanistického spojenectví přibrat i kulturu založenou na buddhismu, v němž být člověkem je jedinečná a z hlediska výhledů na Probuzení nejnadějnější situace mezi všemi šesti regiony bytostí. Zvlášť je nutno zdůraznit, že být člověkem je v něm nadějnější než být bohem.
Humanismus není jen krásný sen. Humanistickým směrem jde prorocká služba dosvědčená biblickou tradicí, prorocký zápas o člověka, zejména o člověka slabého proti nelidské moci. Na to navazuje křesťanství. Kromě niterného prožívání je v něm vždy ve hře rovněž způsob organizace veřejného života.
V židovsko-křesťanské linii být humanistou znamená občansky jednat. Vystihuje to jedna z vůdčích intelektuálních postav současného křesťanství Hans Küng, když mluví (v názvu jedné ze svých knih přeložených rovněž do češtiny) o světovém étosu pro politiku a hospodářství. Podobně se vedle základního meditativního úsilí humanismus uskutečňuje jako takřečený angažovaný buddhismus reprezentovaný postavami jako Sulak Sivaraksa nebo Thich Nhat Hanh.
Realizací křesťanského nebo jinak duchovně zakotveného humanismu je politické úsilí o emancipaci, rovnost a sociální solidaritu. Tak to prakticky formuluje obvyklá křesťanská sociální etika. Přihodilo se však bohužel, že humanismus formulovaný v křesťanském prostředí, u katolických a reformačních myslitelů od renesance dodnes se nakonec musel realizovat mimo křesťanský rámec.
Jednoznačná, odvážná a důkladně promyšlená humanistická praxe, a to i v oblasti politiky dostala sekulární rámec. A vše nasvědčuje tomu, když byl humanismus z křesťanství vytlačen zejména novověkými fundamentalistickými a fanatickými proudy, že protějškem sekulárního humanismu se stalo nehumánní, někdy opravdu nelidské, agresivní, panovačné, hamižné, pohodlné a vulgarizované křesťanství. Křesťanství odchodem humanismu do světského světa bylo vykastrováno a zbaveno své nejvlastnější boholidské a tím humanistické podstaty.
Poslední, v církvích odmítaní a vysmívaní křesťanští humanisté spolu se svými jinak spirituálně motivovanými a sekulárními přáteli a kolegy mohou prosazovat svou vizi společnosti. Bylo by to uspořádání, které by každému člověku poskytlo maximální prostor a umožnilo by plné rozvinutí lidských sil a schopností. A to lze realizovat různě.
Představitelná je revoluce, radikální obrat. Uskutečnění snu ze závěru roku 1989 o sametové revoluci. Mám na mysli přímou lidovou akci, iniciativu „zdola“. Obrat celkových poměrů. Změnu, která by ústavním demokratickým procedurám vrátila jejich smysl a účel.
Všichni ale dobře vidíme, že chybí revoluční situace. Demokracie formálně existuje, ale plíživě je nahrazována kleptokratickou formou oligarchie. Sociální situace většiny obyvatel se zhoršuje, ale ještě není tak bezvýchodná jako v některých jiných zemích Evropské unie. Například ve Velké Británii je situace chudších vrstev mnohem dramatičtější než u nás a dá se mluvit o vlně bídy, která jde krajinou.
V Česku doznívá po dlouhá desetiletí budovaný sociální stát, který nezávisle na politických programech patří ke středoevropské kulturní identitě. Rovněž chybí přesvědčivá osobnost nebo politické uskupení, které by revoluční změnu inspirovalo, které by bylo schopno pečlivě analyzovat situaci a nabídnout realizovatelný program.
Základní ústavní dokument Listina základních práv a svobod dává ve svém článku 23 každému výslovně právo na vzpouru. Umožňuje postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Více však odpovídá našim tradicím a dobrým mravům prosadit humanistický program ve volbách.
Několikeré volby ovšem ukázaly, že se to neděje a že není naděje, že by se to v dohledné budoucnosti stalo. Poslední volby ukázaly, že politika je spíše bojem o moc nenásilnými prostředky, že jde o to, kdo je ten pravý nadsamec, který pokoří ostatní. A že téměř polovina obyvatelstva nemá o stranickou politiku zájem a že z těch, kteří volí, značná část volí zcela iracionálně.
Volby do Sněmovny v závěru minulého týdne ukázaly, že voliči jsou zpracováni tak, aby volili proti svým vitálním zájmům. Ukázaly, že se podařilo amputovat u voličů kritické myšlení a politickou paměť a že voliči byli masivní propagandou přinuceni jednat podle sentimentů, pocitů a dojmů a ne podle programů a osobnostních kvalit jejich reprezentantů.
Poslední volby ukazují nemožnost realizovat v této zemi humanistický program. Nebo přinejmenším nepravděpodobnost dosáhnout takových cílů v blízké budoucnosti. Znamená to rezignaci? Přinejmenším to může znamenat, že se pozornost nebude tolik koncentrovat na politické strany a jejich řeči o tom, jak chtějí změnit poměry.
Ušetříme si zklamání. Necháme je dělat si své a jen jim odepřeme svou podporu a pomoc. Dokud je bude podporovat směrodatná, ale desinformovaná a zmanipulovaná část společnosti, budou hrát své hry. Dříve či později však dohrají. A může nastat situace, která přiblíží skutečnou politickou a lidskou změnu.
Chceme opustit občanskou angažovanost? Budeme si nadále myslet, že to podstatné se děje spíš v intelektuálních debatách a politika je špinavá a nehodná našeho zájmu? Opustíme politické kolbiště a odebereme se do nějaké himálajské lamaserie, do kartuziánské poustevny nebo se zavřeme doma se svými experimenty dejme tomu z oboru spirituální alchymie, magie a hermetismu?
To vše můžeme dělat a vše to může rozhodovat o nalezení smyslu a cíle našeho života, ale navíc nás to může podněcovat a posilovat v zájmu o veřejné dobro.
Nemusíme se izolovat, ale možná je teď čas studovat, diskutovat, analyzovat, tvořit koncepce, meditovat, modlit se, Můžeme se však místo marného stranického politikaření věnovat občanské angažovanosti mimo politické strany. Kdo se k tomu cítí být disponován, může pečovat o lidi ničivou mocí trhu vyřazené z běžného života a vracet jim vědomí vlastní cti a důstojnosti.
Lze navštěvovat ghetta a přispívat ke vzdělání a občanské aktivizaci jejich obyvatel. Někdo jiný si může všímat toho, jak vlády všech zabarvení a všech možných formálních příslušností aktivně porušují nebo tolerují jiným subjektům (například firmám) porušovat lidské právo na soukromí, svobodu slova, právo na ochranu osobnosti. Někdo může podrobně sledovat, jak se totálně porušují veškerá Listinou zaručená sociální práva, ale i některá obecně lidská práva a občanské svobody.
Můžeme se věnovat ochraně menšin a přistěhovalců před agresivitou lichvářů, majitelů ubytoven nebo úřadů. Můžeme pečovat o práva náboženských menšin před vášnivými sektobijci. Můžeme přispívat k bezplatnému poradenství, právní pomoci a vzdělávání těch, kteří to potřebují pro své další uplatnění.
Politika v životě přítomná zůstane. Není nepolitický postoj. I odmítání účasti na politickém životě je politickým jednáním. Ač je to po 25. a 26. říjnu letošního roku k nevíře, můžeme dokonce volit. Příští rok nám poskytne některým dvě a některým tři příležitosti: volby do Evropského parlamentu, komunální volby a volby do třetiny Senátu. Ale jsme poučitelní a nebudeme si dělat iluzi, že tím můžeme něco změnit.
Můžeme tím snad demonstrovat, že je stále malý okruh lidí s humanistickými ideály, s kritickým myšlením a s koncepcí. Stranické půtky, hra na to, kdo je pro svobodu, kdo pro zastupitelskou demokracii, kdo pro rovnost a kdo pro občanské svobody, to si v situaci, kdy volby opravdu nemohou nic změnit, odpustíme. Je to pouhopouhá stranická politika. Život se, alespoň v této době, jak se ukázalo, ubírá jinudy.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz.)
2024 ©