V posledních týdnech byla veřejnost konfrontována s nečekanou zprávou, že emeritní pražský arcibiskup římskokatolické církve je osudově nemocný a že pokus o intenzivní chemoterapii selhal, protože ohrožoval je chátrající organismus více než nemoc sama. 18. března přišla zpráva, že nemoci podlehl.
V takových chvílích jsme konfrontováni s vlastní pomíjivostí a s tím, že smrt trhá vazby přátelské, příbuzenské a kolegiální. Zároveň nás to vede k tomu, že myslíme na hodnoty a skutečnosti, které přetrvávají a vyslovujeme naději, že bytostné osobní jádro člověka není smrtí zmařeno, nýbrž se zvěčňuje a naplňuje.
Odchod osoby, která se vepsala i do veřejného života, zároveň vede k připomínání především toho, čím byla pro své okolí prospěšná. Jak naplňovala lidské poslání.
Miloslav Vlk nastoupil r. 1964, v době počínajícího uvolnění po předchozích letech práce nejprve v dělnických profesích a pak jako badatel v oboru archivnictví, do semináře a vystudoval tehdejší Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu vytrženou ze svazku univerzity a odeslanou do Litoměřic. Po deseti letech kněžské služby v jižních Čechách (1968-1978) mu komunistické úřady odebraly státní souhlas k výkonu duchovenské služby.
V době zákazu vedle manuální práce, jíž se živil, sloužil jako kněz v utajených aktivitách římskokatolické církve. Státní souhlas znovu obdržel na počátku mírné liberalizace komunistického režimu 1. ledna 1989, snad též v souvislosti s významnými jednáními mezi Svatým stolcem a státem.
Lidé, jimž sloužil veřejně nebo v utajení, na něj vzpomínají jako na pečlivého pastýře, který podle Ježíšových slov pracoval s píše s mírností připisovanou ovečkám. Tento obraz služby v církvi doplňuje známější, avšak poněkud problematický obraz člověka jako pastýře lidí, svých sester a bratří v Kristu. Nešlo o teoretickou koncepci, ale spíše o styl služby. Významné pro jeho život a službu bylo zakotvení v původně laickém římskokatolickém hnutí Focolare, zvaném oficiálně Dílo Mariino. Neklade se tam důraz na vnější struktury a okázalost, spíše na osobní sdílení, na bratrské a sesterské vztahy. Focolare je od počátku vnitrokřesťansky ekumenicky i mezinábožensky vstřícné a otevřené.
Hned po změně režimu na přelomu let 1989 a 1990, již 14. února 1990, byl jmenován biskupem českobudějovické diecéze své církve. V této službě setrval krátce, neboť po resignaci proslulého kardinála Tomáška, který převedl římskokatolickou církev v Česku úskalími sametové revoluce, 27. března 1991 byl jmenován jeho nástupcem na stolci pražských arcibiskupů, metropolitů české církevní provincie (tedy představeného biskupů na území Čech) s historickým titulem primas český (což je arcibiskup místa, kde byl korunován král).
Vlkův vztah k politickému vývoji v polistopadovém období byl komplikovaný. Cítil se jako nejvyšší reprezentant římskokatolické církve povinen hájit zájmy své náboženské organizace, a to i zájmy ekonomické a politické. Rozlišoval však kritickou loajalitu vůči politické sféře v období do konce roku 1992 a odmítavý postoj k vítězství pragmatické politiky opouštějící princip lidských práv, prosazující tržní fundamentalismus a redukující veřejný život na ekonomiku.
V dobách působení na pražském arcibiskupském stolci v létech 1991-2010 čelil několika těžkým problémům. I když jeho duchovní instinkt ho ve sporech, které s tím souvisely, vedl k postojům humánním a křesťanským, nepodařilo se mu vždy hned prosadit správné řešení. Příkladem může být vážná krize katolické teologické fakulty kolem poloviny 90. let. Nakonec, až r. 2002, se však podařilo ve spolupráci s novým apoštolským nunciem který byl změnám nakloněn a s rektorátem Karlovy univerzity fakultu vrátit též ideově (nejen formálně organizačně) do svazku univerzity a ke spolupráci s teologickými fakultami v jiných zemích.
Plně se Vlkovo smýšlení mohlo projevit v posledních sedmi letech, kdy pocit odpovědnosti po odchodu na odpočinek již tolik nepřekážel volnému projevu. Vzácným příkladem byla obhajoba trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka sesazeného na základě církevní intriky. Zprostředkoval např. Bezákovo setkání s papežem Františkem.
Vše nasvědčuje tomu, že Miloslav Vlk byl oddaným stoupencem reformní linie papeže Františka, že se možná pokoušel myslet na koncepci církve chudé a sloužící. Snad, když už nemusel obývat luxusní barokní a vevnitř dokonale technicky vybavený palác na Hradčanském náměstí v těsném sousedství Hradu, mohl prostřednictvím nynějšího papeže mít pochopení pro Pakt z katakomb, tedy iniciativu biskupů především z Latinské Ameriky, kteří se programově vzdali bohatství, nádhery a atributů a moci a ve skromnosti sloužili a slouží Božímu lidu.
Miloslav, služebník Boží a služebník Božího lidu dospěl smrtí k cíli, smíme doufat, že spočinul u Toho, jemuž se snažil věrně sloužit, a že zůstane zachována vzpomínka na vše dobré, co vykonal. Že jeho odkaz zůstane živý i v současné situaci jeho církve, kdy je povzbuzení a dobrých příkladů tolik zapotřebí pro zachování naděje.
2024 ©