Slyšeli jsme mnohokrát, že oči celého světa se upírají na komín, o němž neznámo kdo a proč napsal, že je provisorní a všichni to slepě opakovali. Z tohoto komína předevčírem pár minut po sedmé večer začal stoupat dým ze spálených hlasovacích lístků z posledních dvou kol konkláve a přimíšené chemikálie způsobily, že to byl dým bílý. Za hodinu a něco přišel na balkon nad hlavním vchodem do Svatopetrské basiliky Jean-Louis Tauran (*1943) v roli kardinála protojáhna a řekl shromážděným latinsky Habemus papam, Máme papeže. Následovalo jeho jméno Jorge Bergoglio. Jméno je španělskou obdobou našeho Jiří a příjmení zdědil po rodičích, italských emigrantech do Argentiny.
Římští katolíci mají znovu papeže. Mytologie této církve jej počítá jako papeže dvě stě šedesátého šestého (a podle textu z r. 1595 označovaného jako proroctví sv. Malachiáše posledního před zničením Říma a posledním soudem). Historicky doložená skutečnost je taková, že služby v raných církvích měly různou podobu. Postupně převládal model církve spravované staršími (podle řečtiny presbytery). To křesťané pravděpodobně převzali ze soudobé židovské praxe, kdy místní obce spravovali rovněž starší. Členové presbyteria jsou označováni též řeckým slovem episkopoi, dohlížitelé. I tento výraz může souviset s praxí judaismu, z nějž se křesťanství postupně vyděluje. Židovskou bohoslužbu vede jeden z účastníků (tradičně jeden z nejméně deseti mužů, kteří se k bohoslužbě musí sejít) s hebrejským označením chazan – dohližitel. Členové obce se v této funkci střídají. Někdy je označován též šeliach cibur – vyslanec obce. Není bez zajímavosti, že iniciátory vzniku raných církví byli měli být apoštolové – slovo řeckého původu, které rovněž znamená vyslanec.
Jeden z presbyterů - episkopů sboru předsedá a označuje se napřed jako proistamenos – představený. Na začátku 2. století křesťanské éry se vžívá model, podle kterého už se výrazem episkopos (biskup) pojmenovává jen tento představený. Biskup je stálým předsedou presbyteria. Krystalizuje představa tří stupňů služby, nejnižší představují jáhni, kteří pomáhají při bohoslužbách a věnují se sociální službě, nad nimi jsou presbyteři (odtud např. anglické priest) a v čele církve stojí biskup, nejvyšší v hierarchii služeb. Koordinace díla, jímž církev zpočátku je, tuhne v instituci. Zesiluje konflikt mezi svobodnějšími a rovnostářskými gnostickými církvemi a instituční, biskupskou církví, v níž začíná platit, že klíčem ke všemu je víra a vírou se začalo rozumět poslušné přijetí toho, co k věření předkládali biskupové. Obyčejnému křesťanovi už tato instituce nepřiznává právo poznat božskou skutečnost. Zjevení jakýmsi záhadným způsobem vlastní biskupové. Pro podpoření této jejich privilegované role se vytváří fikce přímé vazby současných biskupů na samotného Ježíše Krista. Tehdy si tu vazbu představovali mechanicky, jako řetěz vkládání rukou od Ježíše na apoštoly, od apoštolů na první biskupy, odtud na další biskupy až k těm současným. Představa předávání nejen pověření, ale i jakéhosi zvláštního zmocnění ke službě má zajišťovat poslušnost oveček. Kdo poslouchá dnešního biskupa, poslouchá prý v posledku samotného Ježíše Krista, a tedy vlastně Boha. V dalších staletích se vytvářejí fiktivní seznamy po sobě následujících místních biskupů. Tak to bylo i v římské církvi. Některé pozdější seznamy zahajuje jméno apoštola Petra. Následují jména historicky nedoložených postav nejistých jmen a nejisté doby působení.
Římská církev získává přednostní postavení jako církev hlavního města říše. Křesťanství je rozšířeno v Římském impériu a blízko za jeho hranicemi. Tato mítní církev podporuje své postavení legendou o apoštolech Petrovi a Pavlovi, kteří měli stát u zrodu římské církve. Petr ji měl vést až do své mučednické smrti za císaře Nerona.
Římští biskupové si po odchodu císařů do Konstantinopole – Nového Říma (dnešní Istanbul) přisvojovali něco z císařské moci. V 9. století byl vyfabrikován soubor lživých dokladů (promíchaný s dokumenty pravými) souhrnně dnes označovaný jako pseudoisidorské dekretálie. Nejvýznamnější z nich je falsum pod názvem Konstantinova donace, které předstírá, že císař Konstantin I. při příležitosti opuštění starého Říma svěřil římskému biskupovi moc nad Římem a nad celou západní částí Říše. V 11. století Řehoř VII. vydal dokument pod názvem Dictatus papae, ve kterém se římským biskupům, pro něž se podobně jako pro biskupy egyptské Alexandrie vžilo označení papež, připisuje právo disponovat císařskými odznaky, sesazovat císaře, o ostatních panovnících se tam uvádí, že mají císaři líbat nohy.
Z hlediska křesťanské víry vedly tyto podvody nakonec k rouhavému označení biskupa římské církve jako hlavy církve. Dnes se výraz „hlava“ běžně užívá jako metafora pro nejvyššího představitele, tak např. král nebo prezident je hlavou státu. Původně však tento obraz znázorňoval živoucí, organickou podobu církve. Církve, která byla spíš organismem, než organizací. Už v Novém zákoně je znázorňována jako tělo, jehož Hlavou je Ježíš Kristus a jehož údy jsou všichni křesťané. Jsou s božskou Hlavou církve spojeni společným životem a duchem prostřednictvím víry a křtu. Označení římského papeže jako hlavy naznačuje, jakoby snad křesťané byli orgány jeho těla. Tak daleko samozřejmě obhájci papežství nejdou. Ježíš Kristus podle nich zůstává neviditelnou hlavou, zatímco papež je viditelnou hlavou, protože je údajným náměstkem Kristovým.
Papežství, tak jak je známe dnes, vzniká postupně institucionalizací biskupské církve a posilováním světské moci římských biskupů na základě klamných dokumentů. Proto je těžké historicky spolehlivě počítat římské papeže. Nejasno je také kolem papežů, kteří byli ve válečných nebo diplomatických bitvách poraženi svými protivníky, sesazeni a označeni za vzoropapeže. Uvádí se jich třicet šest, s tím, že to jsou jen ti, kteří získali významný vliv. Bezvýznamní papežové či vzdoropapežové unikají pozornosti. Definitivně získává papežství imperiální podobu v posledních staletích. R. 1870 vydal I. vatikánský koncil dogma, podle kterého se papež nemůže mýlit, když vyhlašuje články víry a kánon, podle kterého má papež moc nejvyšší, plnou, bezprostřední, univerzální a řádnou nad celou římskokatolickou církví (ovšem s nárokem, že se to týká všech křesťanů) a nad každou její částí (diecézí, farností, klášterem apod.), nad veškerým majetkem všech církevních právních subjektů a nad všemi členy církve. Římská církev tím degenerovala v absolutistickou monarchii. Takový systém vlády lze přirovnat i k moci totalitní.
To, co bylo řečeno, bylo nutno vytknout před závorku, aby mělo náležitý smysl to, co bude řečeno dále. Jen v tomto kontextu lze pochopit, co případně může znamenat nový pontifikát papeže Františka I. Má za sebou mimo jiné působení jako provinciál jezuitů v Argentině a jako arcibiskup Buenos Aires a pár dní v papežském úřadě. Z minulosti se uvádí podezření ohledně spolupráce s krvavým diktátorským režimem Jorge Rafaela Videly v létech 1976 – 1981. Za vlády vojensky junty v takzvané špinavé válce zahynulo až 30 tisíc politickým protivníků. Sám Jorge Bergoglio a jeho okolí tuto spolupráci popírá a uvádí, že se snažil jako argentinský představený Tovaryšstva Ježíšova jednat s úředníky režimu a zachraňovat, co se dalo. Zde zatím není jasno, a zájemci budou jistě tuto stopu dále sledovat. Je třeba doufat v nepředpojaté posouzení jeho záměrů a jeho možností v té tragické době.
Za zvláštní pozornost stojí to, že už jako arcibiskup se vzdal možnosti bydlet a působit v honosné residenci, že bydlel ve skromném bytě, sám si obstarával domácnost a za svou arcipastýřskou službou dojížděl místní dopravou. Zastával se práv chudých. Lze mu přičíst, že převzal něco z důsledně křesťanské teologie osvobození, spíše z její praktické aplikace. Neznamená to ovšem, že jde cestou západoevropských a severoamerických náboženských liberálů. Z jejich oblíbených témat můžeme uvést to, že chvályhodně vystupoval proti diskriminaci homosexuálních osob, ale vyslovil se dost radikálně proti sňatkům osob stejného pohlaví, když se tato možnost projednávala v argentinském parlamentu.
Resistence církve vůči sociální iniciativě je značná. Již předminulý papež, Jan Pavel II. na začátku svého pontifikátu vydal encykliku o lidské práci pod latinským, názvem Laborem exercens, v níž jmenovitě a jednoznačně odmítá kapitalismus a zastává se obnovy plných práv dosud znevolněných lidí práce. Uvažuje tam dokonce o možnosti společenského vlastnictví výrobních prostředků. Tohoto papeže davy oslavovaly a biskupové včetně českých se k němu vehementně hlásili, ale jeho sociální nauka nikoho nezajímala. Proto lze mít pochybnost i o úspěchu iniciativy Františka I. v reálném životě církevní instituce.
První kroky po přijetí volby jsou sympatická gesta. Odmítl dvakrát papežskou luxusní limuzínu a ze sixtinské kaple do blízké basiliky sv. Petra se (v hustém dešti, jinak by bylo snadné tuto vzdálenost v několika minutách překonat pěšky) nechal svézt spolu s kardinály autobusem. Bez zbytečných ceremonií jel ve čtvrtek do basiliky Panny Marie Sněžné. Připomíná tím oblíbeného papeže Jana XXIII. (1958 – 1963). Z balkónu basiliky ve středu večer pozdravil desetitisícové shromáždění civilním Bona sera - Dobrý večer. V proslovu se opakovaně označil za biskupa římské diecéze. Předtím, než udělil tradiční požehnání Urbi et orbi – Městu a světu, sklonil se hluboce před těmi, které nazval svými bratřími a sestrami a poprosil je, aby se v tichosti pomodlili za požehnání pro něj.
To vše jsou jen gesta. Činy budou následovat. První projevy nového papeže včetně přijetí jména František, jehož první nositel, František s Assisi (1182 – 1226) byl chudý bratr, naznačují pojetí nového papežského poslání jako služby. Jakoby nechtěl vysoko čnít nad nad Božím lidem a spíše chtěl být služebníkem jednoty, spíše horizontálním středem, než vertikální, hierarchickou veličinou. Potvrdí nebo nepotvrdí to v dalších týdnech a měsících například sestava spolupracovníků, členů a vedení kongregací a rad. Po jisté době zřejmě vystřídá v čele římské kurie, tedy papežské administrativy, kardinála Tarsicia Bertoneho nový státní sekretář. Pokud by papež František měl tak šílenou odvahu (vyplývající z víry), že by se pokusil reformovat římskou kurii, nahradit její imperiální styl bratrskou a sesterskou službou, mohlo by něco naznačit například jmenování na důležitá místa ne dosavadních vysokých kuriálních úředníků, ale lidí z církevního terénu, lidí se zkušeností z běžné služby z různých světadílů.
Sotva lze čekat radikální změny. Organizace o přibližně miliardě příslušníků se staletými dějinami sotva může být pružná, zejména pokud se počítáme s normálními vlastnostmi lidí a institucí. Pravděpodobně půjde o změny atmosféry a stylu, než o zásadní proměny názorů, o kterých spekulují mainstreamová média. Ale i malá změna v tomto směru může být pro římskokatolické prostředí významná. Církev v globální informační společnosti a v prostředí radikálního pluralismu postmoderní kultury už nefunguje tak, jak si představovali strůjci jejího historického modelu. Není a nemůže to už být one man show. V prostředí církve jsou ostrovy vitality, kterým může nový ponitifikát dodat odvahu. Římská církev se může spontánně decentralizovat a na jednotlivých místech působení odpovídat na místní potřeby.
Můžeme zvědavě nebo zvídavě sledovat další, už reálnější kroky nového papeže a uvidíme, ožije-li v římské církevní struktuře nebo na jejím okraji znovu křesťanský impuls, který stojí v její prehistorii. Pak tohoto papeže nebudou mít jen římští katolíci, ale budeme moci říct v jistém smyslu i my ostatní habemus papam, máme papeže jako bratra v Kristu, jako svědka, jako služebníka služebníků Božích (podle formulace římského biskupa Řehoře I. z roku 595).
(Deník Referendum, www.denikreferendum.cz, 15.3.5013)