Znovuzrození evropské tradice po polovině 15. století má dvě tváře. Renesance se vyznačuje pečlivou prací s prameny, odmítají se mínění předávaná na základě autority a nastupuje pozorování spolu s racionální analýzou, rodí se novověká věda. Vzniká rovněž pojetí lidské důstojnosti, objevuje se člověk, též v roli dobrodružného badatele a objevitele, který pak o tři desetiletí později podniká zámořské plavby a zahajuje novověk.
Je pozoruhodné, že ještě dlouho po tom, ve druhé polovině 16. století, se uvažování o přírodě označuje jako přírodní magie. Giordano Bruno upálený v posledním roce 16. století je pokládán na mučedníka vědy. Snad vůbec jako první pokládal vesmír za bezhraničný, považoval hvězdy za jiná slunce, předpokládal jiné planety a uvažoval o možnosti myslících bytostí na nich. Vše to však konal plně ponořen do hermetického paradigmatu.
Na samém začátku renesance, u kulturního zrodu novověku stojí překlad Hermovského souboru přineseného byzantskými platoniky do Florencie z řečtiny do latiny. Došlo k němu v Platónské akademii uzavřené v její původní podobě v Athénách r. 529 císařem Justiniánem I. jako poslední pohanská instituce v Římské říši. Po 932 letech ji ve Florencii obnovuje Marsiglio Ficino se svými žáky a kolegy z podnětu Cosima Mediciho a prvním počinem je překlad hermovských spisů.
Hermetismus se spojuje s takovými disciplínami jako je astrologie, alchymie, magie, kabala a tarot, pěstuje královské umění a posvátnou či tradiční vědu. Na území dnešního Německa jsou jeho reprezentanty teoretik a snad i praktik magie Cornelius Agrippa z Nettesheimu a Theofrastus von Hohenheim zvaný Paracelsus, alchymista a zároveň uznávaný zakladatel experimentální medicíny. Teprve jím se medicína odpoutala od antických autorit Hippokrata a Galéna. Tamtéž, konkrétně v blízkém saském sousedství vystoupil na základě mystického zážitku světla a jisté obeznámenosti se spirituální alchymií Jacob Boehme s theosofií a ve stejné době tam vycházejí rosikruckánské manifesty a Chymická svatba Christiana Rosenkreutze. Vznikající moderní věda se setkává s theosofií a rosikruciánským hnutím.
Tato dvě křídla renesance humanistická věda a hermetické tradiční vědění byla přistřižena kolem poloviny 16. století tridentským koncilem, ze kterého vzešel dnešní autoritativní, centralizovaný katolicismus. I reformační autority se (i když méně úspěšně) pokoušely stanovovat svobodnému lidskému duchu dráhu, po níž se směl pohybovat, například v podobě takřečené biblické ortodoxie. Barokní duchovní a kulturní regrese však v 18. století končí a v Lessingově době znovu navazuje na renesanci osvícenstvím.
Osvícenství má dvě tváře, stejně jako renesance. Je přísně vědecké, racionalistické a v posledních desetiletích 18. století se tento jeho proud realizuje s velkou silou u francouzských encyklopedistů a s nimi spřízněných duší. Byli to především Denis Diderot, Paul Heinrich Dietrich von Holbach, John Locke, Julien Offray de La Mettrie, Claude-Adrien Helvétius, Jean le Rond d'Alembert, předchůdci současného scientismu.
Bylo by však nespravedlivé vidět osvícenskou éru jen v tomto racionalistickém či empirickém, víceméně materialistickém směřování. Stejně tak do této doby patří další svobodní duchové: osobnosti jako theurg Jacques Martinez de Pasqually, jeho pokračovatel spíše mysticky laděný Louis Claude de Saint Martin a křesťanský osvícenec Ludovico Antonio Muratori. Ferdinand Maria von Baader hledal podněty pro sjednocení katolíků, pravoslavných a protestantů v hermetismu. K tomuto okruhu můžeme řadit u nás méně známého Kantova přítele Johanna Georga Hamanna zvaného mág severu. Jeho žák Johann Gottfried Herder, od něj převzal mimo jiné zájem o Jacoba Boehma. Herderovým mladším současníkem byl Johann Wolfgang Goethe. Oba posledně jmenovaní ukazují, že osvícenství a romantismus nemusí být protiklady a že mezi nimi je plynulý přechod.
Kam v této pestrosti osvícenské kultury řadit Lessinga? Sledujeme-li jeho důvěru v Rozum, který v procesu výchovy lidského rodu postupně přejímá iniciativu, řadili bychom ho spíše k osvícenským racionalistům. Podpořila by nás v tom ironie, již potkáváme v jeho spisech. Když si všímáme, jak pro něj svobodné zednářství je spíše stolní debatní společností, můžeme to připsat jeho špatné zkušenosti s těmi, kteří o sobě tvrdili, že jsou iniciovaní do dávné moudrosti stavitelů chrámů, a přitom se hašteřili o formality a bojovali o vliv. Podle všeho však na něj ani symbolika zednářského rituálu neudělala dojem.
Na druhé straně si můžeme všimnout jeho přesvědčení, že veškerý hmotný svět je až po nejmenší částečky oduševnělý. Můžeme si představit, jak by pokračovalo uprostřed věty přerušené a nikdy nedokončené pojednání O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů. V pasáži o znovuvtělování může volně navazovat na rané italské hermetiky. Na jeho pojetí stálého zdokonalování v následujících životech možná o nějakých 120 let později navazuje Rudolf Steiner.
Zdá se, že u Lessinga převažuje představa protikladu hmotných smyslů a rozumu jako eminentního projevu nesmrtelné duše. Úvaha o oduševnělé matérii a možnosti nových smyslů jakoby však vedla ke Goethovu vědeckému pojetí založenému na rozšířeném pojetí smyslovosti, k pojetí rozumu oživeného smysly a smyslů prosvětlených rozumem. Tak Goethe postupuje ve své teorii barev a při získávání vizí biologických pratvarů.
Tři Lessingovy texty nám zásluhou překladatelky Ruth Jochanan Weiniger, která je zároveň autorkou pečlivé úvodní studie zasazující dílo do souvislostí, a zásluhou nakladatelství Trigon mohou něco připomenout. Ty z nás, které svádí manipulativní racionalita a scientistická ideologie, Lessing upozorňuje na hlubší a širší možnosti lidské mysli. A ty z nás, kdo se možná příliš noříme do mystérií, upamatovává na to, že zdravá skepse, kritičnost a odstup udělají svět naší duše vzdušnějším a světelnějším.
(Předneseno na uvedení publikace Gotthold Ephraim Lessing: Tři filosofická pojednání, Praha: Trigon, 2014; uvedení 24. 6. v kavárně Liberál v Praze).
2024 ©