Pro některé z nás byla včerejší neděle zahajující poslední týden liturgického roku slavností Krista Krále. Občanské cítění se tomuto zvláštnímu zastavení v kruhu bohoslužebného času vzpírá. Jsme rádi, že nám již nemusí vládnout ti, kteří nahromadili nejvíc majetku a získali nejvyšší moc.
Nezdá se nám, že by k vládnutí kvalifikovalo narození v rodině panovníka. Věříme, že si vládne lid, nebo že si může vládnout, pokud o to stojí. Že to sice činí víceméně prostřednictvím politických profesionálů, ale se souhlasem voličů a pod jejich kontrolou. Pod sankcí příštího nezvolení.
Demokratická státní moc je jen taková, jací jsme my, kdo ji ustavujeme. Politici nejsou vzory poctivosti a vzdělanosti, tak jako jimi obvykle nejsou jejich voliči. Rozčarování z korupčního, bezohledného a prolhaného výkonu zákonodárné a výkonné (a koneckonců někdy i soudní) moci vede k nostalgickému ohlížení.
Někteří posuzují minulost v ideálním obraze a současnost podle všední reality. Krále a šlechtu minulosti vidí takové, jakými měli být, jako lidi duchovně pomazané, odpovědné, neúplatné, pečující o zemi a její lid. Zvoleným zákonodárcům a činitelům výkonné moci nejsme ochotni připsat dobré motivy. Minulost se pro mnohé stává principiálně lepší než současnost a buducnost. Nenápadná a pozvolná konzervativní revoluce je regresí.
Služba místo kralování
Proč se tedy Ježíši Kristu před začátkem adventu, jímž začíná nový křesťanský rok, připisuje titul krále? Proč se spojuje s mocí nelegitimizovanou demokratickou procedurou? Můžeme se obávat, když papež Pius XI. roku 1925 zavedl tento svátek, že za tím bylo triumfalistické pojetí církve. Mohli bychom si vzpomenout například na dokument papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075, kde se mimo jiné říká, že papež může disponovat císařskými odznaky, že mu světská knížata musí líbat nohy a že mu má být dovoleno sesazovat císaře.
Mohli bychom si vzpomenout na stesk Michala Semína těsně poté, co nově zvolený František, vystoupil na balkon baziliky, důsledně se označoval za římského biskupa a než udělil požehnání shromážděnému lidu, sklonil se před přítomnými a požádal je o modlitbu, jež by mu vyprosila požehnání. Semín postrádal v jeho vystoupení projevy nejvyšší duchovní a světské moci, jíž papež disponuje.
Máme obavu, že Ježíš Kristus jako král má být garancí autoritářského pojetí církve a paktování církevního vedení s jakoukoli politickou mocí. Mohli bychom si vzpomenout, že Ježíš sám podle evangelia říká: „… kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20, 26-28) Ježíš sloužící lidem versus Ježíš zpřítomňující Boha vševládce. 
Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. Foto kduvall.com
Přesto vše nemůžeme přehlédnout, že Ježíš v synoptických evangeliích (tedy u Matouše, Marka a Lukáše) vícekrát mluví o nebeském nebo Božím království. A to království sice není z tohoto světa, neřídí se často pochybnými pravidly světského panování, ale je nepochybně pro tento čas a prostor, pro nás žijící lidi a pro naši zemi.
Ježíš někdy mluví v paradoxech. Podle všeho služba je způsobem jeho panování. V jeho slovech promlouvá a v jeho činech s lidmi jedná sám Bůh, ale to neukazuje nastolením náboženské diktatury, nýbrž je, jak sám připomíná, tichý a pokorného srdce. (Mt 11, 29)
Jedna z čínských tradic nazývá tu skutečnost, již v naší části světa chápeme jako božskou, slovem Tao, což lze přeložit různě, ale nejčastěji jako Cesta. Klasický spis o něm říká:
Tao je věčné a zůstává bez jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.
Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.
(Tao te ťíng, překlad Berta Krebsová, č. 32)
Vláda zřejmě také k životu patří a je životně důležité, jakou má podobu a na čem se zakládá. Ježíšovská moc neuplatňuje příkazy pod nátlakem. Nemusí pokořovat, nepotřebuje korumpovat lákavými odměnami a hrozit dramatickými tresty. Může vést k řádu tím, že probouzí v lidech jejich dobrý potenciál, že obnovuje Boží obraz přítomný v člověku. Pak je pro člověka odměnou samo dobré jednání a společenství Světla a Života, a trestem by bylo sám se tomuto živoucímu prostoru vzdálit.
Když myslíme na paradoxní Ježíšovo kralování, neudiví nás, že se některé jeho činy a některá slova obracejí proti politickým a náboženským mocnostem soudobého světa. Katolická církev každý večer, ve večerních chválách recituje chvalozpěv Marie, jímž oslavuje to, že se má stát matkou zvláštního vládce, který nezaštiťuje mocné svou nejvyšší mocí, ale svrhává je s trůnů, které si obsadili. Nechává trůny prázdné.
Nepřekvapí nás, že právě ve světě formovaném Ježíšovým poselstvím přišla ke slovu rovnost všech a vláda na způsob samosprávy. Církvi trvalo dlouho, než k tomu dozrála, ale postupně dospěla k tomu, že člověk jako osoba, nadaná rozumem a svobodnou vůlí je subjektem práv a povinností. Papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris (Mír na zemi) se přihlašuje k jednotlivým právům vyhlášeným revolucemi 18. a 19. století, garantovaným mezinárodně platnými dokumenty a ústavním pořádkem demokratických zemí.
Ti, kdo se hlásí ke křesťanské tradici pak přispívají v postkoloniálních zemích k tomu, aby se společnost přiblížila sociální spravedlnosti a skutečné, ne pouze slovně vyhlašované rovnosti. Pro tuto křesťanskou praxi osvobození pozvolna i katolická církev díky papeži z Latinské Ameriky nachází porozumění.
I v blahobytném západním světě mají obhájci spravedlnosti, svobody a rovnosti motivovaní evangeliem co říct. Berou vážně lidi a ostatní živé bytosti. Jejich právo na důstojný život chtějí doopravdy hájit, a ne o něm jen pěkně mluvit. Sledují všechny pokusy zneužít moc a pevně se dožadují dodržování práv. Jedna taková skupina se označuje jako Prázdné trůny. Představují se takto: „Jsme kolektiv jednotlivců, kteří skrze srdce, víru, činy a ideje hledají rovnost a svobodu.“
Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. To má co dělat i s těmi, kteří se domnívají, že obraz božské bytosti nepotřebují. Mohou (a měli by) však na to myslet před adventem, i ti, kdo očekávají příchod (advent) Boha jako člověka, Boha, který je doopravdy lidský, Boha, jehož moc je tichá a pokorná.
(Původně publikováno v Deníku Referendum z 21. 11. 2016, http://denikreferendum.cz, ilustrace v textu převzata z DR, úvodní ilustrační foto volně přístupné na internetu.)
2024 ©