Některé průzkumy stranických preferencí a konstrukce volebních modelů přičítají komunistům až dvacet procent. Poté, co orgány činné v trestním řízení ve velmi vhodné době na začátku předvolební kampaně do krajských zastupitelství, do Senátu a na prezidenta republiky odhalily, že opoziční David Rath možná dělá stejné lumpárny jako neodhalení vládní politici, klesá přízeň pro sociální demokracii. Voliči však podle všeho neodměňují pravici za chrabré činy její justice. Věci veřejné se propadly do neviditelnosti, občanští demokraté a konzervativci (z TOP 09) zůstávají v propadu. Na druhém Kubiceho předvolebním triku zjevně vydělali komunisté. Dvacet procent, to je každý pátý člověk. Z každé pětičlenné rodiny jeden. Na zalidněných ulicích potkáváme voliče komunistů každých několik vteřin.
Lidé z mého okolí, kteří se ještě nevymanili ze starých témat a nevšimli si, že čas přinesl nové otázky, řeší, jak je tento posun preferencí možný. Děsí se, kolik lidí říká, že „za komunistů jsme se měli lépe“. Znám paní, jejíž manžel byl za minulého režimu umělecký kritik a publicista, který tehdy každou větou potvrzoval svou nezávislost na vládnoucí ideologii, což mu zjevně nebránilo u své činnosti setrvat. Ona sama pracovala ve státní kulturní instituci. Oba žili bohatým kulturním životem mimo jiné prostřednictvím bytových seminářů, jakož i hojného přísunu samizdatové a tamizdatové (exilové) literatury. Dnes tato dáma vydá celý svůj plat na pouhé nájemné. Aby zaplatila ostatní platby za bydlení a aby její nejbližší měli co jíst a co na sebe, věnuje se po zaměstnání dvěma dalším náročným pracovním aktivitám. Času na čtení, výstavy, divadla, koncerty a filmy zůstává velmi málo. Ale nechápe, proč někdo vidí současné poměry kriticky. Pokud se jí přece jen něco na současné vládní politice nelíbí, je to například to, že hendikepovaní dostávají státní podporu. Čekali byste, že jde o nějakou krutou, necitlivou osobu. Pravý opak je pravdou. Vidí utrpení v historii i kolem sebe a aktivně pomáhá potřebným. Jediným problémem je to, že nevidí svět reálně, takový, jaký je, nasadila si brýle mámení. Uvízla v ideologickém schématu, v černobílém vidění zlých komoušů a hodných demokratů.
Srovnání osmdesátých a devadesátých let nás staví před očividný kontrast. Předposlední desetiletí minulého století byla nuda. Komunistický režim skomíral. Už neměl sílu na drakonické represe. Už jen otravoval a bral lidem odvahu ke změně a naději pro budoucnost.
Už konec osmdesátých let znamenal nový závan. Na sovětskou televizi jsme se dívali se stejným zájmem, jako jsme poslouchali Svobodnou Evropu, kterou i u nás přestali rušit a její redaktor nakonec úspěšně usiloval o novinářskou akreditaci. V Maďarsku už řádku let nebyli žádní političtí vězni. Polské knihy (polských autorů i překladové) nám nahrazovaly hůře dostupnou západní literaturu. V Polsku byl významný soukromý sektor v obchodech a restauracích. V červnu roku 1989 tam komunistická vláda uspořádala svobodné volby, v nichž komunisté nezískali ani jeden mandát a nastoupila vláda složená z menšiny komunistů a většiny příslušníků stran spjatých se Solidaritou. V téže době odstupovali diktátoři, padaly zdi a stříhaly se dráty.
Pavel Tigrid se v devadesátých letech vyslovil optimisticky o budoucích možnostech. Všiml si, že lidé se na sebe na ulici a v dopravních prostředcích víc usmívají a že je na nich vidět zájem o okolí. Pak přišly další zřetelné změny. Křesťanské církve, jiná náboženství a různé světové názory dostávaly volný prostor. Nakladatelé v rychlém sledu vrhali na trh knihy dosud opomíjené, první soukromé obchody soutěžily o přízeň voličů, lidé bez kontroly na jedné i druhé straně hranic jezdili na obhlídku dotud zakázaného světa a také na nákupy, drahého, ale kvalitního zboží. Budovy prokoukly, zazářily nové fasády a výlohy byly najednou pestré a naplněné reálnou nabídkou zboží. Řešily se osudové otázky: mají-li Češi a Slováci žít dál ve společném státě, je-li možné dodat kapitál podnikům rozptýlením akcií po obyvatelstvu, máme-li se stát součástí Severoatlantického obranného společenství a Evropského hospodářského společenství, jež se zrovna transformovalo v Evropskou unii. Převládaly postoje demokratické, sociální a liberální. A jejich garantem byla nejednoznačná, rozporuplná, ale přece jen úctyhodná postava Václava Havla.
Jenže devadesátá léta ukončila tisíciletí a 11. září zahájilo novou epochu v lidských dějinách. Svět byl znovu rozdělen na říši zla a říši dobra. Účelu bylo dosaženo a liberální atmosféru nahradil nový konzervativismus.
Stačí se rozhlédnout a vidíme znovu zástupy zamyšlených, do sebe propadlých, podezíravých, unavených a zamračených lidí bez zájmu o okolí. Křesťanské církve stačily během jednoho roku ztratit sympatie, které při změně režimu získaly a jejich propad do bezvýznamnosti a nicoty se zrychluje. Nakladatelé se bojí vydávat alternativní myšlenky, protože se dobře neprodávají. Stovkové náklady elitní literatury si ti nejodvážnější finančně kompenzují myšlenkovým hnojem. Na naší straně hranic nás stále ještě nekontrolují, na druhé, v Německu každé druhé auto nebo autobus a zdejší návštěvníky tam vítají nápisy na obchodech: Češi, nekraďte! Jezdí se tam na levné nákupy kvalitního zboží. Do vzdálenější ciziny se jezdí méně, protože nezbývají prostředky. Kdysi jsme nezískali „devizovou doložku“, dnes nemáme na výměnu korun za devizy. Zdi a dráty padly a nové se stavějí, technicky lépe vybavené. Září už jen fasády bank, polorozpadlých, špinavých a šedých budov s vytřískanými okny je i v centru Prahy čím dál tím víc. V politice se řeší, kdo koho odposlouchával a kdo komu dal v obálce půjčku nebo úplatek. Opoziční poslanec je vydán cizími i vlastními poslanci ochotně téměř ze dne na den, vládní poslankyni její strana hájí a zítra uvidíme, jak žádost o její vydání dopadla. Účast v NATO se zpočátku jevila jako podíl na společné obraně evropských hodnot, dnes jsme vtahováni touto organizací do zbytečných lokálních válek. Evropskou unií bylo na přelomu posledních dvou desetiletí obyvatelstvo nadšeno, dnes by z ní nejraději vystoupilo. Protievropský prezident Václav Klaus financovaný mimo jiné ruskými ropnými magnáty se integrované Evropě vysmívá.
Rozhodně se mi to nejeví tak, že jsme listopadem 1989 a následnými změnami přešli z babylonského zajetí do svobody a rozvoje. Nevidím dobu temna a jas nových poměrů. Nevidím tehdy jen rozčarování a dnes nadšení. Kritický pohled na stávající poměry není jednostranný. Už spolutvůrce současného systému s politováním a pravdivě mluvil o blbé náladě obyvatelstva.
Nejsem ochoten uplatňovat dávno překonaná schémata. Kritiku si současný systém zaslouží aspoň ve stejné míře jako minulý. Nehodlám maskovat oligarchii a klepotokracii důstojnými proslovy o nutnosti chránit demokracii. Chci se podílet na řešení problémů dneška a ne schémat včerejška a předvčerejška.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendum 9. 7. 2012, www.denikreferendum.cz.)
2024 ©