Mnoho pozorovatelů společnosti, ať profesionálů nebo amatérů sleduje, jak extremistické skupiny získávají vliv. O části této vzpoury platí, že holé násilí je jen lehce pokryto ideologickým hávem. Nejde tam o prosazení nějakého programu, nýbrž o čirou, nepolitickou brutalitu. Je to to, co španělský autor první poloviny 20. století José Ortega y Gasset (1883 - 1955) nazval vzpoura davů. (Jeho kniha s tímto názvem vyšla i česky v překladu Václava Černého, Praha: Orbis, 1933). Co se stalo? Odpovědní občané zanedbali péči o přirozené uspořádání společnosti. Nemocniční uklizečky začaly rozhodovat o průběhu operací, hluší začali dirigovat symfonie, pologramotní začali spisovat filosofická díla. A mnozí si mysleli, že je to v pořádku. Přehlíželi varovné příznaky. Kultivovaná politika se staletími zkušeností v zádech se stala zajatcem pouliční lůzy, a hle byli tu vůdcové lidu a jejich úderná pěst v podobě SS, Lidových milicí, KGB či Gestapa. Pouliční rváči nastoupili na místa poslanců, ministrů, vyslanců, případně i univerzitních profesorů. Elita byla lynčována, vysmívána, vláčena bahnem. Většina z toho, co představoval hitlerovský a stalinistický režim, má podle mého, toto prosté vysvětlení: prosazení plebejské brutality proti tradiční náročné kultuře.
Hnutí, která nazýváme extremistickými však přece jen mají i program, v jejich pozadí jsou myšlenky, ne jen prostá potřeba barbarů ničit, ubližovat, pošlapávat. Nejde jen o prostou vůli k moci, jen o biologickou sílu, která převálcovala ducha. Síla politické filosofie, která vplynula do fašismu, nacismu a komunismu je silou krize Západu. Rozvrat pod hesly "svobodný trh" a "demokratický pluralismus" vyvolal a vyvolává hněv a síla tohoto hvěvu nabíjí kritické a alternativní myšlenky energií, která je žene do krajností a do spojenectví s pouličním lynčujícím davem. Obě hesla označují program, který se formoval po celý novověk: programový boj všech proti všem, boj politický (bratrovražedný boj politických koncepcí) i hospodářství (absolutizovaná, univerzální konkurence, zánik solidarity). To je propast pro kulturu, to činí ulice měst bojištěm, to vnáší do životního prostoru i do vztahů násilí a špínu.
Nelze jen tak snadno uskutečnit Nový středověk, jak o něm sní ruský exilový myslitel Nikolaj Berďajev (1874 - 1948) v knize, která se též už ukázala v češtině (Nikolaj Alexandrovič Berdjajev: Nový středověk: úvaha o osudu Ruska a Evropy, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2004). Nelze se vracet. A museli bychom mít jasno, co definitivně skončilo začátkem novověku a na co by se mohlo navázat. Ale je tu vize tradiční společnosti, jež není ideální, ale přece je organický uspořádána. Není to konstrukt, není to neoliberální (hayekovské a friedmannovské) sociální inženýrství. Je to další etapa přirozené, pozvolné několikatisícileté cesty dějinami. Tato vize se prosazuje uprostřed ideologií, které hájí status quo. Jeho protagonisty jsou pracovití, senzace nemilující, nadaní jednotlivci, kteří jsou dost trpěliví na to, aby čekali na konečnou fázi rozvratu západní civilizace a pak (oni nebo jejich pokračovatelé) nabídli své myšlenky jako podněty k obnově. Myslím na takové dramaticky rozdílné, a přece jednou základní intuicí nesené postavy jako (kromě už zde jmenovaných) třeba i Rudolf Steiner (1861 - 1925) se svým projektem sociální trojčlennosti, s výhradou tíž italský filosof konservativní revoluce Julius Evola (1888 - 1974), dále pak revoluční kritik italské společnsti Antonio Gramsci (1891 - 1937) a tradicionalisté Francouz René Guénon (1886 - 1955), a Švýcaři Frithjof Schuon (1907 - 1998) a Titus Burckhardt (1908 - 1984) a francouzský politický filosof Alain de Benoist (nar. 1943).
Socialisté a korporativisté se pokoušeli o obnovu přirozené tradice. Marx považoval svůj socialismus za třetí fázi, po tezi "feudálního socialismu" a antizezi kapitalismu, za třetí fázi zahrnující i překonávající oboje. Korporativisté věřili na hlubokou organickou strukturu společnosti a tradiční rozdělení funkcí a při svém tradicionalismu byli sociální a ekologičtí. Ale jejich experimenty se zatím nevydařily. Pokus o nastoletní socialismu degenroval ve stalinský teror, polpotovskou genocidu, v ekonomickou a kulturní zkázu střední Evropy. Pokusy o nastolení korporativismu byly kontaminovány nacionalismem převzatým od liberálů a vedly k diktátorským režimům a ke genocidě Židů a Romů. Proč jejich pokus o alternativu skončil tak bídně? Kde vzala většinová západní společnost morální sílu pro vítězství nad nimi, když je sama ve vleklé krizi?
Zvrhlý systém partokracie a plutokracie nemá šanci. Ale myšlenky občanské odpovědnosti a solidarity, program duchovně založeného státního života se mohou prosadit, bude-li se krize stupňovat a neprosadí-li se holou silou extremisté, kteří vzbuzují falešný dojem, že jsou či chtějí být alternativou. Pokud se směrodatná část společnosti bude chovat sebezáchovně a bude ochotna tvořivě navázat na přetnutou tradici, může se sitiuace změnit k dobrému. Jinak směřujeme k apokalyptické katastrofě.
2024 ©