Kauza pohlavního zneužívání mladistvých kněžími římskokatolické církve ožívá při různých příležitostech a mohlo by se zdát, že už bylo vlastně řečeno vše. Je bohužel třeba se k ní vracet, protože duševní následky bývají celoživotní. Zneužití ovlivňuje hodnotové schéma člověka ve vztahu k partnerskému soužití, objevují se však také těžké deprese, poruchy vnímání sebe sama, přetrvávající pocity viny a méněcennosti. Závažnost traumatu vede k tomu, že zneužití se chápe jako „vražda duše“.
Vloni v říjnu papež František dal kněžím a seminaristům k dispozici svědectví jedné z obětí. Má mluvit také jménem ostatních obětí… hluboce zraněných dětí, kterým bylo ukradeno dětství, čistota a úcta…. Dětí, které zrazeny a zneužity ve své bezmezné důvěře… dětí, jejichž srdce bijí… avšak přesto byla zabita – jednou, dvakrát i několikrát… Jejich duše jsou roztříštěny na krvácející kousky. Dosvědčuje, že dospělí, kteří zažili toto pokrytectví jako děti, je nikdy nedokáží vymazat ze svého života. Uvádí, že má disociativní poruchu identity, těžkou komplexní posttraumatickou poruchu, deprese, úzkosti, strach z lidí, Píše, že její tělo si pamatuje každý dotek…”. Má velkou touhu cítit se v církvi bezpečně, nebát se, ale její tělo, její emoce reagují úplně jinak.
I když jsou časté takové případy v rodinách a vyskytují se ve školách a v různých volnočasových, sportovních nebo politických organizacích, kde dospělí pracují s mládeží, zmiňuje se zvlášť katolická církev, protože ta pokládá samu sebe za garanta morálky partnerského života. Vyhlašuje i ve srovnání s jinými křesťanskými církvemi velmi přísné normy. Považuje např. sebeukájení, pohlavní styk lidí stejného pohlaví, ba i partnerské soužití muže a ženy mimo manželství za „smrtelný hřích“. Kdo se něčeho takového dopustí (Katechismus katolické církve, mj. čl. 2352, 2357, 2391) a zemře, aniž by ho církev očistila, je podle současné oficiální nauky navěky zavržen (čl. 1022, 1033, 1874) a trpí pekelným ohněm (čl. 1035).
Pohlavní zneužívání v římské církvi se stalo veřejnou kauzou, když bylo odhaleno takové chování vídeňského arcibiskupa Hanse H. W. Groëra. Hubertus Czernin v knize Das Buch Groër (1998) připouští, že Groër mezi léty 1950 až 1990 zneužil až dva tisíce mladých mužů. Obrana, že jde o útok na církev, se ukázala neudržitelná a Groër r. 1995 resignoval na svou funkci a později se na žádost papeže Jana Pavla II. vzdal i všech dalších církevních pozic a uchýlil se do kláštera. Od té doby nezávislí novináři ve spolupráci s právníky, sexuology a dalšími odborníky doložili tisíce různých dalších případů zneužití.
Nakonec se kauzám zneužití začala věnovat církev sama. V roce 2018 tamní biskupové zveřejnili studii o zneužívání dětí ve Spolkové republice Německo. Podle ní katoličtí duchovní v letech 1946 až 2014 v Německu sexuálně zneužili 3 677 nezletilých. Zneužívání se podle studie v uplynulých desetiletích dopustilo 1 670 katolických kněží, jáhnů a dalších činitelů. Vyhodnotili dokumenty týkající se 38 tisíc zaměstnanců katolické církve. Má jít spíše o minimální odhad. Ve skutečnosti jsou počty nejspíš výrazně vyšší a někteří hovoří o desítkách tisíc zneužitých.
Biskupové ve zveřejněných případech, a to i v případech, že u těchto církevních činitelů policejní vyšetřování tyto delikty doložilo a pachatelé byli odsouzeni, často nehájili zájem poškozených a spokojili se pouhým přeložením pachatele na jiné místo v diecézi. Několik takových biskupů bylo zejména v době služby současného papeže Františka za krytí těchto deliktů sesazeno a jinak postiženo církevními sankcemi. Kauzy se však postupně šplhají do nejvyšších pater církevní hierarchie.
V Německu bylo publikováno zjištění, že emeritní papež Joseph Ratzinger v době, kdy byl arcibiskupem v Mnichově a Freisingu (1977–1982), s vědomím jeho provinění přijal do služeb diecéze kněze Petera Hullermanna, který přišel roku 1980 do Mnichova z diecéze Essen v Severním Porýní-Vestfálsku a byl později státním soudem potrestán za případy, jichž se dopustil i na novém působišti. Ratzinger měl krýt i další pachatele, celkem ve čtyřech případech.
Ratzinger svou účast na rozhodujícím zasedání kurie, na němž se jednalo o tomto knězi, který opakovaně budil pozornost kvůli sexuálnímu zneužívání dětí, nejprve popřel. Jeho osobní přítomnost na tomto jednání 15. 1. 1980 však byla dokázána. Na výzvu předsedy Německé biskupské konference Georga Bätzinga se prostřednictvím svého osobního sekretáře Georga Gänsweina v posledních dnech ospravedlnil. Za pozornost stojí i to, že Bätzing při té příležitosti vyzval k zásadní rekonstrukci katolické církve včetně zrušení povinného celibátu.
Ratzinger se omlouvá za své vyjádření ke kauzám, které jsou tématem současné diskuse. Způsoby, kterými se sexuální obtěžování tehdy řešilo, nebyly podle něj správné. To, co se dovídá z dokumentu o případech zneužívání v Německu, ho naplňuje, jak se vyslovil, studem a bolestí. Vyjadřuje vůči obětem sexuálního zneužívání své hluboké zahanbení, velkou bolest a upřímnou prosbu o odpuštění, Je to však omluva-neomluva. Nepřiznává, že lhal, a své dřívější vyjádření připisuje chybě v editaci. Je jistě možné, že si čtyřiadevadesátiletý emeritní papež svou účast nepamatoval. Není však známo, že by nějak nově vyhodnotil svou účast jako představeného na případech, ve kterých se mu připisuje, že kryl pachatele, a o to jde především.
Kontrastně s možná opatrnou, ale přece jen v poslední době otevřenější lokální církevní sebekritikou a s důsledným postojem papeže Františka vyznívá oficiální vyjádření Dominika Duky na webu pražského arcibiskupství: Píše: Je to pro mě jedno z největších zklamání, které jsem v naší římskokatolické církvi zažil. Pošpinit člověka, nespravedlivě ho osočit a nedat ani možnost zhodnotit v jeho prospěch toto tzv. dobrozdání, které muselo stát statisíce eur, protože nedává možnost právního odkladu? Ptám se: co to je? Povolává výslovně současného mnichovského arcibiskupa Reinharda Marxe, jeho kurii a předsedu německé biskupské konference Bätzinga k odpovědnosti za očernění a pošpinění pověsti papeže Benedikta XVI. Za pozornost stojí, že to pro něj není emeritní papež. Vyslovil se také, že je to mnichovská zrada podruhé.
K Dukovi se připojila Česká biskupská konference, resp. jejím jménem její předseda, olomoucký arcibiskup Jan Graubner Ratzingera podpořil. V dopise, který mu poslal, vyjadřuje hluboké politování nad hanebnými útoky, které jsou v současné době proti emeritnímu papeži vedeny.
Postoje českých biskupů získaly podporu i mimo církev. Mimo jiné v magazínu Protiproud vyšel dopis Václava Klause seniora kardinálu Dukovi. Oceňuje Dukovo mimořádně přesvědčivé vystoupení na obranu papeže Benedikta XVI., který je už po několikáté předmětem útoku progresivistických sil a seskupení. Útok na Ratzingera má být pokusem znevážit – pod záminkou boje proti selhání některých jednotlivců v katolické církvi – další významnou instituci světa, která soudobému vzepětí progresivismu doposud vzdoruje.
Původně publikováno v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2022/02/kauza-zneuzivani-dosahla-nejvyssich-pater/, náhledový snímek převzat z NI
2024 ©