6. července uplyne 600 let ode dne, kdy městská rada Kostnice (Konstanz) na jižním břehu Bodamského jezera vyhověla přání církevního sněmu, který tam v letech 1414 – 1418 zasedal a který odsoudil k vyobcování ze svátostného společenství církve rektora pražské (dnešní Karlovy) univerzity Mistra Jana Husa. Městu nic jiného nezbylo. Tehdy ještě světské vrchnosti poslouchaly kruté pokyny církve. V tom i přání usmrtit odsouzeného heretika k popravě prý milosrdné, bez prolití krve, čili k usmažení zaživa. Až daleko později se státní vrchnosti emancipovaly a brutální tresty za náboženské delikty zmírňovaly a nakonec přestaly ukládat.
Nutkání zrovna v těchto dnech se k události vyjádřit ukazuje na naše zakletí v cyklickém čase. Máme dojem, že o stejném datu jsme se zase kruhem vrátili k minulé události a ta je nám blíž, než v jiných dnech. Cyklický čas nedovoluje překročit danosti. Zatěžuje současnost minulostí. Historie v tomto pojetí není jen magistrou života. Stanovuje rámec toho, co se může dnes dít. I dnes zažíváme tuto diktaturu minulosti. I v roce 2015 někteří planou ve sporu starém šest století tak, jako jiní třeba bojují proti nepříteli poraženému před čtvrt stoletím, a jsou slepí vůči dramatickým problémům těchto let.
Reálná budoucnost je možná až poté, co se cyklický čas začlení do času lineárního. Jen tam, kde přítomnost a budoucnost není pouhým zdáním nebo produktem minulosti. Jen tam, kde nás netíží železný kauzální řetězec, jen tam, kde nás může překvapit radikální novost.
Husovské téma se nevynořuje z propasti uplynulého času jen prostřednictvím archivních záznamů a odborné historické rekonstrukce událostí bod o bodu. Historické pojednání tématu začíná tam, kde končí edice archiválií a začíná hodnocení. Začíná tam, kde se tážeme na smysl minulých událostí. Historie, ať si to dá líbit nebo bude protestovat, je propletená se současnou politikou. Vyžaduje značné úsilí, abychom pod názvem „historie“ nepředkládali soubor lží vítězů. Může totiž jako kritická teorie společnosti být i pomocnicí v procesu emancipace.
Při pětistém výročí kostnické popravy byl v Praze na Staroměstském náměstí vztyčen mohutný secesní pomník od Ladislava Šalouna, na němž skupině postav vévodí Hus hledící podle některých směrem k chrámu Panny Marie před Týnem dostavěnému jako katedrála kališníků. Dodnes na průčelí je prázdný výklenek, ve kterém stálo zpodobení zlatého kalicha. Podle jiných směřoval Husův vážný, skoro bychom řekli rozhněvaný pohled v linii takřečeného pražského poledníku k nedalekému mariánskému sloupu.
Sloup nechal r. 1652 vztyčit císař Ferdinand III. na poděkování za osvobození Prahy od údajných nepřátel, čímž bylo míněno švédské vojsko, které ke konci Třicetileté války dobývalo Prahu. Kdo tehdy byl obránce a kdo uchvatitel, není tak jasné. Je např. známa korespondence Jana Ámose Komenského se švédským kancléřem Axelem Oxenstiernou z té doby. Komenský usiloval o zásah Švédů v Praze ve prospěch Čechů a proti Habsburkům. V té době však násilná rekatolizace už přinesla plody a obyvatelé Prahy si už politickou nadvládu Vídně a náboženskou nadvládu Říma natolik zvnitřnili, že možná chápali Švédy jako nepřátele a zapojili se do obrany města na straně tehdejší říšské branné moci.
Sloup oslavující potupnou porážku českých kacířů sousedil tři roky na náměstí s Husovým pomníkem. Umělecká hodnota sochy Marie Immaculaty (neposkvrněné Panny) na čtrnáctimetrovém sloupu doprovázené čtyřmi sochami andělů na podstavci i samo téma Ježíšovy matky, jak ji známe z Nového zákona, ostře kontrastoval s politickým využitím a zneužitím díla. Dva památníky vedle sebe však mohly být konstruktivním řešením. Vyjadřovaly dvě historické koncepce, jejich svár a jejich možný dialog.
V listopadu roku 1918 se však rozhořel hněv českého obyvatelstva v souvislosti s válečnými útrapami, s válkou, do které národ zavlekla habsburská monarchie a nutila české vojáky bojovat proti vitálním zájmům národa a proti přirozeným spojencům. Mariánský památník byl zničen. Můžeme to pokládat za barbarský čin rozvášněného davu. Ale je rovněž pravda, že revoluční akt stejně málo respektoval uměleckou a duchovní hodnotu díla jako jeho někdejší vztyčení. V obou případech šlo o politický čin. A ukázalo se tehdy, jak aktuální po půl tisíciletí je husovské téma.
Kolem Husovy role v českých dějinách se postupně zformovaly dvě fronty historiků a na ně volně navazujících žurnalistů a nakonec politiků. První pojetí českých dějin začal formulovat František Palacký od revolučního roku 1848. Inspirován Hegelovou dialektikou je koncipoval jako svár Slovanů a Němců. Ten se mu promítal do polarit autorita – svoboda, víra – věda, feudalismus – demokracie. V jeho pojetí však ještě konflikt může vést k syntéze. Protiklad může být překonán a mohou vystoupit nové myšlenky.
Hus a husitství byly pro Palackého na straně slovanství a češství. Promítl nové, romantické, víceméně herderovské pojetí národa do vzdálené minulosti. Unikali mu husité německého jazyka jako pražský husitský měšťan Jeroným Šrol, hejtman sirotčího bratrstva Řehoř ze Dvora Králové nebo spolupracovník Jakoubka ze Stříbra, kněz Mikuláš z Drážďan, který českému reformnímu hnutí zprostředkoval podněty od valdenských a podílel se na zavedení přijímání pod obojí způsobou v pražském kostele U Martina ve zdi r. 1414.
Husovi samotnému se připisuje výrok, že je mu milejší Němec, který se drží zákona Božího, než Čech, který se mu zpronevěřuje. Rovněž Jednota bratrská měla německé sbory. Utajení pokračovatelé bratří německého jazyka z okolí Fulneka, kde před odchodem ze země působil Jan Ámos Komenský, r. 1722 obnovili Jednotu v Sasku na panství luterského hraběte Mikuláše Zinzendorfa. Koneckonců sám Luther se považoval za pokračovatele toho, s čím před sto lety začal Hus.
Za významného pokračovatele Palackého je považován Tomáš Garrigue Masaryk. Zejména v České otázce spatřuje smysl českých dějin v ježíšovském humanismu husitů, zejména rané Jednoty bratrské. V kontrastu k Palackého slovanství doporučuje příklon k Západu. Jeho Hus nebyl Husem českých radikálních nacionalistů. Jeho humanismus je sociální. Socialismus byl pro něj především humanismem. Demokracie měla být humanitní, nikoli buržoazní. Některé ze snů se mu však v roli československého prezidenta nepodařilo prosadit.
Toto hodnocení Husa prý zachovává Zdeněk Nejedlý. Jako historik pracoval podle akademických pravidel s prameny. V hodnocení Husa se tento prvorepublikový levicový intelektuál, snad i díky rodinným kontaktům, nechal ovlivnit na národní tradice zaměřeným Aloisem Jiráskem. I když se po většinu svého tvůrčího období vyjadřuje opatrně a nechce opakovat nutně zjednodušující vlastenecká a sociální hesla, spatřuje kontinuitu od Husa přes Masaryka ke komunistům. Už před jejich vítězstvím (r. 1948) je označuje za „dědice velikých tradic českého národa“.
Nejedlý nerozpoznal v komunistické ideologii a politice karikaturu národního a sociálního úsilí předchozích generací a postavil se v roli ministra kultury do služeb diktátorského režimu v jeho nejkrutějším stalinistickém období. Režim byl výsměchem humanistickému obsahu socialismu. Tím se tato linie husovské interpretace nadlouho diskreditovala.
Opačné Husovo hodnocení se váže zejména na postavu historika Josefa Pekaře. Ten již roku 1912 v publikaci Masarykova česká filosofie kritizoval historickou metodu TGM, a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity spojovaná s Husem, husitstvím a Jednotou bratrskou. Proto bývá pokládán za ideového mluvčího římskokatolické přítomností ve zdejších dějinách i v jejich výkladu. Pekař sám však ctil exaktní historickou práci s prameny a chtěl stát nad náboženskými rozepřemi. Překročil však i pozitivistický přístup. Ve smyslu svého učitele Jaroslava Golla mohl usilovat o to „umělecky oživit vědecky probádanou minulost“. Postupně přestal považovat národní princip za nosný a začleňoval české dějiny do širšího evropského kontextu.
Pekař jako polemik upírá husitství inspirativní roli a hodnotu a pokládá je za hnutí ryze středověké, pro současnost těžko pochopitelné a v důsledcích spíše škodlivé. Souvisí to snad i s jeho konzervativní politickou orientací. Idealizuje si dobu, jíž jeho protivníci nazývají dobou temna, obdivuje šlechtu a stává se pozvolna proevropským konzervativním patriotem.
S Husem se vyrovnává těžko a bolestivě i církev, která se s ním rozžehnala a poslala ho na hranici. Nechce-li zůstat u výroků svých radikálů o Husovi jako spravedlivě odsouzeném kacíři a chce-li pracovat s historickými údaji, hodí se jí linie pekařovská. Na Husovi oceňuje jeho přínos v jiných oborech, například při reformě českého pravopisu (odstranění spřežek a zavedení „nabodeníček“, krátkého a dlouhého, tedy háčku a čárky nad samohláskami).
Odehrál se pokus představit Husa jako pravověrného římskokatolického církevního činitele, který se zapojil do morálně-reformního úsilí vedle církevně nezpochybněných postav jako Tomáš ze Štítného, Jan Milíč z Kroměříže a Konrád Waldhauser. V roce 1990 po návštěvě papeže Jana Pavla II. v tehdejším Československu a na jeho podnět byla vytvořena komise teologů a historiků za účasti zástupců z protestantského prostředí. Sekretářem komise se stal František Holeček, doktor teologie a nedávný důstojník Státní bezpečnosti poslaný do Říma, aby infiltroval tamní církevní exil a dodával o něm podrobné zprávy.
Komise nedospěla k závěru, který by přesvědčil vrcholné církevní instance, aby byla uznána Husova ortodoxie a aby došlo k rehabilitaci. Jan Pavel II. v závěru této její práce přijal na audienci v Římě její členy a oslovil je krátkým proslovem, v němž vyslovil politování nad krutou smrtí způsobenou Janu Husovi, aniž by ovšem jasně řekl, kdo rozhodl o jeho usmrcení. Ocenil ho jako slavného mistra pražské univerzity a pozoruhodnou postavu. Mluvil o něm jako o reformátorovi církve, což se zdálo být nadějné. V textu jeho promluvy, který následně vyšel ve vatikánském deníku Osservatore Romano, byl tento výrok zcenzurován a upraven tak, že se o reformu církve pokoušel.
Pekařova koncepce se se hodí protagonistům současné konzervativní revoluce. Umožňuje zaujmout navenek neutrální, nehodnotící postoj, který ovšem vynechává otázky smyslu dějin, resp. je přenechává náboženským autoritám. Hus v tomto pojetí není přehlédnut a zanedbán, ale není naléhavou výzvou. Neprovokuje k rozhodování.
Zřejmě dnes už není možné prvorepublikové fangličkářství. V politických projevech kromě dnů kolem výročí není Hus povinnou rekvizitou. Nebudou se stavět další Husovy památníky na každém významnějším náměstí a návsi. Už jich je dost. Nebudeme po špatných zkušenostech s nacionalismem planout pro českou zbožnost a českou sociální spravedlnost.
Sotva však můžeme přehlédnout, že náboženský vznět směřoval k čisté církvi a ke spravedlivé společnosti. Můžeme patnáct let radikálního husitství mezi první pražskou defenestrací (1419) a bitvou Lipan (1434) pokládat za období často bezdůvodného násilí na někdy bezbranných protivnících. Neunikne nám, že husité upalovali své kacíře (takzvané pikarty, pravděpodobně radkální valdenské, a adamity), můžeme vznášet otázky nad vazbou tradičních kališníků a novoutraktivstů (později víceméně českých luteránů) k Husovi. Může nám vadit sektářská uzavřenost vůči kultuře u rané Jednoty bratrské do vítězství velké stránky v devadesátých letech 15. století.
Jsme dnes poučeni a víme, že držet pravdu a bránit pravdu může znamenat imperiální nárok – pravdivé poznání jako cesta k ovládnutí přírody a lidí. Přesto můžeme brát vážně, jak byla pro Husa důležitější oddanost pravdě (i pravdě míněné spíše jako spravedlivost) než loajalita vůči náboženské instituci. Nemusíme obdivovat ani zatracovat násilný radikalismus raných husitů a můžeme oceňovat, jak k husovské tradici patří jít ke kořenům duchovního a sociálního života. Nemusíme se podřizovat datům v kalendáři a slavit na povel. Sluší-li se skončit citací či parafrází, platí snad, že se můžeme milovat, neměli bychom dovolit, aby dobří byli násilím tlačeni a můžeme pravdu každému přát.
(Poprvé publikováno v tištěném literárním obtýdeníku Tvar 25. června 2015; úvodní obrázek volně dostupný na internetu.)
2025 ©