K čemu v církvi vzdělání

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 13. 2. v kategorii Duch a současnost, přečteno: 242×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinethr06exnkx.jpg

   Podle jedné z verzí o zničení slavné alexandrijské knihovny chalífa Umar ibn al-Chattáb, druhý Muhammadův nástupce ve vedení islámské komunity, měl vydat rozkaz: Spalte ty knihy, buď obsahují totéž, co Korán, pak jsou zbytečné, nebo obsahují něco jiného a pak jsou škodlivé. My bychom se asi zdráhali pálit knihy. Asi by to příliš připomínalo též nacistické hromadné pálení knih v německých městech v květnu 1933. Tehdy padli popelem mimo jiné Max Brod, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Ivan Olbracht, Franz Werfel. Přesto jsou na okraji křesťanství směry, které (ne tak okázale a veřejně) ničí knihy dodnes s odůvodněním, že je třeba se důsledně oddělit od škodlivých světských myšlenek.

    Mentalita, podle které by knihy obsahující totéž, co je v Bibli, byly zbytečné a obsahující něco jiného, škodlivé, nás ohrožuje, i když bychom některé spisy možná jen nechali zahálet v knihkupectvích a knihovnách. Taková sektářská mentalita, třeba jen v podobě lhostejnosti k pramenům vzdělanosti, by nás mohla potkat. Někdo by si mohl myslet, že takové má být radikální křesťanství. Že jít ke kořeni (latinsky radix) života z víry znamená zavrhnout vše světské včetně kultury.

    V našich křesťanských dějinách se roku 1457 objevil ušlechtilý útvar, Jednota bratrská. Pro svou křesťanskou důslednost v návaznosti na Petra Chelčického a „husitského mnicha“ bratra Řehoře byla pronásledována i husitským králem Jiřím z Poděbrad. Její radikalita připomínala první husity, tábority, orebity, bratříky, ale lišila se od nich svou mírumilovnou povahou.

    Ve druhé a třetí generaci Jednoty vznikla rozepře o vztahu křesťanů ke vzdělání. Bratr Lukáš Pražský se angažuje ve sporu tak řečené velké a malé stránky v Jednotě. Odmítá sektářskou uzavřenost. Jan Blahoslav proslul jako humanistický vzdělanec a jeden z překladatelů Bible kralické. Napsal několikastránkové vyjádření později známé pod názvem Filipika proti misomusům, dnes bychom mluvili o polemice s nepřáteli vzdělání.

   Mohutný projekt třetího v Evropě překladu Bible do národního jazyka (po německém Lutherově a po anglické Verzi krále Jakuba) vyžadoval vzdělanost na špičkové úrovni soudobé renesanční, humanistické kultury. K tomu můžeme přičíst síť bratrských škol, na nichž se vzdělávaly děti bez ohledu na vyznání a (v té době neobvykle) chlapci a dívky.

   Jednotu jako podněcovatele humanistické vzdělanosti jako světově uznávaná osobnost reprezentuje Jan Amos Komenský, od roku 1628 do své smrti v Amsterdamu r. 1670 v exilu. Komenský, biskup Jednoty, zároveň však filosof a pedagog, autor knih o Všenápravě věcí lidských neztratil oddanou, mohli bychom říci, pietistickou zbožnost. Svědčí o tom závěrečná část spisu který dnes známe pod názvem Labyrint světa a ráj srdce nebo jeho Hlubina bezpečnosti.

   Obnovená Jednota bratrská s centrem v saském Herrnhutu, dala podnět mimo jiné také bratřím Wesleyovým. O podrobnostech historicky toho moc nevíme. Můžeme však předpokládat, že spojení svobodné a oddané bratrské zbožnosti s humanistickou vzdělaností přenesli do „svatých klubů“, prvního v univerzitním Oxfordu. Často se připomíná, že doplňovali to, co jim chybělo v oficiální státní anglikánské církvi, že si četli Bibli, přemýšleli, jak podněty odtud vnést do života a že se modlili. Méně už se připomíná, že např. studovali Platónovy spisy.

    Filosofii, umění a vědu můžeme počítat k takřečenému přirozenému řádu. Je to to, čeho člověk dosahuje vlastními silami. Věříme, že lidství je porušeno, že ani s nasazením životní energie, ani se špičkovými intelektuálními výkony, nedosáhneme smyslu a naplnění života. Že se v každém v nás v nitru a mezi námi, v lidském společenství má ustavit řád milosti, nová skutečnost, nová Boží přítomnost. Díky tomu směřujeme k věčnému završení.

   Někdo si představuje, že řád milosti se postaví jako jakýsi blok na řád přirozenosti a že v nás díky víře a křtu jsou dvě skutečnosti vedle sebe, „tělesná“, pozemská, pomíjivá, pokažená a marná se všemi svými projevy na straně jedné, a skutečnost spočívající v následování Ježíše Krista, duchovní, nepomíjivá, svatá. Mohli bychom si také myslet, že naše přirozenost je odsouzena k zániku a smrtí definitivně končí. Nahradí ji to nové, božské v nás.

   Jenže naše lidská přirozenost, ač narušena pýchou člověka na samém začátku lidství, které nám znázorňují příběhy Adama s Evou, je stvořena jako Boží obraz, podle Boží podoby (G 1, 26,27). To je nesmírný dar. Když o tom křesťané v dějinách přemýšleli, spatřovali tu podobnost Bohu v tom, že nejsme pouhé produkty přírodních mechanismů, že jsme tvořeni ve svobodě a pro svobodu, že se můžeme podílet na božském tvoření. Že ve svobodném tvůrčím jednání, v tvůrčí práci, v sociální tvorbě, v dílech, kterými můžeme ozdobovat svět, překračujeme svou podobu ostatním živočichům. Právě toto pojetí člověka zakládá lidskou důstojnost. Právě proto člověk není věc mezi věcmi, nýbrž osoba. Člověk nikdy nemůže být nástrojem.

     Na důstojnosti člověka jako Božího obrazu stojí demokratický respekt k člověku. Má to takové praktické důsledky jako zákaz mučení, občanské svobody a lidská práva. Díky tomu lidé (ve vší nedokonalosti) dokáží vládnout sami sobě a nepotřebují nějakou „posvátnou“ diktaturu.

     Když Bůh dává milost, neodsouvá své dílo, nenahrazuje je něčím jiným. Víra není odcizením sobě samému. Člověk nadaný myšlením a tvůrčí schopností není nedopatřením, není to Boží omyl. Zajímavé vyznání na toto téma v prosté větě najdeme u raného křesťanského autora Ireneje z Lyonu (140/160-202): Boží slávou je živý člověk.

   Řád milosti spíše člověka zdokonaluje a pozvedá. Obrací ho z trajektorie vedoucí k marnosti a zkáze a obnovuje člověka jako Boží obraz. Vrací mu podobu s Bohem. Narušené lidské síly uzdravuje. Člověka, který se sám zbavil té svobody, jíž dostává od Dárce všech darů, milost osvobozuje. Osvobozuje nás od otroctví a osvobozuje nás k jednání skutečně lidskému, humánnímu.

   Vyléčení lidské duše a celého člověka není cosi abstraktního. Týká se to celého životního příběhu jednotlivce a týká se to lidských dějin. V perspektivě dějin spásy získává novou hodnotu a nový smysl i to nejobyčejnější a nejprostší v člověku, jeho soukromí, jeho rodina, práce a životní styl. A vtažena do této nové dynamiky je i kultura. Někdy se to vyjadřuje jako „pokřtění kultury“.

   Co je vlastně kultura? Toto slovo je odvozeno od latinského colere, pečovat. Český filosof Jan Patočka, který zemřel r. 1977 pravděpodobně na následky výslechů na StB, mluví o trojí péči: péči o jazyk, péči o duši a péči o společnost. Je třeba myslet a mluvit tak, abychom porozuměli a dorozuměli se. Aby svět řeči byl řečí světa, můžeme-li to takto shrnout. Pak je péče o duši, kultivace posilovaná a podporovaná tím impulsem, který životu dává Ježíš Kristus. A to zahrnuje vzdělání, rozvoj lidských sil a schopností. A že péče o společnost, její kultivace je nanejvýš potřebná, to nám ukazuje současná politická a ekonomická vulgarita, hrubost, sesuv téměř do morálního divošství doprovázený nejvyspělejší technikou.

   Vzdělání nespočívá jen v napěchování hlavy informacemi. Vzdělaný není jen ten, kdo má v šuplíku různé diplomy a jméno ozdobené zleva i zprava důstojnými zkratkami. Být vzdělaný není totéž, jako být mentálně natrénovaný, dovedný v řešení problémů. To vše může být užitečné jako profesní průprava. Ve znalostní ekonomice se začíná vytrácet rozdíl mezi inženýrem a kvalifikovaným dělníkem. Cílem vzdělání je však filosofie. Nemíní se tím jen to, co učí filosofické fakulty. Filosofie, jak původ slova v řečtině svědčí, je láska k moudrosti.

   Moudrý není jen poučený, vyškolený. Je to spíš ten, kdo jde ke kořenům věcí. Je to poznání, které dává životu směr. Je to poznání hodnot. Co je hodnotné? Co je hodno naší pozornosti a zájmu? Co je skutečně důležité? Na čem v posledku záleží? A moudrost není jen cílem obecně lidského usilování. O Moudrosti, Sofii, Chochmě svědčí křesťany opomíjená biblická svědectví. Je u Boha, hraje si před ním, když tvoří světy a člověk se na ní může podílet (Př 8, 12-30). Není to pak ta pomíjivá, domnělá moudrost, o které se skepticky vyslovuje kniha Kazatel. V knize Moudrosti, již však všichni křesťané nepovažují za součást Bible, je o ní řeč: Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají. (Mdr 6,12).

   Zvěstování Evangelia a život v jeho smyslu potřebuje humanistickou vzdělanost a kulturu, aby neupadl do sektářské hrubosti. Potřebujeme sjednocení toho, co získáváme lidskými silami a schopnostmi s tím, čeho se nám dostává v prostoru víry. Obojí je to vzácný dar. A lidská vzdělanost potřebuje Evangelium, díky němu může najít sebe sama a znovu růst jako plodný strom života ze zdravých kořenů.

(Původně publikováno v tištěném časpisu Slovo a život, z 27.9.2018, úvodní snímek z internetu.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a jedenáct