Dnes by bylo sedmdesát Jiřímu Cieslarovi. Setkával jsem se s ním napřed (1979-1989) v podzemní Societas incognitorum eruditorum (Společnosti neznámých vzdělanců), kde jsme vydávali v deseti kopiích a v okruhu důvěryhodných lidí půjčovali desetkrát za rok vycházející Acta incognitorum. Pořádali jsme bytové přednášky. Chodili jsme na dobré divadelní inscenace především malých, alternativních souborů, na koncerty a do přírody.
První přednáška, kterou jsem v SIE zažil v bytě na dnešním Ortenově náměstí v Praze, byla právě jeho. Byla věnovaná Josefu Váchalovi a širším souvislostem, včetně patafyziky Alfréda Jarryho.
Jiří byl originální. Nikoho nekopíroval. Nerad se podřizoval. Dokázal psát o umění, hlavně o filmu v době trapné, unavené normalizace svěže a inspirativně. Nepotřeboval dělat úlitby režimu. Učil mě vnímat filmové dílo. Byl mi prostředníkem k nezávislému umění v šedé zóně na pomezí oficiálního a utajeného.
V devadesátých letech jsme oba, každý ve svém oboru, uplatnili zkušenosti z SIE v akademické sféře. Setkali jsme se také kolem obnovených Literárních novin redigovaných Jakubem Patočkou. Jiří pak třeba spolu s Karlem Hvížďalou spoluzakládal dnešní A2. Já jsem pokračoval s Patočkou, dnes v Deníku Referendum.
Jsem za přítomnost Jiřího Cieslara ve zhruba dvaceti letech svého života vděčný.
Uveřejněno původně 7.2.2021 na Facebooku, snímek ze zdroje https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1546-jiri-cieslar.