Jediný svatý - všichni svatí

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 2. 11. 2009 v kategorii Duch a současnost, přečteno: 2234×
all-saints.jpg

Křestanství slaví Boha výslovně jako jediného. Liturgicky ho oslovuje: Ty jediný jsi svatý... Ještě silněji to zdůrazňuje judaismus. K denní modlitbě patří vyznání Adonaj Elohenu Adonaj echad! (Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, Dt 6,4). Totéž platí o islámu. Vícekrát denně zní šaháda, vyznání Jediného: Ašhadu an la illáha-il-l-Láh (Dosvědčuji, že není boha kromě Boha). Vášnivý, žhavý monoteismus se někdy vykládá jako výraz zkušenosti pouště v kontrastu s polyteismem kultur, kde stále všechno kvete a zraje (a kde se mluvívá o spiritualitě zahrady).

Bůh monoteistických náboženství je důsledně transcendentní. Je neuchopitelný a nezvládnutelný. Člověk na cestě k němu musí překročit data a fakta, musí překročit to, co je dáno a je hotové. Nic z toho není definitivní. A přdevším nic imanentního nemá nárok na božskou hodnost. A to je osvobodivé. Hrůza z drtivých sil přírodních rytmů a cyklů nás nepřiměje tyto síly zbožštit a kořit se jim. Hospodin je nad nimi. Jeho svrchovanou kosmickou vládu opěvá biblický prorok Ámos (5,8): Ten, který učinil Plejády a Orióna, obrací šero smrti v jitro, ale i den zatmívá nocí, povolává mořské vody a vylévá je na tvář země. Jeho jméno je Hospodin. Transcendentní, jediný Bůh je i nade všemi sociálními silami, které by od nás vyžadovaly uctívání. Žádné osobnosti a žádné isntituci nenáleží kult. Transcendence jediného Boha odebírá vážnost všem despotickým a tyranským pokusům. Takový monoteismus má emancipční  funkci. Může z něj čerpat teologie a hlavně praxe osvobození.

Žalm 146 (7-10) oslavuje Hospodinovu vládu jako osvobozující: Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé.  Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja. V náboženské a sociální praxi  Židů, křesťanů a muslimů však platilo: jediný Bůh - jediná pravda - jediná pozemská reprezentace pravdy. Člověk ztrácí před Vševládným Bohem na vyvýšeném nebeském trůnu důstojnost a cítí se před ním jako lidský červ, lidský syn, červíček pouhý (Jób 25,6). Pod Božím předurčením se lidská svoboda stává iluzorní. Ti kdo o Bohu učí se stávají neomylnými a kdo jeho jménem vydávají příkazy a zákazy se pozvolna ukazují jako náboženští totalitní diktátoři.

Transcendentní Bůh může být nedostižným ideálem, může k sobě zvát a je tak těžké překonat pozemskou tíži a pozvednout se k němu! Dokud se neskloní a neukáže jako zároveň imanentní, je osud člověka chmurný. Zahyneme v imanenci, naší perspektovou je šeol či hades. Máme-li mít naději, musí být nedosžitelnou božskou výšinu doplňovat nekonečná šíře všeobsáhlého a vše zahrnujícího božství. Bůh musí být Ničím, důsledně ničím z imamentního světa, v němž žijeme a zároveň Vším, Plností, Plérómatem.

Objevujeme božskou imanenci, její náznaky jsou v Bibli, antických mýtech i Koránu. Křesťanství ji má silně vyjádřenu, když říká, že v Ježíši Kristu přebývá plnost božství tělesně (srov. Kol 2,9). Bůh v židovské mystice se  rozlévá z jediného skrytého božského zdroje po zastávkách a drahách znázorňovaných kabalistickým Stromem. Anděl Hospodinův, jemuž pozdější, pobiblická tradice dala jméno Metatron, je v některých tetxech Bible neodlišitelný od Boha, dokonce i ve velmi exponovaných momentech, např.: Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří." Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" (Ex 3, 2-4) Ani ve vyprávění o stvoření člověka není Bůh oddělen od plnosti nebeských bytostí. Říká společně s nimi: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. (Gen 1, 29).

Křesťanství bylo s imanencí a pluralitou božského vždy opatrné. Profilovalo se v konfliktu s předkřesťanskými náboženstvími, které hanlivě označilo jako "pohanství" (venkovanství, podle lat. paganus - venkovan, vesničan). Přitom hojně v liturgii i teologii na tato náboženství navazovalo. Přesto ale jediný Bůh žije jako tři božské Osoby; ze skyryté, transcendentní božské bytnosti vychází (v pojetí pravoslavného křesťanství) pluralita imanentních, i  když božských "energií." Očištěná mysl zří říši praobrazů stvoření v božské mysli a hierarchie nebeských bytostí. O božských energiích i o nebeských bytostech křesťanští autoři mluví jako o bozích (mj. Dionysios Areopagita, Řehoř Palama).

Božskou Plnost , která je duchovním pozadím přírodní a lidské skutečnosti doplňuje Matka Boží, Královna nebes a spolu s ní oblak svědků (Žd 12, 1). Jediný svatý a zároveň všichni svatí a všechny svaté. Planoucí cheubové i prosťáčci, kteří se podíleli a podílejí na Boží svatosti. Na všech svatých  tradičně slavených 1. listopadu v západním křesťanstvu je uchvacující jejich různost: přední učenci své doby i negramotní, papežové, císaři i otroci, přísní asketové i starostlivé matky, lidé všech ras, etnik, bydlišť i sociálních pozic. Prosadila se svatost, která nemá schválení církevní byrokracie, aspoň den v roce se slaví svatí, kteří neměli politické zastání a u nichž nebyly k dispozici prostředky na kanonizační proces. Srdce evangelia sklerotizované církevnickou administrativou stále tepe. Boží jedinečná a osvobozující svatost se vylevá v božské. lidské a kosmické mnohosti.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Miloš z IP 83.240.40.*** | 30.1.2010 11:54
"Božskou Plnost , která je duchovním pozadím přírodní a lidské skutečnosti doplňuje Matka Boží, Královna nebes a spolu s ní oblak svědků (Žd 12, 1). Jediný svatý a zároveň všichni svatí a všechny svaté. Planoucí cheubové i prosťáčci, kteří se podíleli a podílejí na Boží svatosti. Na všech svatých  tradičně slavených 1. listopadu v západním křesťanstvu je uchvacující jejich různost: přední učenci své doby i negramotní, papežové, císaři i otroci, přísní asketové i starostlivé matky, lidé všech ras, etnik, bydlišť i sociálních pozic. Prosadila se svatost, která nemá schválení církevní byrokracie, aspoň den v roce se slaví svatí, kteří neměli politické zastání a u nichž nebyly k dispozici prostředky na kanonizační proces. Srdce evangelia sklerotizované církevnickou administrativou stále tepe. Boží jedinečná a osvobozující svatost se vylevá v božské. lidské a kosmické mnohosti."

Děkuji za tento nádherný naplňující odstaveček,
s pozdravem Miloš.
Miloš Dostál z IP 94.112.207.*** | 12.11.2009 22:58
Děkuji za Tvůj názor.

MD
Není to sice diskuse k článku nahoře, ale budu muset vyhovět a reagovat na událost a její komentáře, na které Miloš Dostál zde odkazuje.

Italský stát je podle ústavy konfesně neutrální. Všechna vyznání jsou si rovna. Žádnému náboženskému směru se nebrání užívat symboly, mít své budovy či prostory, konat své bohoslužby a provozovat své školy a všude jsou hodně exponovány tyto symboly. Itálie má na rozdíl od České republiky státní školy.  Církevní školy pracují pod autoritou církve a vyjadřují to použitím církevních symbolů. U státních škol je přirozené, aby používaly státní symboly. Bývá to obraz hlavy státu, státní znak ap. Na našich bývalých státních školách visel a leckde i po jejich oddělení od státní administrativy visí fotografie prezidenta.

Kříž s korpusem je symbolem římskokatolické církve. Italský stát není s touto církví totožný. Není to už papežský stát. Není církvi podřízen. Je suverénní. Musí být stejně k dispozici občanům všech vyznání, jak 88% katolíků (ovšem s tím, že podle solidního výzkumu Eurobarometr 74% italských obyvatel věří, že je Bůh!), tak také  6% těch, kteří se neupisují žádnému registrovanému náboženství a rovněž i zbytku obyvatelstva různých jiných vyznání. (Existují i jiná hodnocení procentuálního zastoupení náboženských pozic v Itálii.) Proto stát je a musí zůstat konfesně otevřený, příznivý všem konfesím a neutrální.

Systém v současné západní civilizaci obstojí jen jako vláda zákona. Itálie dobrovolně přijala jurisdikci Evropského soudního dvora pro lidská práva a nemůže jeho rozhodnutí přijímat, jen když jsou přáním veřejnosti, parlamentu či vlády příznivá. Respektuje právní normy Rady Evropy, k nimž se členstvím v této organizaci přihlásila. Může se samozřejmě rozhodnout pro vládu davu proti vládě zákona, ale tam pak v principu lynč nahrazuje právo a může se koneckonců dát volné pole působení organizacím jako Cosa nostra nebo Ndranghetta.
Miloš Dostál z IP 94.112.207.*** | 7.11.2009 23:53
Bonifác Zálom z IP 213.151.81.*** | 3.11.2009 12:39
Krásný článek, děkuji.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a šest