S exekučním vyklízením budovy, kde sídlilo Autonomní sociální centrum Klinika, se znovu vyrojily polemiky, ve kterých se střetávají obhájci klinikářů s jejich protivníky.
Odpůrci squaterů mají známý, jednoduchý argument, že obsazení budovy zasahuje do práv majitele a že je to vlastně krádež. Prý se majiteli zabraňuje, aby prostory užíval podle své libosti. Proti tomu se klade názor, že vlastnictví není právem absolutním. Dalo se číst, že u soudů, exekutorů a jejich mediálních obhájců dochází k fetišizaci vlastnictví.
Od konkrétního sporu se sune debata k ideovému zázemí obou postojů. U kritiků Kliniky je to celkem prosté. Vlastnictví je podle nich nedotknutelné. Někdy se přivolává na pomoc Desatero a v něm přikázání „Nepokradeš“ počítané v různých uspořádáních Dekalogu jako sedmé nebo osmé.
Nelze vyloučit, že některé příslušníky a obhájce autonomního centra inspiruje marxismus. Asi něco jiného než tyranská marxleninská ideologie minulého režimu. Dnes se rádo mluví o neomarxismu, který zahrnuje vše možné od obhájců etnických, rasových, genderových a náboženských minorit, jakož i menšin na základě erotických preferencí přes zastánce neziskového, nevládního sektoru poskytujícího sociální služby a hájícího občanské svobody a lidská práva až po kritiky represivních státních struktur a demokratické socialisty.
Je však vhodné připomenout, že část aktivistů Kliniky jsou křesťané, mezi nimi i studenti evangelické teologie. Oba (a případné další) zdroje inspirace si v centru nepřekážely. Křesťanský přístup k vlastnictví se totiž neomezuje na jedno slovo v Desateru. Je propracovaný a promyšlený do podrobností.
Křesťanskou sociální etiku formulují teologové v diskusi s neakademickými členy církví, v římské církvi rovněž oficiální autorita (papežové, koncily, biskupové) v mohutném souboru normativních textů, kterému se říká sociální učení katolické církve. Jeho novodobé dějiny začínají encyklikou papeže Lva XIII. (1879-1903) Rerum novarum z r. 1891. Jedním z jeho vrcholů je okružní list předminulého, mezitím již svatořečeného římského pontifika Jana Pavla II. (1978-2005) pod názvem Laborem exercens vydaný r. 1981.
V posledně jmenovaném oficiálním dokumentu církve věnovaném lidské práci se o vlastnictví říká: „… V tomto druhém případě záleží rozdíl ve způsobu chápání práva na vlastnictví. Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků.“
Vlastnictví klade Jan Pavel II. do souvislosti s prací. Nabývá se ho prací a má práci sloužit. Výslovně to uvádí ohledně vlastnictví výrobních prostředků. Připomíná, že „statky jsou určeny pro všechny a že všichni mají právo je užívat“.
Listina základních práv a svobod i z hlediska českého sekulárního státu toto omezení vlastnického práva v článku 11 potvrzuje: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Budova, ve které sídlilo autonomní sociální centrum, patří státu a stát ji zanedbal. Nechal ji chátrat. Jednal v rozporu s obecným zájmy, jež chrání zákony samotným tímto státem vydané. Aktivisté Kliniky o budovu pečovali a čtyři roky v ní nekomerčně poskytovali lidem ze sousedství a komukoli, kdo přišel a něco potřeboval, různé služby. Její prostory zvelebili a v mezích svých skromných možností ji vybavili. Ničení svého soukromého majetku v těchto dnech se fyzicky nebránili.
Média podporující neomezený tržní systém, trh bez přívlastků, ráda připomínají, že stát je špatným vlastníkem a soukromé osoby se dokáží o majetek postarat. Klinika jim poskytuje potvrzení jejich teze, jen kupodivu v tomto případě to vidí jinak.
Na Klinice se pralo a vařilo pro lidi bez práce a bez domova. Bylo tam možno dát děti na hlídání. Bezplatně se tam vyučovaly cizí jazyky. Půjčovaly se tam knihy. Promítaly se tam filmy. Pořádaly se tam výstavy, přednášky, diskuse a koncerty, literární večery s autorským čtením a divadelní představení.
V debatě probíhající na sociální síti někteří účastníci projevili údiv nad tím, že nemalá část aktivistů jsou křesťané. Prý jejich bůh ukázal svou pravou tvář a událostmi posledních dnů se mělo ukázat, že bůh sice není, ale stojí na straně exekutorů. Bůh exekutorů je asi doopravdy fiktivní postava. Vzhledem k němu se hrdě hlásím k ateismu. V boha, který je sám majitelem vesmíru, moc nad ním předává jednotlivým subjektům a chrání je svými hromy a blesky před neukázněnými občany, nevěřím.
Křesťanství má potenciál skutečnost, jíž chápe jako božskou, interpretovat jako dynamický proces dávání a přijímání. Židovský autor David A. Cooper se proslavil knihou, do češtiny bohužel zatím nepřeloženou pod názvem God is a Verb. Bůh je sloveso. Božské je tedy spíše dějem.
Pro tradiční náboženství je Bůh spíše substancí, která má přímo v názvu to, že je statická. Podstata stojí pod vším tím efemérním děním na povrchu. Vše už v ní je hotovo, vše je vyřízeno. Vše božské je dokonalé a proto dokonané, vše už skonalo a je to mrtvé.
Bůh jako děj, Bůh jako Kam našeho života, podle slov před několika dny zesnulého evangelického teologa Milana Balabána, vlastně nepotřebuje existovat, nevyskytuje se v souřadnicích času a prostoru. Ale je živý, lépe řečeno, jde o Život sám, který je božský. Nebo jinak: Je to probuzený stav skutečnosti. Její takovost, její zářivá přítomnost bez minulosti a bez budoucnosti.
Existuje-li snad přece jen jakýsi bůh exekutorů a vymahačů, nezáleží na něm. Záleží na člověku a lze nesměle doufat, že lidství jejich boha porazí.
(Vyšlo v menší redakční úpravě 14.1.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, zde původní znění, úvodní foto z Internetu.)