V červenci 2013, čtyři měsíce po převzetí služby římského biskupa, František v letadle v rozhovoru s novináři po cestě do Latinské Ameriky odpověděl také na otázku, jaký je jeho vztah k homosexualitě, respektive k lidem této preference v církvi. Nový papež tehdy vyvolal rozruch svým neokázalým, skromným vystupováním a reformní koncepcí církve.
Není proto divu, že mu položili otázku, která štěpí bez ohledu na konfese současné křesťanstvo na – zjednodušeně řečeno – konzervativní a liberální směr. Papež nezklamal. Měl odpovědět: Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?
Ve stejné době papež mluvil kriticky o homosexuální lobby ve Vatikánu. Později to však vyložil tak, že lobby je nepřijatelná, ať je homosexuální, politická nebo zednářská. Nutno připustit, že v členstvu a v aparátu římské kurie působí zájmové, ba nátlakové skupiny, a že prosazují své pojetí bez ohledu na papeže, jemuž mají sloužit. Kurie je staletími propracovaný systém, do něhož ani absolutistický a neomylný papež nemá reálnou možnost zasáhnut.
Očekávalo se, že ne příliš závazná věta papeže v rozhovoru se žurnalisty předznamenává pozdější nové oficiální řešení této žhavé otázky. Příležitostí k tomu byla synoda o rodině v létech 2014 a 2015, jíž předcházel důkladný průzkum ve všech farnostech.
Synoda je poradní shromáždění biskupů zastupujících římskokatolickou církev ve všech zemích. Předpokládalo se, že se bude zabývat i atypickými podobami soužití. 
Očekávalo se, že papež František prosadí vstřícnější přístup církve k homosexuálům. Zatím se to ale příliš nedaří. Repro DR
Jsou-li informace odsud spolehlivé, v prvním roce synody získalo většinu, nikoli však požadovanou dvoutřetinovou, stanovisko, které bylo i vůči soužití osob stejného pohlaví vstřícné. Na konci toho všeho však bylo potvrzení dosavadního ostře odmítavého postoje spojené s výzvou k ohleduplnosti.
V posledních dnech se objevila zpráva o chystané knize papeže Františka Síla povolání; zasvěcený život dnes. K názvu možno dodat, že život v řeholních a podobných společenstvích se v římskokatolické církvi spojuje s představou, že k tomuto takřečenému zasvěcenému způsobu života volá člověka Bůh. Člověk si může toho povolání být vnitřně vědom, ale tím, kdo je závazně tlumočí, je církev.
I s kněžskou službou, resp. službou ve všech třech stupních ordinace, tedy službou jáhnů, presbyterů a biskupů, se spojuje povolání. I tam se předpokládá vnitřní a vnější pozvání a vyslání k této činnosti.
Z publikace, jež má být záznamem čtyřhodinového rozhovoru autora Fernanda Prady s papežem, který proběhl letošního 9. srpna v papežově příbytku ve Vatikánu, bylo něco předem publikováno. Otázky prý nebyly předem projednávány. Text má být věrným záznamem volně plynoucí konverzace.
Rádio Vatikán pokládalo za potřebné citovat a shrnout (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28607) z celého textu rozhovoru těsně před jeho vydáním právě pasáže o vztahu homosexuality k řeholnímu a kněžskému životu. František tam mimo jiné přejímá mnohokrát konzervativci opakované znevažující vyjádření, podle kterého se zdá, že v našich společnostech je homosexualita téměř módní a tato mentalita jistým způsobem ovlivňuje také život církve.
Je smutné, nebere-li vážně, že někdo může vnitřně vnímat povolání a mít pro řeholní nebo kněžský život – nebo obojí – dispozice a zároveň eroticky preferovat stejné pohlaví. Různé jiné křesťanské církve to dokáží respektovat a počítají s těmito lidmi, muži i ženami ve své službě. Mluvit o módě je nemístné.
Papež zklamal ty, kdo od něj očekávali příliš mnoho, když se vyslovil, že církev doporučuje, aby lidé s tímto druhem hluboce zakořeněné tendence nebyli přijímáni ke kněžské službě či k zasvěcenému životu. Kněžská služba či zasvěcený život není jeho místo. Potvrdil diskriminaci lidí na základě jejich, jak se někdy nepřesně říká, sexuální orientace.
Nevidíme do hlavy římského biskupa a nevíme, co si myslí. Možná u něj nastal názorový posun, možná ho přesvědčilo jeho konzervativní okolí, že nemá být tak vstřícný jako v rozhovoru s novináři roku 2013. Možná jen není konzistentní.
Z celkového profilu nynějšího římského biskupa lze usoudit, že jeho osobní postoj k lidem milujícím jinak, menšinově není postoj přísného soudce. Asi je zahrnuje do milosrdné lásky k bližním. Snad můžeme předpokládat i to, že se snaží jim porozumět.
Laskavý, evangelně laděný člověk Jorge Mario Bergoglio je však hlavou gigantické politické a náboženské organizace, která se doposud přesvědčivě nevyrovnala se staletími kruté minulosti. Je to náboženská společnost, v níž je požadován oddaný souhlas se vším, co autorita předkládá, i když jsou to někdy v běhu času názory protikladné. Poslušnost se vysoce oceňuje. Neexistuje tam reálná zpětná vazba. Neuplatňuje se žádná vnitrocírkevní veřejná kontrola.
Systém římskokatolické církve na všech úrovních, od špičky po farnosti, je v lepším případě absolutistický. Kdyby aspoň část jejího členstva nežila v globální informační společnost a zvyklá z profánního světa na demokratické procedury, mohli bychom zvažovat i hodnocení tohoto nábožensko-politického útvaru jako totalitního.
Pamětníci si možná vybaví debaty z doby komunistického režimu, kde se probíralo, kdo bude prvním či pak generálním tajemníkem ústředního výboru. Že člověk jako Dubček by byl zárukou žádoucího vývoje, zatímco od Husáka nebo Jakeše se nedá nic čekat.
Na to se namítalo, že vůdcové jsou takoví, jaký je systém. Jsou jeho produktem. V moci jednotlivce není systém změnit. Může uplatňovat absolutní moc, ale jen v rámci systému. Proto Dubček v pozici předsedy Federálního shromáždění v srpnu 1969 podepsal tak zvaný pendrekový zákon, nelegálně přijaté zákonné opatření umožňující tehdejšímu Sboru národní bezpečnosti brutálně potlačovat projevy nespokojenosti.
Laskavý papež je součástí systému, je vázán dogmaty a stanovisky svých předchůdců, případné změny se odehrávají pomalu, spíše drobnými posuny důrazů, změnou atmosféry. Nynější papež si sice troufl změnit jeden článek platného Katechismu katolické církve (trest smrti byl dříve za jistých okolností mravně přípustný, od srpna letošního roku je nepřípustný), ale vyvolalo to značný rozruch. Libovolně měnit tradiční nauky z oblasti víry a mravů prostě nelze.
Křesťan, který dosedl na stolec římských pontifiků sotva vrátí organizaci, jíž slouží, do společenství Kristových následovníků.
(Původně uveřejněno 20.12.2018 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz snímek v textu převzatz DR, úvodní snímek volně přístupný na internetu.)
2025 ©