V souvislosti s mohutnou vlnou běženců z Blízkého Východu, Afriky a dalších regionů se v Česku vzedmula mohutná vlna radikálního antiislamismu. Síly sjednocené v Bloku proti islámu mají i politické ambice. Podle průzkumů veřejného mínění se poněkud zvýšila podpora obou politických směrů navazující na Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a dokonce i Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Charakteristická pro tuto vlnu je paušalizace jednotlivých projevů islámu, které jsou z občanského hlediska zavrženíhodné.
Podle předběžného a ještě odborně neprověřeného pozorování můžeme rozlišit tři motivy českého radikálního odporu k islámu za předpokladu, že obdobné tendence v jiných zemích také mají tuto motivaci.
První podobou antiislamismu je odpor k islámu jako k jinému náboženství. Základem by pak bylo křesťanství chápané jako výlučné, jako závazný základ národní kulturní a společenské identity. Představa o růstu jiného, i když příbuzného abrahámovského náboženství založená např. na velkých počtech přistěhovalých muslimů (a jejich potomků) především ve Francii a Německu se pojí s obavou, že křesťanství je ohroženo. Krajní podobou náboženského odporu k islámu je představa, že Alláh je nějaká jiná božská bytost, než Bůh, o kterém hovoří Starý a Nový zákon. Dokonce se přejímá stará pověra, že islám je démonický kult. Podobné silně kritické útoky přicházejí i z prostředí judaismu, kde se propojují s původně spíše politickým konfliktem Židů a Palestinců na Blízkém východě.
Druhý motiv odporu vůči islámu je radikálně nacionalistický. Lze vysledovat podobné výtky na adresu muslimů, jaké vznášeli antijudaisté, zejména nacisté a jejich spojenci proti Židům. Jde o dvě náboženství a s nimi spojené tradice v semitském jazykovém a kulturním prostředí. V této souvislosti se antiislamismus DSSS a rovněž strany Národní demokracie – Ne Bruselu jeví jako nová verze antisemitismu. Šéf právě zmíněné strany dříve publikoval texty hodnocené jako antiisemitské v původním užším smyslu, tedy zaměřené proti Židům.
Třetí verze antiiislamistických aktivit vychází z liberalismu. Oceňuje občanské svobody poskytované západním politickým systémem. Zvlášť v této souvislosti připomíná svobodu vyznání a rovnost mužů a žen. Též se připomíná osobní svoboda, např. právo oblékat se v mezích slušnosti podle vlastního vkusu. Mají za to, že muslimové tyto (a jiné) svobody omezují nebo zcela popírají. Vykládají růst přítomnosti islámu v našem prostředí jako ohrožení těchto svobod. Paradoxní na této motivaci je to, že tito antiislamisté navrhují v zájmu zachování základních práv a svobod omezení základních práv a svobod, především svobody vyznání. Tento vnitřní rozpor však není reflektován. Proto se odůvodnění odporu vůči islámu obhajobou svobody nejeví jako příliš věrohodné.
Motivy se mohou propojovat a zaměňovat. Je pravděpodobné. že v mnoha případech je jiný motiv deklarován a jiný lze při bližším pozorování odhalit neb aspoň tipovat. Z jiných kauz je známo, že neonacisté se intenzivně dovolávají svobody projevu, pokud má demokratický stát ochotu a sílu se jim bránit.
Někde v souvislosti s odporem vůči islámu mluví o islamofobii, a ta je případně chápána jako jeden z projevů religiofobie, tedy strachu z náboženství a odporu k němu. Fobie je však medicínsky závazně popsanou úzkostnou poruchou, která je charakterizována chorobným, bezdůvodným, někdy ochromujícím strachem z věcí, situací nebo lidí. Její typické příznaky jsou sucho v ústech, problémy s dechem, chvění nebo třes, bušení srdce, pocit na omdlení apod.
Pro fobii v tomto smyslu nejsou humanitní obory, a mezi nimi religionistika kompetentní. V odborných a ještě spíše popularizujících textech se tím míní nedůvěra k náboženství, případně ke konkrétnímu náboženství jako k něčemu cizímu, neznámému a potenciálně ohrožujícímu. Praktickým projevem tohoto postoje pak mohou být protináboženské, např. protiislámské aktivity.
Islamofobií tedy je vlastně míněn antiislamismus, což se jeví jako výraz vhodnější, protože neumožňuje záměnu s klinickým stavem. Jde-li o patologii, pak spíše o patologii sociální a samozřejmě o osobní podíl na jejím vytváření a podpoře. Pokud zahrneme do této úvahy lidské individuální (třebaže sociálně podmíněné) emoce a vztahy, půjde o nenávist. To souvisí s fenoménem nově popisovaným v právnické souvislosti, ale i v sociologii a antropologii. V této souvislosti se mluví o hate crimes, tedy o zločinech z nenávisti. Příkladem podle aktuálního českého trestního práva může být přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 Trestního zákoníku.
V této situaci je nutno vyjasnit roli religionistiky. Jako věda zkoumající náboženství může spolupracovat s teologií, ale ustavila se jako sekulární disciplína. Zpočátku tento svůj odstup od svého tématu zajišťovala tím, že si jako úkol stanovila deskripci a komparaci. Nová generace religionistů jako Wilfred Cantwell Smith (1916 – 2000) a Roderick Ninian Smart (1927 – 2001) tento přístup kritizovali. Člověk jako náboženská bytost je totiž subjekt, resp. osoba a nelze ho redukovat v objekt či věc. Za žádoucí se považuje informovaná empatie. Umožnilo to obrat k účastnému pozorování a k uplatnění emických přístupů, tedy přístupů, kterým zkoumaní lidé jsou spíše partnery dialogu.
Úkolem religionistiky je nejen popsat a srovnat náboženské jevy, ale i porozumět náboženství a dorozumět se s ním. Tento sympatizující empirismus (jak to nazývá Arthur Versluis) umožňuje přiblížit se k náboženské zkušenosti. Tomu se věnoval ve své první publikované práci slovenský religionista Martin Dojčár.
Empatie a participace však musí být kompenzovány analytickým a kritickým myšlením. Islám a všechna ostatní náboženství mohou a měla by být hodnocena z hlediska jejich přínosu k emancipaci člověka. Jistou přípravnou podobu kritické teorie náboženství může reprezentovat ve středoevropském prostoru překládaný a oblíbený autor Erich Fromm (1900 – 1980).
Když deskripci vyrovnaně doplníme participací, hledáním porozumění a dorozumění a zároveň kritickou analýzou, je šance, že se přibližujeme náboženskému prožívání. I islám, jeho různé větve, směry a školy musí religionista zkoumat v celé šíři metod. Pokud se religionistům, kteří uplatňují tento komplexní přístup, podaří výsledky své práce popularizovat, můžeme předpokládat, že islám bude stále méně cizím a neznámým náboženstvím. Současná religionistická metoda umožňuje vyhnout se dvěma krajnostem. Zabrání nám islám en bloc soudit a odsuzovat, ale chrání nás také před naivitou.
Vztah západního světa formovaného biblickou tradicí konkretizovanou v judaismu a křesťanství k islámu má dlouhou historii, pro jejíž připomenutí, zde není prostor. Stačí připomenout rozsáhlé shody v obsahu víry těchto tří tradic. Starozákonní a novozákonní postavy a události jsou součástí Koránu. Ve století následujícím po vzniku islámu dochází na Pyrenejském poloostrově k převážně mírovému a kooperativnímu soužití Židů, křesťanů a muslimů v Cordóbském chalífátu a dalších státních útvarech. Tato éra konči, když je r. 1492 poražen Granadský sultanát a křesťanští vládcové země, Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský rozhodli, že Židé a muslimové se musí pokřtít nebo opustit zemi. Ty, kdo se nepodřídili, pronásledovala inkvizice. Samostatnou kapitolu tvoří válečné konflikty Osmanské říše s východními, a pak i západními křesťany ukončené r. 1683 porážkou Turků u Vídně a několika porážkami Osmanské říše na Balkáně v následujících dvou staletích.
Tyto události interpretované z hlediska vítězů vytvořily modely vztahů Evropy k islámu. Vytvořila se alternativa. Jednou možností je huntingtonovský svár civilizací. Druhou možností je dialog kultur, zejména v podobě takřečené abrahámovské ekumény, tedy minimálně vzájemného uznání a spolupráce, případně i sdílení judaismu, křesťanství a islámu kolem společně uznávané postavy praotce Abraháma jako otce víry v jediného Boha.
Nutno připomenout, že vedle evropských území, na kterých je po staletí silně nebo i většinově přítomen islám (evropská část Turecka, Albánie, Kosovo, Bosna-Herzegovina, regiony na jihu Ruska, Ázerbajdžán a část Kazachstánu) existuje nová přítomnost islámu založená na přistěhovalectví v rámci francouzského, britského a nizozemského koloniálního systému a na základě vyžádaného přistěhování muslimů za prací do poválečného Německa. Toto téma dostalo nový význam v souvislosti se současnou mohutnou vlnou migrace.
Evropští muslimové zaujímají postoj k domácím náboženstvím Evropy, k judaismu a křesťanství a k sekulární kultuře. Výrazem této konfrontace je dokument Charta evropských muslimů, podepsaná r. 2002 muslimskými organizacemi z 28 evropských zemí. Dokument se výslovně hlásí k rovnosti mezi muži a ženami, k lidským právům, rovnosti občanů a výslovně se přihlašuje ke svobodě vyznání. Podporují demokratické zásady plurality.
Článek 22 tohoto dokumentu závazného pro evropské muslimy výslovně uvádí: Evropští muslimové zdůrazňují, že uznávají pluralitu a náboženskou i filozofickou různorodost multikulturních společností, v nichž žijí. Jsou přesvědčeni, že islám uznává různost a rozdíly mezi lidmi, a že touto multikulturní realitou není nijak znepokojen. Islám naopak členy společnosti vyzývá, aby své odlišnosti oceňovali a vzájemně se jimi obohacovali.
Do Evropy však zároveň pronikají extremistické podoby islámu, ke kterým se podle odhadů 1 – 2 % muslimů, což ovšem při odhadované 1 400 milionech muslimů činí až 28 milionů osob. Vyrovnaný přístup podporující umírněný islám a opatrný k fundamentalismu, fanatismu, sektářství a jejich politickým projevům je náročným programem.
Z otevřené a těžko řešitelné situace čerpají politický kapitál extrémní antiislamistické iniciativy postupně pronikající do politiky a usilující o hlasy voličů. V Česku jsou to organizace Antmešita, Islám v ČR nechceme dnes propojené ve zmíněném Bloku proti islámu a shora uvedené politické strany. Odpor k islámu se u nich spojuje s žádostí vystoupit z Evropské unie a Severoatlantického obranného společenství a uzavřít spojeneckou smlouvu s Ruskou federací.
Prokazatelně chybějící spolehlivé religionistické informace o vzniku, dějinách, pramenech, víře a etické praxi islámu v základních a středních školách vedou k tomu, že islám navzdory volnému pohybu lidí a idejí v globální informační společnosti zůstává něčím neznámým a cizím, oprávněně kritické interpretace se paušalizují a islám je širším okruhem obyvatelstva chápán jako nebezpečí.
Cestou k prevenci a edukaci v souvislosti s takřečenou islámofobií jsou věcně správné informace, kombinace participativních přístupů s kritičností na základě společně uznávaných občanských hodnot. Nutné je prosazení těchto informací a interpretací do veřejného prostoru, do škol a do médií.
(Tento článek rozšířený proti této verzi o poznámkový aparát vyšel tiskem v Dingiru 4/2015 na s. 110 - 112 a je podstatným rozšířením a úpravou autorova příspěvku Islamofobie jako projev xenofobie na konferenci Religiofóbia – realita, prevencia a edukácia pořádané 10. 9. 2015 Trnavskou univerzitou. Seznam knihkupectví, kde je Dingir v prodeji je k nalezení na webu www.dingir.cz. Odtud je převzata fotografie obálky.)
2024 ©