Poprvé v zemi za nedávno strženou železnou oponou se sešla Mezinárodní rada křesťanů a Židů (International Council of Christians and Jews, ICCJ). Ve dnech 26. – 30. srpna 1990 se konala v Praze její konference pod názvem Změny ve Střední a Východní Evropě – podněty a úkoly pro Mezinárodní radu křesťanů a Židů. Čeští a slovenští spolupracovníci, kteří pomáhali s organizací, se pak stali iniciátory založení zdejšího, tehdy ještě československého, občanského sdružení s tím, že se stane součástí ICCJ.
Za křesťany byl nejvýznamnějším činitelem starozákonní biblista na Evangelické teologické fakultě nedávno začleněné do svazku Karlovy univerzity (kam ji minulý režim nepřipustil) Jan Heller, který se rovněž stal v osmdesátých letech minulého století obnovitelem religionistiky jako badatelského oboru a studijního předmětu komunistickými vrchnostmi prohlášeného r. 1948 za buržoazní pavědu. Aktivity z české strany podpořili rovněž president Václav Havel, jeho tehdejší kancléř Karel Schwarzenberg a provinciál dominikánského řádu, dnešní pražský arcibiskup Dominik Duka.
Z židovské strany se na vzniku české organizace podílel tehdejší předseda Federace židovských obcí Desider Galský, známý svou obětavou a inspirující činností v mezinárodních křesťanských a židovských kruzích už před listopadem 1989. V době konference ICCJ byl však již těžce nemocen a založení Společnosti křesťanů a Židů se nedožil. Tragicky zemřel 24. listopadu 1990.
17. března 1991 se v sídle Federace židovských obcí sešla skupina lidí angažovaných v židovsko-křesťanských, potažmo mezináboženských vztazích. Založili organizaci pod názvem Společnost křesťanů a Židů. Smyslem její činnosti a vlastní náplní práce je překonávání předsudků a budování dorozumění a spolupráce mezi křesťany různých konfesí a Židy. Jako svůj program stanovilo toto občanské sdružení rovněž pořádání přednášek s křesťansko-židovskou tématikou. Křesťanští a židovští členové se zabývali společnými duchovními kořeny křesťanů a Židů, které zahrnují jak tragické zkušenosti vzájemných předsudků, tak i pozitivní vztahy v minulosti.
Brzy po svém vzniku, již roku 1991, se pokusila SKŽ překonat informační bariéru a začala vydávat Zpravodaj, jako jediné periodikum v tehdejším Československu věnované dialogu křesťanů a Židů. Tematicky uspořádaný obsáhlý výbor studií a článků ze Zpravodaje z let 1991-1997 vyšel na podzim 1998 v nakladatelství Vyšehrad. Později se Zpravodaj změnil v dnešní časopis Revue SKŽ.
Pamatuji si diskusi o názvu sdružení, tedy proč nakonec je jedna náboženská příslušnost tradičně psána s malým začátečním písmenem a druhá s velkým. Někteří totiž píší slovo Žid s velkým začátečním písmenem, když jde o označení národnosti a s malým (podobně jako křesťan, muslim, buddhista), když jde o náboženskou příslušnost. Židovští i křesťanští zakládající členové se dohodli, že z židovského hlediska národ a náboženství (a k tomu ještě halachická Země izraelská) těsně souvisí. Připomínalo se také, že za nacistické okupace měl český tisk nařízeno psát „žid“ s malým začátečním písmenem pro znevážení Židů.
Vzpomínám také na debatu, je-li třeba něco zakládat, když už existuje Křesťanské vyslanectví Jeruzalém a Společnost přátel Izraele. Dohodli jsme se, že naše aktivity se nevylučují a mohou se doplňovat. Společnost přátel Izraele se zaměřuje na stát Izrael bez ohledu na vyznání a přispívá především k rozvoji politických a ekonomických vztahů. Křesťanské vyslanectví Jeruzalém vzhledem ke své specifické verzi křesťanské víry očekává návrat všech Židů do Izraele a snaží se pomáhat i jinak udržovat styky s Židy v Izraeli nebo chystající se na odchod do Izraele. Už tehdy jsme věděli o jejich odmítavém postoji k Palestincům islámského vyznání a my jsme z partnerství křesťanů a Židů nechtěli vylučovat třetí složku, muslimy. Z kontaktů s nimi se postupně v rámci ICCJ vytvořilo Abrahámovské fórum.
Měl bych vyznat i soukromé úvahy, které vedly k účasti na založení SKŽ a které mě v ní udržely, i když jsem v jednom období nenacházel pro sebe prostor, neznal jsem nikoho z vedení a nevěděl jsem, čím přispět. Nikdy jsem nebyl schopen přijmout tezi, že naše židovské a křesťanské přesvědčení musí zůstat nedotčené. Věděl jsem a vím, že my křesťané potřebujeme Židy k pochopení své víry, potřeboval jsem se od nich poučit. A jsem rád, že v průběhu let jsem se setkal s náznaky, že Židé spatřují v křesťanství něco smysluplného a připisují mu roli v Božích dějinách s člověkem.
Především jsem zjistil, že neobstojí konflikt spása z milosti versus spása pro dobré skutky. Zjistil jsem, že Židé se nechtějí spasit dobrými skutky. Spoléhají na Boží dobrotu a pokládají sdělení Tóry za její projev. Bůh laskavě sdělil svému lidu jak žít, aby příslušníci Božího lidu dosáhli smyslu a naplnění života. Nejde, resp. nemusí jít o život ve strachu, zda naplním náročné požadavky Božího zákona. Skutky Zákona jsou spíše ritualizací života. Odlišeným způsobem života oslavují Židé Boha, který je vždy jiný, než naše představy o něm. Konání skutků Zákona může být pro ně spíše radostí než trudnou povinností.
Za ještě důležitější považuji rozdíl ve vztahu k Bohu mezi Židy a křesťany. Někteří křesťanští kazatelé, často s odvoláním na Starý zákon, požadují slepou poslušnost všemocnému Vládci. Jeho nároky na člověka jsou nesplnitelné, a i kdyby se člověk snažil je plnit, tíží ho vina jiných lidí, konkrétně prvních lidí z biblického příběhu o stvoření. Bůh podle svého suverénního rozhodnutí, aniž by jakkoli přihlédl ke stavu duše, rozhoduje některé lidi povolat, obdařit vírou a posilovat na cestě následování. To jsou vyvolenci vedle masy zavržených.
Pro judaismus, a najdeme to vyjádřeno již v Talmudu, si člověk ve vztahu k Bohu zachovává lidskou důstojnost. Není červem, který se plazí v prachu u podnoží Božího trůnu, nýbrž smluvním partnerem. Lze to vyjádřit tak, že Bůh se sklání k člověku a staví se jako smluvní partner na jeho úroveň. Ukládá člověku povinnosti, ale dává mu i práva. A sobě ukládá povinnosti. Lze to vyjádřit i opačně, že Bůh člověka pozvedá na svou úroveň. Sklání se, aby pozvedl. Židovské náboženské autority se při různých příležitostech smluvního vztahu dovolávají.
V křesťanství se silně prosazuje tendence k jediné výlučné pravdě. Židé sami říkají, že kde je otevřen nějaký problém a sejdou se nad ním dva Židé, jsou ve hře tři názory. Podklad pro tento postoj může vidět v hagadických textech Mišny a celého Talmudu. Autority v těchto příbězích často řeší problém teoretický, týkající se výkladu nějakého biblického textu, nebo praktický vytvořený aktuální historickou zkušeností. Někdy vysloví např. Šamaj a Hilel opačná stanoviska a příběh nenabízí konečné a výlučné řešení, spíše zůstává otevřen. Smysl Židů pro dialog, dialogický způsob studia Tóry, to je něco, co křesťané potřebují. Může nám to pomoci překonat náboženský exklusivismus.
Jsem rád, že další vývoj v ICCJ i v české SKŽ potvrdil mé úvahy, že došlo k rozšíření agendy o Abrahámovské fórum a že se osobnosti a instituce obou náboženství vyslovily pro sblížení obou náboženství. Potvrdilo se mi, že nejde jen o vzájemný respekt, ale o myšlenkové přiblížení a o vzájemné uznání významu druhého náboženství pokud jde o cesty mezi Bohem a člověkem.
(Publikováno v tištěné Revue Společnosti křesťanů a Židů, č. 76 (ročník 2017/5777, s. 4, 5; úvodní snímek volně přístupný na nternetu.)
2024 ©