Na přelomu 19. a 20. století bylo české prostředí podobně jako v současnosti plné duchovního hledačství. Habsburská říše se značným zpožděním liberalizovala náboženskou scénu. V návaznosti na to několik dní po vzniku Československé republiky se luteráni a reformovaní sloučili v Českobratrskou církev evangelickou. Do ní vstoupila část z asi milionu lidí, kteří opustili Církev římskokatolickou. Další část vytvořila národní církev, Církev československou, která pak hledala místo mezi křesťanskými denominacemi, prošla si „pravoslavnou krizí“ a na čas našla místo v náboženském modernismu. Ožily rovněž přečetné obce a spolky, mimo jiné theosofové, anthroposofé, unitáři, buddhisté a hermetici.
V české filosofii první poloviny 20. století toto tíhnutí reprezentuje „magický idealista” Josef Velenovský. Na filosofické fakultě brněnské univerzity působil Vladimír Hoppe a tyto zájmy reprezentuje mimo jiné jeho spis Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie z roku 1928. Filosof má podle něj naslouchat metafyzickým hloubkám své osobnosti a bytí samotného. Opatrně se propracovává od skepse ke gnosi filosof Karel Vorovka.
Umění, zejména ve stylech či hnutích secese a symbolismu se částečně dávalo do služeb spirituality a do jisté míry tradiční podoby náboženství nahradilo. Platí to o Ladislavu Klímovi s jeho „ludibrionistním egodeismem“, tedy hravým ztotožněním vlastního já s Bohem. Josef Váchal nebyl jen výtvarník, především grafik, ale publikoval ve vlastním grafickém provedení texty o magii a mystice. Alfons Mucha nebyl jen autorem elegantních reklamních plakátů a monumentálních pláten s národními náměty. Duchovně hledal v řádu svobodných zednářů a stal se pro Československo jeho suverénním velkým komandérem skotského ritu. Vydal mimo jiné publikaci s graficky ztvárněnou modlitbou Otče náš a s jejím mystickým výkladem.
V literárním prostředí můžeme k tomuto proudu počítat již Svatopluka Čecha s jeho Modlitbami k Neznámému (1896). Julius Zeyer ve svých literárních textech reflektuje magii, okultismus a křesťanskou mystiku. Otokar Březina tuší světelné záplavy ve svých básnických sbírkách a v esejích (Hudba pramenů a jiné eseje, 1989). Dnes již málo připomínaný Josef Šimánek ve své sbírce Božstva a kulty (1910) odmítá zpuchřelá dogmata a od dostupných božstev se plaše pozvedá k etherům nezměněných substancí a k duši světů.
Do tohoto okruhu patří František Bílek, jehož osmdesáté výročí úmrtí si dnes připomínáme. Bývá uváděn především jako grafik, sochař, řezbář, keramik, kreslíř, ilustrátor, autor knižních vazeb a architekt. Občas se tvrdí, že měl porušený barvocit, tehdy označovaný jako daltonismus a že proto přešel od počátečního studia malířství k sochařství. Svá výtvarná díla doprovází texty. To co tušíme při pohledu na jeho díla, vyslovuje také v knižně vydané přednášce Stavba budoucího chrámu v nás (původní vydání 1908, současné 1996).
Bílek narozený v Chýnově 6. listopadu 1872 absolvoval gymnázium v sousedním Táboře a v létech 1887–1890 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Později přijímal podněty v Paříži. Českými výtvarníky nebyl zpočátku příznivě přijat. Odmítl ho například Josef V. Myslbek. Ocenil ho a do českého kulturního a duchovního života ho posléze uvedl Jiří Karásek ze Lvovic.
Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil ateliér podle vlastního návrhu. Tvořil samostatně bez pevné vazby ke stylovému zařazení. V roce 1902 se oženil a krátce poté se přestěhoval do Prahy. V dalších letech se pohyboval se mezi Chýnovem a Prahou. V Praze se po několika stěhováních usídlil ve vile postavené v roce 1911 podle jeho návrhu poblíž dnešní Badeniho ulice a Chotkových sadů. Dnes je tam jeho stálá expozice spravovaná Galerií hlavního města Prahy. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena symbolickými reliéfy a mystickými texty.
Když vznikala Církev československá, tehdy ještě bez slova „husitská“ v názvu, a byla míněna jako národní katolická církev, vytvořil Bílek nový oltář s křížem pro svatovítskou katedrálu, která však zůstala Církvi římskokatolické. Národní církev zůstala menšinová a oltář pak byl bez jakéhokoli označení a užívání ponechán u severní zdi chrámu.
František Bílek v únoru 1921 s celou rodinou přestoupil do Církve československé Její liberální náboženské pojetí mu umožnilo zachovat si vlastní intuice, v nichž propojoval křesťanské a východní pojetí mystické jednoty skutečnosti.
Pro novou církev navrhoval liturgické předměty, misky a kalichy, bohoslužebný oděv, černý talár s rudým kalichem na hrudi a bílá štóla. Navrhl několikery jesličky, svícny, prapory a korouhve a formy na hostie. Ve sborech a modlitebnách církve byly instalovány desítky jeho plastik, reliéfů i drobnějších sochařských prací. Ucelená realizace chrámového interiéru se nalézá v církví převzatém gotickém chrámu sv. Václava v Praze na Zderazi (v Resslově ulici).
Sakrální stavby, které Bílek navrhoval, jsou vzdáleným obrazem onoho chrámu v nás, o němž hovoří v přednášce z roku 1908. Naše nitro je budoucím chrámem. Proto je nutné do chrámu samotného projít předsíněmi. Jde o cestu spíše než o statický obraz vnitřního stavu.
Bílkovy síně jsou překvapivé. Na začátku síní života nás provází biblická Eva, podle hebrejštiny vlastně Živa. Od ženy se dostáváme k vnitřnímu dítěti a potřebujeme se konfrontovat i se zvířetem v sobě. Procházíme rovněž síní hladu a žízně, touhy po Božím Světle a Teple. Zde a na celé této cestě jsme to my sami, kdo nejen klade otázky, ale i odpovídá. Následuje síň úžasu. Je řeč o zasvěcení a o motivu Slunce. Slunce je sice nad mraky, jiná světla v jeho záři pohasínají, ale je to přítel. Když září, vydává něco ze sebe. Je to velekněz, který při svaté oběti stravuje i sám sebe.
V poslední etapě cesty do budoucího chrámu, poté, co jsme prošli touhou a iniciací jako prvním krokem na Cestě, poté, co jsme se modlili v těle a ve smyslech a zakusili světlo, se ocitáme v síni práce a tvoření. Dokonalé dílo je pro Bílka obklopeno jakýmsi tichem. Na prahu vnitřního chrámu jde o skutečnosti, pro něž Zde výrazu není.
V článku použity údaje z hesla František Bílek na české Wikipedii a z kapitoly Chrám v nás z knihy autora článku Tušili světelné záplavy, Praha: Cherm, 2001.
Náhledový snímek sochy Mojžíše od Františka Bílka u Staronové syngogy ze zdroje zde.
Původně uveřejněno v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2021/10/frantisek-bilek-zemrel-pred-osmdesati-lety-ma-stale-co-rict/
2024 ©