Zmizení investigativního novináře Džamála Chášukdžího, který vstoupil do prostoru saúdského velvyslanectví v Ankaře a budovu neopustil, tedy pravděpodobně jeho vražda personálem ambasády, znovu klade před politiky, včetně evropských a českých, téma vztahu morálky a politiky.
Spojené státy, jak se zdá, se zatím spokojí se symbolickým vyjádřením nesouhlasu, ale dávají najevo, že ekonomické, politické a vojenské kontakty budou pokračovat. Ministr financí USA Steven Mnuchin oznámil, že sice nepojede do Rijádu na investiční konferenci, že však Rijád navštíví a bude tam (s politiky možná odpovědnými za teroristický čin) jednat o potírání financování terorismu.
Evropští politici jsou vůči saúdskému režimu opatrnější. Chtějí počkat na výsledky vyšetřování a nespěchají s rozsudkem, dokud není jasno. Nejsou však ochotny, jak se zatím zdá, tolerovat cokoli. Například britský ministr Dominic Raab chce vidět, jak budou lidé zodpovědní za vraždu novináře pohnáni před spravedlnost. Vyslovil nedůvěru saúdským úřadům a přeje si, aby kauzu objasnily turecké orgány. K tomu je však nutno poznamenat, že důvěra se tu poskytuje orgánům země, která po předloňském Erdoǧanově zinscenovaném puči směřuje k podobnému stylu politiky, jaký je vlastní Saúdské Arábii.
Bývalý český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek podle ČT 24 vyslovil klasické evropské stanovisko takto: Musíme mluvit o změně postoje k Saúdské Arábii. Ona se stává policejním režimem. Není to tak, že jsou dobří diktátoři, nebo špatní diktátoři. Je to tak, že jsou to lidé, kteří porušují všechno. To, co se stalo, je porušením základních principů civilizace.
Proč se můžeme obávat, že zůstane u slov a faktické kontakty s arabskou náboženskou diktaturou zůstanou na stejné úrovni jako doposud? Proč nedávná předpokládaná vražda novináře stačí, avšak odsouzení saúdského poddaného Raifa Badawiho roku 2015 k tisíci ranám bičem nic na postojích českých a evropských politiků k této zemi nezměnilo a režim nebyl shledán policejním. Badawi byl odsouzen fakticky k smrti za to, že založil na internetu diskusní fórum, kde se mimo jiné kritizovali náboženští činitelé. Pár dní se o tom debatovalo a pak to politiky přestalo zajímat.
Stačí jako omluva shovívavosti to, že v citlivém regionu, kde se mísí a střetávají zájmy USA, EU, Ruska, Turecka a Izraele, Saúdové prosazují západní strategické zájmy? Že například poskytli zázemí operacím Pouštní štít a Pouštní bouře proti diktátorskému režimu Saddáma Husajna v Iráku? V jakém smyslu je saúdský režim spojencem Západu? Co vlastně prosazuje proti jiným mocenským centrům? Liší se zásadně od těch, proti kterým pomáhá?
Stačí jako důvod přimhuřování očí před násilím to, že písek Saúdské Arábie skrývá ještě pořád bohaté, i když během několika desetiletí končící, pro euroatlantickou civilizaci životně důležité zásoby fosilních paliv?
Politici stojí před nesnadnou volbou. Rozhodují se mezi svědomím a odpovědností, což se na první pohled jeví jako falešné alternativy. Hans Jonas (1903-1993), německý filosof s židovskými kořeny, který po nástupu nacistického režimu emigroval a prožil dvě třetiny svého života v Izraeli a v USA, přinesl myšlenku etiky odpovědnosti. Dotud převládala etika svědomí, již Immauel Kant formuloval takto: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Praktický rozum, tedy svědomí každému závazně ukládá jednat tak, aby poznaná a uznaná pravidla zavazovala všechny.
Jonas spíše, než motivaci jednání sleduje a hodnotí důsledky. Jeho přístup lze shrnout takto: Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi (Hans Jonas: Princip odpovědnosti, Praha, 1997). Politik stojí před dilematem svědomí a odpovědnosti. Má jednat tak, aby to obstálo před nejpřísnějším soudem kategoricky závazných pravidel? Co, když povede jeho jednání k škodlivým následkům? K ohrožení zdraví a života lidí?
Může politik poslechnout hlas svědomí, který mu velí ostře a jednoznačně odmítnout, jako pravděpodobně v tomto případě, politickou vraždu a neobchodovat s režimem, který se jí možná dopustil? A nevadí, že by možná obyvatelům západního světa hrozila energetická krize a následně bída a násilí?
Před podobným dilematem stojí politici ve vztahu ke komunistické Číně nebo k putinovskému víceméně diktátorskému režimu v Rusku. Je třeba v těchto zemích hájit mimo jiné také svobodu a bezpečí novinářů i za tu cenu, že zastavení obchodních vztahů povede k enormnímu růstu cen a k vysoké nezaměstnanosti? Nejsou snad v Rusku případy zásahů proti nezávislým médiím a neobjasněné vraždy jejich pracovníků? Nebrání čínské úřady tvrdě každému nezávislému a kritickému vyjádření?
Asi nemusíme na potkání udělovat hraběcí rady. Asi bychom neměli předstírat, že jsme globálními arbitry morálky. Měli bychom počítat s tím, že rozhodnutí politiků nedopadají svými důsledky jen na ně, nýbrž i na obyvatelstvo. Přesto však nemusí být odpovědnost v konfliktu se svědomím. Navzdory tomu i v politice má člověk být nejen prostředkem, ale i cílem. Schvalování zločinů a podpora zločinných režimů není jen v rozporu s humánní morálkou, již ukazuje svědomí. Mohla by vést ke katastrofálním důsledkům.
Byznys s diktátorskými režimy může krátkodobě udržet životní standard, ale konečným důsledkem pak může být fyzická likvidace kritiků a jinak smýšlejících. Bez zapojení svědomí do politického rozhodování (občanského, voličského, publicistického) nás nečeká pokračování vpravdě lidského života na Zemi.
(Ilustrativní úvodní snímek volně přístuný na internetu.)
2024 ©