S osamostatněním Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu r. 1991 se otevřela otázka budoucího statutu pravoslavné církve na Ukrajině. Do té doby měla organizační podobu kyjevského exarchátu Ruské pravoslavné církve.
Následujících 27 let se situace postupně vyvíjela tak, že se z exilu vrátila část ukrajinského pravoslaví, která se ustavila jako Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Tato větev uvádí jako svůj začátek rok 1919 s tím, že její činnost byla záhy znemožněna sovětským režimem. Tato církev nezůstala po návratu do vlasti jednotná. Měla doposud 1 217 farností.
Od r. 1992 působila na Ukrajině, naposledy ve 4 921 farnostech církevní struktura která deklaruje návaznost na první pokus o církevní osamostatnění Ukrajiny působením metropolity Petra Mohyly (1596-1647). Přijala podobu Kyjevského patriarchátu, který však dlouhodobě nebyl uznáván žádnou z pravoslavných církví.
Exarchát Moskevského patriarchátu pokračuje ve své existenci a působí s 12 334 farnostmi především ve východní, převážně etnicky ruské části Ukrajiny.
Přestože exarchát spravovaný Moskvou má nepoměrně více farních obcí, hlásí se k němu podle šetření z roku 2016 jen 15 % obyvatel Ukrajiny, zatímco ke Kyjevskému patriarchátu 25 %, můžeme-li se spolehnout na zprávu přicházející z Ukrajiny v rozjitřené situaci.
Ekumenický patriarchát s tradičním sídlem v Konstantinopoli (Cařihradu, dnešním Istanbulu) má v pravoslaví respektované čestné prvenství. Uzná-li autokefalitu (samostatnost s vlastním nezávislým nejvyšším představitelem) některé lokální pravoslavné církve, je to vodítkem pro jiné pravoslavné církve. V jistém smyslu přejímá v pravoslaví roli Říma z doby jednotné církve. Konstantinopol se označoval jako Nový Řím.
Ruská pravoslavná církev však projevuje tendenci pokládat se za třetí Řím a neformálně si připisuje vedoucí roli ve společenství autokefálních pravoslavných církví. Může to činit vzhledem k ekonomické a politické moci Ruska, v němž pravoslaví má neoficiálně roli státní církve. Nejsou k dispozici spolehlivé údaje o počtu pravoslavných v jednotlivých zemích, ale Ruská pravoslavná církev jako jediná ze společenství patnácti partikulárních církví, které se donedávna vzájemně uznávaly, může mít až k polovině celkového členstva.
Na synodu Ekumenického patriarchátu (orgán složený z biskupů pomáhající patriarchovi spravovat církev) ve dnech 9.-11. října 2018 bylo ohlášeno uznání samostatnosti ukrajinských pravoslavných. V souvislosti s tím se sjednotil dosavadní Kyjevský patriarchát s Ukrajinskou autokefální církví a s podporou vládních kruhů a s oficiálním tomosem Cařihradu bude nadále existovat pod novým názvem Pravoslavná církev Ukrajiny. Obě dosavadní církve přestaly formálně existovat. K nové formaci se připojila i malá část farností doposud podléhajících Moskvě.
Moskevský patriarchát ohlásil drsnou odezvu na kroky Cařihradu a některé církve (zatím srbská a polská) se už oficiálně vyslovily, že pravoslavnou církev Ukrajiny neuznávají a zakázaly svým duchovním jakékoli styky s ní. Lze předpokládat, že část pravoslavných církví (např. řecká, kyperská, Církev svaté hory Sinaj, možná i alexandrijský a jeruzalémský patriarchát) ekumenický patriarchát podpoří a další, např. bulharská, rumunská se připojí k Moskvě. Pravděpodobně hrozí závažné rozštěpení společenství pravoslavných církví. Nový rozkol se přirovnává k velkému schismatu z roku 1054 mezi Římem a Cařihradem, i když v současnosti důvody nejsou věroučné a liturgické, nýbrž ryze politické.
(Původně v Náboženském infoservisu, foto z internetu.)