Knihovna Václava Havla uspořádala ve spolupráci s Francouzským institutem diskusi na téma islámské filosofie. Šel jsem na diskusi zvědavě. Chtěl jsem vědět, půjde-li o filosofii sloužící náboženství jako opora (asi jako evropská scholastika) nebo o samostatné filosofické promyšlení témat, která svým způsobem probírá i náboženství.
Hlavním řečníkem byl francouzský filosof marockého původu Ali Benmakhlouf, který bádá a učí na francouzských a belgických univerzitách. Působí rovněž ve francouzské obdobě naší zdejší etické komise při Radě vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Na příkladech středověkých filosofů s islámským náboženským zázemím ukázal historickou i současnou možnost svébytného filosofického myšlení o tématech, která svým způsobem probírá náboženství. Mluvil o stylech, prorockém (např. styl Koránu) a argumentativním, který je charakteristický pro filosofii. Prorocká autorita Koránu nediskvalifikuje výsledek filosofické myšlenkové práce.
Oba přístupy mohou být vůči sobě kritické, oba však mají nárok na samostatné působení. Raně středověcí filosofové jako Abú Jusúf al-Kindí (801-873) nebo Muhammad al-Fárábí (870-950) přitom vedle nábožensko-filosofických témat probírali témata sekulární. K filosofii tehdy řadili dnes samostatné vědecké disciplíny. Středověká medicína se stala pro křesťanskou Evropu významnou autoritou. Příkladem může být Abú Alí ibn Siná (980-1037), v křesťanském západním světě známý pod polatinštěným jménem Avicenna. Jeho arabské spisy se překládaly do latiny.
Jako Makhloufův oponent byl přítomen americký básník a učenec Eric Lynn Ormsby, který publikuje v kooperaci s význačnými americkými univerzitami díla o islámu, mimo jiné i o vztahu filosofie a Koránu. V podstatných bodech souhlasil. Ukázal však, že svébytnost filosofické interpretace náboženských témat není samozřejmá, že si filosofové museli vyvzdorovat své právo na vlastní interpretaci náboženských témat proti některým konkrétním vlivným odpůrcům. Poukázal na masivní fundamentalistický přístup prvních islámských autorit ke Koránu. Když se v Koránu několikrát mluví o ruce Boží, řešili v interpretaci Koránu to, zda má Bůh jen jednu ruku nebo dvě a druhá jen není zmiňována.
Další diskuse řešila vztah prorockého a filosofického stylu k mystice. Oba hosté poukázali na to, že někteří islámští filosofové byli zároveň členy súfijských řádů. Například Muhammad al-Ghazálí (1058-1111) byl filosof, uznávaná postava islámského práva i mystik. Poukázal na možnost interpretovat texty Koránu jako metaforicky.
Částí rozpravy byla též debata o islámském právu. Šari’a má podle Benmakhloufa duchovní základ v Koránu. Žádné konkrétní právní ustanovení (tak jak je různě prezentují různé právní školy) si však nemůže činit nárok na božskou autoritu. Rovněž z Koránu nevyplývá žádný konkrétní model státního uspořádání.
(Fotografie hlavního řečníka převzata z internetu.)