V posledních desetiletích, určitě po celou druhou polovinu minulého a v uběhlých prvních dvou dekádách našeho století se mluví otevřeněji o tématech, která byla dříve tabuizována. Jedním z nich je lidská sexualita v kontextu lidské osobnosti a sociálních vztahů. Pozornost vzbuzují i různé menšinové erotické preference, nejvíce z nich snad partnerské soužití osob stejného pohlaví.
Křesťanské církve (a obdobně jiná náboženská společenství) byly brzy postaveny před otázku, jak mají hodnotit homosexuální preference, jak by mělo vypadat doprovázení takových dvojic, je-li možné žehnat takovým erotickým konstelacím na společnou cestu životem, je-li možný jejich sňatek analogický doposud samozřejmému sňatku muže a ženy a mohou-li veřejnou službu v církvích vykonávat osoby, které ke své odlišné orientaci a partnerskému soužití hlásí.
Římskokatolická církev v katechismu, který má vysokou míru závaznosti, doporučuje soucitný postoj k takto zaměřeným lidem a odmítá jejich nespravedlivou diskriminaci. Otevřené v tom zůstává, je-li nějaká diskriminace spravedlivá. Samotné praktikování soužití je tam velmi ostrými slovy odmítáno. I když celibátní kněžstvo této církve přitahuje značný počet lidí s homoerotickými tendencemi a různé podoby takové praxe (od trvalých partnerství k příležitostným dobrodružstvím) jsou tam značně zastoupené, kazatelská a zpovědní praxe této církve je velmi přísná. Až současný papež František pronesl při různých příležitostech několik nezávazných vyjádření, která vyznívají příznivěji (více zde).
V pravoslavných církvích rovněž převládá odmítání, i když tyto církve nemívají tendenci vydávat obsáhlé dokumenty. V protestantských církvích probíhá diskuse. Není to zcela jednoznačné, ale zhruba lze říct, že historické konfese, luteráni, reformovaní a anglikáni se postupně přiklánějí k tolerantnějšímu přístupu, zejména církve západní civilizace. Významnou část protestantské větve křesťanství tvoří církve označované při různých příležitostech jako evangelikální, svobodné, probuzenecké, vyznavačské a jako církve vycházející ze znovuzrození. V nich je příznivý vztah k praktikované homosexualitě vzácný. Příklad pozitivního hodnocení takové podoby sexuality z tohoto prostředí představuje česky nedávno vydaná kniha amerického evangelikálního autora Roba Bella Láska vítězí (v překladu Saši Fleka v nakladatelství Biblion).
Českobratrská církev evangelická překládá sice ve svém oficiálním anglickém názvu slovo „evangelická“ jako „evangelical“, ale patří spíše k historickým větvím reformace. Vznikla na konci roku 1918, brzy po vzniku Československé republiky sloučením reformovaných a luteránů v Čechách a na Moravě a u některých evangelíků českého jazyka v naši části Slezska. Sdílí diskusi o homosexualitě se svými partnerskými církvemi ze střední a západní Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu.
Již před patnácti lety synod, nejvyšší volený orgán této církve zastupující všechny farní sbory, vydal obsáhlý dokument pod názvem Problematika homosexuálních vztahů, napřed jako studijní materiál a po diskusi jako stanovisko církve. Tento týden se k dokumentu a vývoji v evangelické církvi po jeho přijetí vrátila online diskuse, resp. webinář, jak se začalo říkat. Moderoval ji farář této církve pro menšiny Mikuláš Vymětal, který se věnuje rovněž etnickým menšinám, například Romům, a sleduje tematiku lidských práv také jako člen předsednictva Českého helsinského výboru.
Pozvání k diskusi, na jejíž konání jsme zde na Náboženském infoservisu upozornili, přijali tři lidé, kteří se autorsky podíleli na synodním dokumentu. Biblický pohled předložil prof. Martin Prudký z Evangelické teologické fakulty UK. Hledisko etiky představil emeritní pracovník téže fakulty doc. Jindřich Halama. Lékařka MUDr. Dagmar Křížková, spoluzakladatelka sdružení homosexuálních křesťanů Logos, jehož hostitelem od počátku je evangelický sbor v Praze Kobylisích, má v současnosti psychiatrickou ordinaci v Benešově. Promluvila ze svého odborného hlediska.
Prudký ve svém obsáhlém úvodním vstupu poukázal zejména na to, že těch několik málo míst ze Starého a Nového zákona, které se uvádějí jako argumenty pro paušální odsouzení homosexuality, je třeba číst v konkrétním dobovém a místním kontextu. Pojetí homosexuality je nové a Bible se jím v té podobě, jak tomu rozumíme dnes, nezabývá. Důležité je, k jaké antropologii Bible směřuje. V odpovědích na otázky poukázal na potřebu pečlivého překladu.
Halama ve svém vstupu poukázal na dějiny pojetí sexuality v křesťanství, které navazuje na Augustina. Po dlouhá staletí je sexualita čímsi spíše živočišným a je ospravedlněna jen plozením potomků. Státy pod církevním vlivem jiné podoby sexuality kriminalizovaly. Spíše až ve 20. století dospěla teologická reflexe k tomu, že otázka podob pohlavního života není základní věroučnou otázkou. Je to téma spíše pastorační a jeho interpretace jsou proměnlivé. Kategorie hříchu, s níž se v téhle souvislosti pracuje, reprezentuje komplexnější skutečnost lidského života než jen překročení morálních norem.
Křížková reprodukovala sexuologickou část dokumentu. Lékaři, kteří se na dokumentu podíleli, upozorňují, že homosexuální sklon je biologicky podmíněný. Připomněla rovněž odhady zastoupení homosexuálně orientovaných lidí od 1 po 10 % populace. Upozornila, že homosexuální chování nemusí být vždy projevem převažujících homosexuálních preferencí. Preference samy mohou být různě intenzivní. Lékaři dospěli k tomu, že homosexuální orientace je lékařskými prostředky nezměnitelná. Pokusy o „léčbu“ homosexuality byly neúspěšné. Homosexualita byla postupně v různých částech světa vyřazena ze seznamu nemocí. Lékařská práce se však setkává s problematikou lidí menšinově eroticky zaměřených, kteří svou orientaci (často pod vlivem okolí) nepřijímají a způsobuje jim úzkost.
Na úvod odpovědí tří pozvaných odborníků na otázky diváků připomenul Vymětal, že v synodním dokumentu je důležité téma lásky. Tam, kde jde o odpovědný životní vztah, je těžko něco namítat.
Konstatovalo se, že debata v církvích na toto téma od přijetí dokumentů pokračovala. Téma již není tak neobvyklé a vzbuzující obavy jako v době před jeho přijetím. Halama připomněl vývoj v evropských církvích, někde až v posledních dvou desetiletích. Uvedl příklad Skotské presbyterní církve, kde se oficiální postoj změnil v druhém desetiletí našeho století v průběhu pěti let z odmítavého ve zcela otevřený.
Křížková referovala o tom, že v její psychiatrické praxi dnes už sexuální preference pacientů hrají malou roli. Potíže se sexualitou a vztahy se vyskytují rovnoměrně u lidí heterosexuálně i homosexuálně zaměřených a sama orientace nebývá faktorem psychické poruchy nebo partnerské krize. Konstatovala, že v církvích je vývoj nerovnoměrný, jen v některých dochází pozvolna ke zrovnoprávnění lidí bez ohledu na erotické preference.
Na dotaz posluchače Halama poukázal na to, že není důvod upírat lidem, žijícím v partnerství stejného pohlaví možnost skutečné lásky a ta je z hlediska hodnocení jakéhokoli lidského soužití rozhodující. Tvrzení, že homosexuální vztahy rozbíjejí manželství a rodinu, pokládá za projev hysterie.
Vymětal připomněl i to, že podobně jako se církve po 2 světové válce omlouvaly Židům za to, že vytvářely myšlenkový svět pro antisemitismus, tak se v poslední době omlouvají za to, kolik utrpení způsobily lidem pro jejich erotické preference.
Zprávu lze uzavřít Halamovou myšlenkou. V církvích je prostor pro různé názory, ale se zásadním důrazem rozhodovat, co je a co není církev jen podle poměru k sexualitě, to je, jak řekl, průšvih.
Původně v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2021/02/probehla-diskuse-o-homosexualite/
2024 ©