Doba, kdy je málo světla a tepla a hodně zimy a tmy, je pravidelně opakovanou součástí obměny ročních dob ve středních pásmech severní a jižní polokoule. Přesto pokládáme konec astronomického podzimu za jakési provizorium a vyhlížíme nové světlo, jako by nemělo znovu být kombinací různých pravidelných pohybů Země poraženo.
Podobně snad čekáme příchod světlejších a hřejivějších poměrů v těchto dnech, kdy zažíváme mráz přicházející možná znovu (jako už v exilové knize Zdeňka Mlynáře z roku 1978) z Kremlu a kdy konstatujeme chmury nad občanským společenstvím, které je možná spíš sumou jedinců, jež se občanským společenstvím může stát.
Toto očekávání, alespoň pokud jde o změny poměru světla a tmy a změny počasí, většině z nás šťastnějších usnadňuje jistota střechy nad hlavou a víceméně fungující technika, která naše domovy, pracoviště a veřejná prostranství osvětluje, nebo i vytápí, aniž bychom pro to museli dělat o moc víc než zaplatit a stisknout tlačítko.
Pro předky byl závěr podzimu a následující zima dramatem a přežití nebylo natolik garantováno jako dnes. Snad proto antičtí Římané umístili do této doby saturnálie, původně slavené jen 17. prosince, rozšířené na týden až dva. Očekávání světla snad bylo i tehdy sociální, protože otroci se stávali rovnými se svými pány, nebo si dokonce role vyměnili a byli od svých pánů obsluhováni. Během svátečních dní byly zavřeny úřady a školy. Lidé si dávali dárky.
V antickém Římě se v této době slavily saturnálie. Všichni si byli rovni, nepracovali a dávali si dárky. Repro DR
Ve třetím či čtvrtém století naší éry saturnálie oficiálně nahradil a prakticky doplnil dies natalis Solis invicti, den narození neporaženého Slunce. Tento svátek vítězného světla uprostřed hluboké temnoty byl snad víc než jen připomínkou pravidelného přírodního rytmu. Byl to pohled do budoucnosti, snad v tom byla naděje na světlejší poměry v osobním a společném životě.
Židé umístili do tohoto období, které se podle jejich lunárního kalendáře pohybuje od závěru listopadu do doby kolem slunovratu, osmidenní svátek, snad až dodatečně (jako jiné svátky) historizovaný. V tomto případě jde o příběh obnovy kultu v dříve znesvěceném jeruzalémském Chrámě, kdy množství oleje ve svícnu umístěném ve svatyni určené na jeden den zázračně vystačilo na osm dní, než byl připraven olej nový. V domácnostech a někdy i na veřejnosti se postupně rozsvěcuje od jednoho do osmi světel, pokud možno živených olejem.
O adventu se každou neděli rozsvěcuje o jednu svíci víc na adventním věnci. Letos připadá čtvrtá svíce na Štědrý den, který je čtvrtou nedělí adventní a letos jediným dnem čtvrtého adventního týdne (v tradičním pojetí týden začíná nedělí). Uprostřed adventu, na den 13. prosince, v zeměpisných šířkách, kde žila většina křesťanstva, zapadá slunce poprvé o nějaké půl minuty později (i když ráno ještě světla ubývá), byl umístěn svátek Lucie, Světlany, jejíž legenda vypráví o tom, jak se vzdala pozemského světla pro Světlo božské, nebeské.
Krach a zmar, nebo naděje?
Je naděje na světlejší poměry v osobním životě oprávněná? Nekončí snad život pádem do propasti smrti? Není snad osobní budoucností krach a zmar? A před ním období trapného úbytku sil a schopností? Nepotvrzuje historie, že revoluční nadšení pro spravedlivější společnost končí jakobínským či bolševickým a stalinistickým terorem? Neskončila naše sametová revoluce ve zmaru? Nesvěřili voliči ve svobodných volbách do Sněmovny nejvyšší funkci agentovi StB a podíl na moci a kontrole příslušníkovi Veřejné bezpečnosti, který s obuškem v ruce pomáhal potlačovat demonstrace proti tyranskému režimu?
Nezvítězila snad po slavném listopadu 1989 na celé čáře lež propagandy a reklamy a roztříštění společenství do nenávistných fragmentů nad pravdou a láskou? Nepomohli tomu vydatně ti, kdo na často připomínané havlovské heslo dodnes přísahají? Nejsou důstojné demokratické a liberální hodnoty zástěrkou mohutné kontroly nad občany? Není naděje naplnění demokratických struktur a procedur demokratickým obsahem marná? Demokracie, která mohla být také sociální a ekologická, se stává stále více demokracií formální a bezobsažnou.
Nedávno dostal ve zdejší neformální diskusi prostor text Manifest nové pravice, za nímž stojí francouzský autor Alain de Benoist, laureát ceny tak řečených čtyřiceti nesmrtelných, tedy Francouzské akademie. Je to velmi dobře odůvodněná kritika liberalismu, globalizace, masové imigrace a míšení ras a kultur.
Jeho odpor k migraci je však odůvodněn ztrátou jedinečné kultury přistěhovalců, již je třeba chránit, a vnucením bezhodnotové a bezduché masové identity těmto běžencům. Manifest je silně ekologický. Benoist je stoupencem eurofederalismu a je proti Evropské unii jako pouze ekonomické kooperaci jinak suverénních národních států. Podporuje spíše různé doposud potlačené lokální komunity a společný evropský program. Manifest říká o kapitalismu, že principiální rovností ospravedlňoval nejostudnější ekonomické a sociální nerovnosti. Mluví o zvrácenosti moderního kapitalismu. Mluví o regionálních zhrouceních a globálních otřesech způsobených všudypřítomností kapitálu a jeho reálnou mocí nad politikou.
Manifest nové pravice vysoko ční nad ideologizujícími žvásty současné české a východoevropské moci. Naši současní papaláši, jak se v posledních dnech po právu rozšířilo, se více než diktátu Bruselu bojí diktátu z češtiny. Primitivní hospodský nacionalismus a šovinismus klanů spoluurčujících budoucnost české politiky patří ve srovnání s Benoistem a jeho manifestem do, jak se říkávalo, čtvrté cenové skupiny.
Přesto však je Manifest nové pravice výzvou a měl by být formulován Manifest nového humanismu. Tak jako Benoistův text opírá své politické úvahy o antropologii, o filosofické promyšlení lidství, měla by obhajoba liberálního a sociálního humanismu v praxi být opřena o filosofické, kulturní a duchovní základy. Měla by nabídnout princip naděje, přes hranice bezmoci a smrti a osvobozující naděje společenské.
Myšlenky, imaginace, vize a programy nejsou pouhým produktem ekonomických zájmů, nejsou jejich falešným vědomím. Člověk je bytostí duchovně-fyzickou. Duch jakožto princip svobody a tvorby se ujímá iniciativy. Uznat a přiznat to, zakotvit humanismus nejen ekonomicky a politicko-strategicky, ale i duchovně, to se mi jeví jako záruka jeho síly a jeho možného (i když vždy časoprostorově nedokonalého) vítězství.
Advent je očekáváním toho, jehož jeho následovníci chápou jako Světlo světa. Bohužel s jeho jménem na rtech a s jeho symboly v rukou zavedli za uplynulá téměř celá dvě tisíciletí kruté a temné poměry. Přesto je možné i bez spektakulárního náboženského obratu přistoupit na humanismus založený duchovně. Ježíš, očekávané světlo, jež už neporazí síly tmy, zimy a smrti, může být svobodně přijatým symbolem tohoto úsilí.
Takto pojatá, humanisticky aplikovaná křesťanskost nemusí sdílet osudy náboženství, o nichž můžeme s Benoistem uznat, že chřadnou. Může vstřebat ono spojení správného a dobrého s krásným, které Manifest zmiňuje, a nevadí, že to označuje výslovně jako pohanství nové pravice. Jeho deklarovaný polyteismus hodnot (v německé verzi manifestu) může a musí být novým humanismem integrován v prostoru přicházejícího Světla.
(Publikováno 18.12.2017 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, ilustrace v textu převzata z DR, úvodní snímek volně přístupný na internetu.)