Čápi tentokrát zaujali veřejnost ne svým fiktivním hnízdem financovaným za podezřelých okolností, nýbrž tím, jak skuteční ptáci pozastavili svůj obvyklý sezónní průlet nad naším územím směrem do Afriky a nasytili se na cestu přemnoženými hraboši.
Předpokládá se, že vyšší výskyt hlodavců je periodický. Proto je hysterický zájem o jejich invazi podobný tomu, jako když média bijí na poplach, protože v zimě sněží nebo že jsou některé roky sušší a některé deštivější. Cokoli se děje v přírodě, pravidelně nebo nečekaně, je špatně a my jsme vždy v pořádku.
S čím jsou výkyvy v přírodních dějích vlastně v rozporu? Podle všeho příroda dráždí tím, že je neposlušná. Máme své geometricky zkonstruované koncepce. To, co ještě pořád ze setrvačnosti nazýváme lesem, je podnik na výrobu dřeva, ve kterém stromy tvoří zarovnané řady a zástupy evidovaných jedinců. Tam, kde nepotřebujeme stromy, musí být louka osekána na způsob vojenského sestřihu.
Když se skutečný les prosazuje v exteriéru dřevařských firem, když drze chce, aby v něm byla přirozená diverzita rostlinných a živočišných druhů, když se trávník změní třeba na chvíli v pestrou louku, autorita zasáhne a přírodu umravní.
S přemnoženými hlodavci jsme potřebovali hned, razantně a podle racionálních propočtů zatočit. Rozeseli jsme do polí jed, který začal hubit zvířata, jež úrodu neohrožují. Pak to jiný úřad zbrzdil. Manipulativní racionalita byla na chvíli v rozpacích. Co dělat, aby se zajistil výnos zemědělských podniků a udržely se cenové kalkulace? Jak si se zlobivou přírodou poradit tak, aby bylo nadále zajištěno naše pohodlí a náš blahobyt?
Čápi nám předvedli, že život ponechán sám sobě zachovává dynamickou rovnováhu. Foto Pixabay
Čápi nám předvedli, že v přírodě existuje samoregulace. Že život ponechán sám sobě zachová dynamickou rovnováhu. Činí to jinak, než bychom chtěli sami životním procesům nadiktovat. Příroda nás, lidstvo přetěžující zdroje nutné pro udržení života, občas klepne přes prsty. Podle všeho potřebujeme mít názorně předvedeno, že si nemůžeme dovolit cokoli a že náš zájem bez ohledu na ostatní tvory nebo v soupeření s nimi je iluzorní.
Přírodní rytmus a vyrovnávající procesy ve všem živém nám připomínají nutnost udržitelného života a tím i potřebu uskromnit se. Možná na to vše přece jen přijdeme sami. Nejmladší dospívající generace budí dojem, že má pro to smysl. Pokud setrváme v diktátorské pozici vůči živým bytostem a neživým věcem Země, může příroda nám nebo dětem či vnukům dnešní aktivní části lidstva změnu jednání vnutit a může to víc bolet.
Odkouzlení přírody
Je otázkou, smýšlíme-li tak, jak jednáme, tedy je-li naše uvažování jen ilustrací, jen omluvou našeho jednání a egoistický zájem jednotlivců a skupin je primární, a tedy přirozený. Druhá možnost je vzít vážně specificky lidskou schopnost myslet a připustit, že jednáme podle svého smýšlení. Že totiž naše separované ego prosazující své hmatatelné zájmy je myšlenkový konstrukt. Že smýšlení může, ale nemusí být egocentrické. Že se mysl může otevřít a stát se ekocentrickou.
Vážné podezření budí mnohasetletá myšlenková tradice, která se projevuje v Bibli, ve Starém i Novém zákoně a také v Koránu. Připomíná se, že judaismus, křesťanství a islám odkouzlily přírodu. Hned na začátku první biblické knihy, Knihy stvoření (Genesis) Slunce a Měsíc nejsou bytosti mocně působící na pozemské osudy, jak je tomu v sousedních kulturách, nýbrž to jsou svítilny, které mocný Hospodin zavěsil na nebeskou báň s úkolem osvětlovat den a noc.
Biblická vize přírody předané člověku, aby ji ovládl a postavil do služby svým zájmům, postupně vedla k posunu vědy v technovědu. Odkouzlení přírody mohlo mít i svůj dobrý smysl. Zbavilo nás strachu z neosobních osudových mocností. Dovedlo nás však také postupně k technické civilizaci a ke konfliktů lidstva s přírodou.
Biblické pojetí se historicky propojilo s radikálním dualismem duše a těla, ducha a hmoty, člověka a přírody, Boha a tvorstva. Jiný biblický motiv, péče o zahradu, do níž Bůh člověka postavil, role člověka jako pastýře tvorstva, to bylo zapomenuto.
Ekocentrický život hledá inspiraci a ukazuje se, že mocenský dualismus už vyčerpal své možnosti inspirovat kulturu a civilizaci. Kultura založená na vševládném mocipánovi a ustrašené poslušnosti je podle všeho v koncích. Monoteistická náboženství jsou v krizi a na povrch se dostává jejich nebezpečný potenciál. U lidí pociťujících odpovědnost za stav světa ztrácejí důvěru.
Inspirací pro mnohé je duchovní život, který v indické tradici dostal jméno Dharma. V ní, zejména v té podobě, jak ji lidstvu představil Gautama Buddha, se nepočítá s vševládným božstvem a světem jako jeho produktem. Bohové jsou tam bráni s poněkud ironickým odstupem. Existovat jako bůh tam z hlediska nalezení cíle života není příliš prospěšné.
Být člověkem v tomto pojetí je drahocenné zrození. Probuzená mysl se projevuje v životě a nauce člověka Gautamy a nesčetných buddhů. Člověk však není bytostí shůry obdařenou privilegii. Lidské já je pravým já, když je naplněno vším tím, co není já. Když jím prochází životní proces. Lidství není marné. Nemá se rozplynout jako kapka v oceánu bytí, jak se někdy tomuto pojetí předhazuje. Spíše má oceán bytí a života vplynout do té kapky, jíž je každý z nás.
Probuzení se týká celku skutečnosti. Celek je v probuzené mysli živý, i když je živý jinak, než jak o tom referuje biologie. Země ukazuje složitými regulačními procesy, že je v jistém smyslu živou bytostí. Že je to možná Matka Země. I čápi nám protentokrát připomněli, že jistě není mrtvým mechanismem. Že probuzené vnímání životních dějů je cestou, jak život v přátelské kooperaci se Zemí a jejími tvory udržet.
(Publikováno 19.8.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, sníímek v textu z DR, úvodní ilusrace volně přístupná na internnetu.)