Slovenské národní divadlo uvedlo na své Malé scéně v sezóně 1988–89 hru Ľubomíra Feldeka Skúška. Hlavní hrdina Alcest z jeviště ostře tepe soudobé pořádky. Na konci hry (překvapivě vzhledem k době inscenace) dochází ke společenskému obratu. Alcest však není oslavován. Naopak, stíhá ho výsměch. Včerejší mocní, jak to autor dnes stručně sumarizuje v knize Homo politicus (Praha: Slovenský literárný klub, 2008), se rychle převlékli za revolucionáře, opět se chopili moci a definitivně ho umlčeli.
Sám jsem udělal podobnou zkušenost kolem poloviny prosince před dvaceti lety. Jel jsem autobusem z Prahy do Broumova a v nějakém východočeském městě, snad v Náchodě, už si to přesně nepamatuji, měl autobus přestávku, při níž bylo možno na chvíli vystoupit. Autobus stál v proluce po kdysi zbořeném domě a všichni jsme měli před očima holou stěnu jen s někdejším světlíkem a malými okénky. Stěnu využili propagačně. Byl na ní umístěn nápis z velkých plastických písmen připevněných ke dvěma lištám. Na textu bylo na první pohled něco divného. Mezery mezi písmeny a mezi slovy nebyly pravidelné. Při bližším prohlédnutí bylo zřejmé, že písmena dvou slov i v tom odpoledním prosincovém přítmí září novotou, zatímco ostatní jsou zaprášená a opršelá. Nápis zněl: Pod vedením OF za dobudování demokracie v naší vlasti. Pamětníci ihned identifikují podobu nápisu možná ještě před týdnem. Někdo se tam včas vzpamatoval. Metoda zůstala, strany sporu si vyměnily místa. Byl to okamžik mé první pochybnosti o směru vývoje, který jsem o měsíc dříve s nadšením přivítal.
Bylo by příliš levné glosovat zkušenosti tohoto druhu ve smyslu teorie spiknutí úvahami o dohodnutém bezbolestném předání moci, o revoluci předem prodané či zrazené. Byla to ovšem revoluce nazvaná vzhledem k chování údajných revolucionářů jako sametová nebo dokonce něžná. Kdoví, byla-li to revoluce v tom smyslu, jak se to obvykle podle lexikonů míní.
S odstupem let se vzdouvá bojovnost některých revolucionářů. Poslanci Marku Bendovi sice nevadilo k doktorátu opsat magisterskou diplomku větším písmem a s většími rozestupy, ale plane pro boj občansko-demokratického dobra proti levičáckému zlu, zároveň s až erotickým zalíbením vzhlíží ke generálu Pinochetovi, který se s druhou stranou politického sporu nepáral a v zájmu nastolení neoliberální ekonomicky v Chile dal pobít tisíce a pozavírat desetitisíce politických protivníků. Politický komentátor Roman Joch, jak sám na sebe prozradil, zase roztouženě snil o cvakání závěrů policejních pušek, když si někdo před několika léty dovolil na ulici protestovat proti říši svobody a blahobytu. Jiní zase spřádají právní normy o tom, které tvarové a barevné varianty obecně užívaných symbolů budou zakázány, které povoleny a které popřípadě doporučeny. Titíž také dumají, jak vyměnit vládě část voličů, kteří nevolí podle jejich přání.
Když už je protivník bezpečně poražen, stoupá odvaha. Dupání po mrtvole se začíná jevit jako hrdinský čin. Samet je odložen do depozitáře a do rukou se bere smirkový papír, možná pilník či rašple, časem možná ještě něco drsnějšího. Revoluce se po dvou desetiletích stává opravdu revoluční. Jak daleko mají jakobínské fráze k jakobínským činům, to bude záviset na okolnostech.
Zostřování rétoriky, posilování kontroly nad občany a omezování jejich práv (otálení s antidiskriminačním zákonem, aktivní odpor proti sociálním právům druhé generace, protiromská opatření na úrovni obcí) – to vše je prý motivováno touhou, aby se neobnovily někdejší poměry. Abychom se prý nevrátili před listopad. Vypadá to, že revoluce je stále revolučnější. Nebyla-li revolucí, když byla příliš sametová, teď už revolucí je. Jen se mi tak pořád vynořuje slovníkový význam latinského slova revolutio, jehož počeštěním vznikl český výraz. Mikuláš Koperník měl před 470 lety dopsán a k vydání připraven slavný spis De revolutionibus orbium coelestium (s jehož vydáním pak ještě pár let váhal). Jeho revoluce nebeských těles ovšem není radikální vyrovnání se starými pořádky na obloze. Nedochází při této revoluci např. k přebarvení rudých hvězd na zeleno, což bylo v pozemských poměrech politicky geniálním řešením poněkud prekérní výzdoby na špičce hotelu v pražských Dejvicích, který se dnes jmenuje Crowne Plaza. Revolutio na obloze i v sociální realitě je prostě pohyb po oběžné dráze, který dříve či později dospěje do pozice, odkud začal.
(Původně v Deníku Referendum ze 7. 12. 2009)