Ocitli jsme se uprostřed jara. V noci z 30. dubna na 1. května slavili naši keltští předchůdci zapalováním mohutných očistných ohňů na vyvýšených místech hlavní jarní svátek Beltain. S germánským tradičním náboženstvím se spojuje podobně slavená Valpuržina noc. Aby svátek přežil za vlády křesťanství, udělala se z něj noc filipojakubská, což degenerovalo v lidové „pálení čarodějnic“ připomínající kruté pronásledování lidí (převážně žen) zachovávajících staré duchovní tradice.
Typickým jarním svátkem je spíše den jarní rovnodennosti, den kdy na severním pólu vychází slunce a začíná půl roku trvající polární den, a kdy Slunce opouští zvířetníkové znamení Ryb a vstupuje do znamení Berana (Skopce). Tehdy se ve středním klimatickém pásmu jaro ohlašuje zřetelně. Příroda se probouzí, všude je plno zeleně a květů, a všichni o tom mluví. Letošní počasí astronomický začátek jara o pár týdnů předběhlo a první listy rašily už na konci února.
Na přelomu dubna května už je jaro samozřejmé, už si nevšímáme změn v přírodě. V druhé půlce jara ještě dne přibývá a noc ustupuje, ale stále pomaleji. Jakoby se už ohlašovala letní nostalgie, vrchol světla a tepla a zároveň začátek sestupné části roku. Únava na výsluní.
Politická symbolika jara s těmito zkušenostmi souvisí. Poprvé se o pražském jaru mluvilo již v roce 1958. Tak byla novináři označena československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Při její přípravě došlo k určitému kulturnímu uvolnění. Získala četné ceny, mimo jiné Zlatou hvězdu jako nejlepší expozice. Byl to začátek kulturního a politického uvolnění šedesátých let.
Podruhé, na vrcholu, když pokus vydolovat humanistickou podstatu socialismu a vysvobodit ji ze sevření diktátorským režimem vrcholil, si na to někdo vzpomněl a opět se mluvilo o pražském jaru. Byl to rozpuk kulturní svobody. Vedle oficiální ideologie se objevovaly alternativní myšlenkové proudy, v železné oponě se objevily trhliny a z kulturně spřízněných západoevropských zemí a z Ameriky začal proudit čerstvý vzduch.
Poválečná křeč se v těchto zemích uvolnila, antikomunistická hysterie 50. let, která byla protějškem stalinismu, postihla v USA řadu významných tvůrců: Leonarda Bernsteina, Charlie Chaplina, Aarona Coplanda, Jiří Voskovec, Arthura Millera a Orsona Wellese, ale na přelomu padesátých a šedesátých let končí.
Za nové jaro bylo pokládáno poslední desetiletí minulého století. Jeho českým symbolem byl Václav Havel. Pád unavené a vnitřně rozložené komunistické diktatury v Sovětském svazu a v jeho satelitních zemích byl příslibem světa nerozděleného na nepřátelské tábory. Zdálo se, že na obou stranách někdejšího plotu z ostnatého drátu dojde k ocenění všeho dobrého z obou konkurujících systémů a k opuštění jejich nedostatků.
Již r. 1979 se v exilovém Právu lidu objevilo prohlášení Sto let českého socialismu podepsané o rok dříve dvaceti třemi signatáři Charty 77. Příležitostí bylo sté výročí ustavujícího břevnovského sjezdu Sociálně demokratické strany českoslovanské.
Autoři, vedle Václava Havla např. Rudolf Battěk, Ladislav Hejdánek, Milan Machovec, Petr Pithart, Jaroslav Šabata a Jakub Trojan se mimo jiné vyslovili takto: Signatáři tohoto prohlášení se hlásí k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí. Hlásí se k nim i Komunistická strana Československa, která v této zemi vládne. Současné zřízení však vykazuje nesporný dluh vůči mnoha principům formulovaným průkopníky dělnického a socialistického hnutí. My, jako socialisté a demokraté, cítíme osobní odpovědnost za naplnění těchto principů. Václav Havel dokument podepsal v době vydání eseje Moc bezmocných. Odezvou režimu bylo jeho uvěznění, za kterého vznikly slavné Dopisy Olze.
Zdálo se, že devadesátá léta budou příležitostí obnovit toto úsilí. Že se různé politické síly shodnou na nalezení modelu státu se zastupitelskou, pluralitní demokracií, dodržujícího občanské svobody a lidská práva a prosazujícího sociální spravedlnost.
Někteří ze jmenovaných svou tehdejší vizi opustili, jiní byli odsunuti z veřejného života do soukromí. Zvítězila parta z Prognostického ústavu, rozdělila si mezi sebou politické strany a nastolen byl oligarchický režim nahlodávající ústavně zaručené svobody a práva.
V říjnu loňského roku v plném rozběhu podzimu zavanul jarní vánek. Volby otevřely cestu k vládě, v níž vedle pragmatiku sedí několik pokračovatelů této tradice a lidí jim názorově blízkých. Zatím budí dojem, že si přejí změnu kurzu. Není jasné, jak se jejich programová vize prosadí. Jak se uplatní vedle pragmatiků, kteří beze zbytku přijímají neoliberální ekonomický model tvrdého kapitalismu a zdobí se k tomu oranžovými stužkami.
Teď už si jarního rozpuku v přírodě nevšímáme, jaro už je jaksi samozřejmé. A je to právě v době, kdy se jeho tempo zpomaluje a kdy se rapidně blíží zlom, od kterého znovu nastupuje chlad a temno. Letní slunovrat je už blíž než jarní rovnodennost. Stejně tak jsme si přestali všímat potřeby nového pražského a vůbec českého (včetně moravského a slezského) jara. Občanské iniciativy, které se aktivně postavily proti pravicovým reformám, jak se zdá, uvadly.
Spokojily se s chabým volebním vítězstvím nadějných politických sil, už nic nepřipomínají, nic nepožadují, před ničím nevarují. Občanský sektor vypadá unaveně, jakoby neměl co říct ke kauze Ukrajina, ke kauze Čína a Tibet, ke kauze OKD nebo k pokračujícím fašistickým útokům na Romy. Na rozdíl od astronomického a meteorologického jara nám jaro politické nepřinese pravidelný rytmus přírody. Nenastane samovolným pohybem domnělé historické nutnosti. Jsme to jen my, kdo pro to může něco udělat.
(Původně publikováno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, dne 12. 5. 2014.)
2024 ©