Ve velké slávě kolem stého výročí vzniku Československa příští rok by se mohlo ztratit jiné výročí, a to vznik náboženského společenství, ke kterému se přihlásil prezident osvoboditel T. G. Masaryk a které spoluutvářelo ideový svět nového státu. Dne 17. prosince 1918 se sešel generální sněm, na němž byly zastoupeny sbory dvou protestantských církví působících v zemích Koruny české od tolerančních patentů (pro Čechy a pro Moravu, oba 1781), církve reformované a církve luterské. Na sněmu se sbory dohodly na sloučení s odvoláním na českou reformaci. Po dalších diskusích pak dostala nově vzniklá unie název Českobratrská církev evangelická.
Česká reformace o sto let předběhla světovou reformaci kolem Martina Luthera v Německu a kolem Huldrycha Zwingliho (a později Jana Kalvína) ve Švýcarsku. Po prvních radikálních desetiletích dostala podobu církve pod obojí, která pak v 16. století přijala víceméně luterskou podobu, a Jednoty bratrské založené 1457 v Kunvaldu, která pro změnu přijala podněty kalvinistické. První pokus o náboženské a politické sblížení obou společenství se odehrál již přijetím České konfese roku 1575. Od té doby se mluví o českých protestantských stavech, o jejich povstání a dalších s tím spojených událostech.
Skrytým evangelíkům od násilné rekatolizace do prvního kroku k osvobození za panování Josefa II. tajně sloužili luterští duchovní ze Saska a z Horních Uher (Slovenska) a reformovaní z Dolních Uher (Maďarska). Někteří se tu i usadili a dodnes jsou tradiční české evangelické rodiny s maďarskými příjmeními (Molnárové, Sotlészové. Szalatnayové). V utajeném českém evangelictví převládli reformovaní. Když došlo roku 1918 ke sloučení, byli k českým luteránům v poměru 9:1.
K nově vzniklé církvi se pak připojovala i část z asi milionu římských katolíků, kteří v letech po vzniku republiky opustili svou církev. Vznikly z nich tak řečené přestupové sbory, které přijaly převládající reformovaný model. Sbory s luterskou tradicí dnes tvoří v evangelické církvi nepatrnou menšinu. Většina z lidí, kteří opustili římskou církev, vytvořili Církev československou, která si pak až roku 1971 do názvu přidala slovo „husitská“.
Moderní historie
Evangelická církev získala postupně 325 tisíc členů. Pozice třetí nejpočetnější církve v českých zemích se udržovala do padesátých let. Období komunistického režimu ji postihlo o něco méně než další sesterské církve. Evangelíci byli vůči vlivům režimu odolnější. V prvním sčítání lidu v nových, svobodných poměrech vykázali zaokrouhleně 204 tisíce příslušníků a dostali se na druhé místo, hned po Církvi římskokatolické. Vykazují však nepříznivou věkovou strukturu a v prvních dvou dokumentovaných desetiletích postkomunistické éry je její početní pokles strmější než za minulého režimu. V posledním sčítání lidu se k této církvi přihlásilo 59 tisíc osob.
V období 1948–1989 byli představitelé této církve, stejně jako všech ostatních, nuceni ke spolupráci s režimem. Lze však říci, že spolupráce, k níž se uvolil její nejvýznamnější představitel Josef L. Hromádka, byla důstojnější než kolaborace některých jiných církví, například podíl pravoslavných na likvidaci řeckokatolické církve, trapné projevy poúnorového ministra zdravotnictví Josefa Plojhara nebo později kněží seskupených v organizaci Pacem in terris. 
Po Listopadu v církvi propukl spor o hodnocení osobností a aktivit v době minulého režimu. Hlavní postavou, kolem které se točil spor, byl teolog Josef L. Hromádka. Foto Wikipedia
Ve svých dvou spisech z roku 1958 (Evangelium o cestě za člověkem a Evangelium pro ateisty) Hromádka naznačuje, nakolik to šlo, možný vývoj politického systému. Po okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy roku 1968 se vyslovil otevřeně kriticky. Označil 21. srpen 1868 za den černější než 15. březen 1939. Synodní rada, celocírkevní výkonný orgán, se k agresi vyslovila odmítavě hned v den příchodu vojsk.
Po listopadu 1989 se evangelická církev zapojila do obnovy společnosti. Jiný Josef Hromádka, tehdy synodní senior, který je jedním ze dvou nejvyšších představitelů církve (vedle synodního kurátora), se stal jedním z místopředsedů vlády národního porozumění, jejímž předsedou byl Marián Čalfa.
V církvi propukl spor o hodnocení osobností a aktivit v době minulého režimu. Hlavní postavou, kolem které se točil spor, byl právě teolog Josef L. Hromádka. Jeho příznivci, například Jan Šimsa, nezapírali jeho chyby, ale oceňovali jeho snahu spojit myšlenku demokratického socialismu, ke kterému se výslovně hlásil v posledním období života, s angažovanou službou křesťana ve společnosti. Opačná strana sporu tuto osobnost zařadila mezi pragmatické kolaboranty.
Českobratrská církev evangelická prokázala svou myšlenkovou pohostinnost, když se v Jednotě bratrské rozhořel spor o její další směřování. Jde o církev, které můžeme připsat přímou historickou vazbu na původní Jednotu bratrskou. Spojujícími články byl nejprve její biskup Jan Amos Komenský v exilu a pak na jeho doporučení v dalších desetiletích 17. století Petr Figulus Jablonski, pak Daniel Ernst Jablonski a nakonec David Nitschmann, který poskytl službu biskupa exulantům z Čech, kteří v Herrnhutu (Ochranově) obnovili Jednotu ve vlasti zničenou.
V devadesátých letech do této církve vstoupily letniční sbory, které nerespektovaly pietistickou tradici, liturgii a zvyky Jednoty bratrské. Po dramatických konfliktech přijala Českobratrská církev evangelická stoupence původního pojetí jako svou autonomní část pod názvem Ochranovský seniorát. Ten je součástí světového společenství Unitas fratrum (na americkém kontinentu zvaného Moravian Church).
Zkouška věrohodnosti církve
Zkouškou věrohodnosti církve byl zákon 428/2012 o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi. Římskokatolická církev si při přípravě zákona pojistila podporu zákona a budoucí vstřícnost tím, že šestnácti církvím v § 15 zákona nabídla (prostřednictvím poslanců) zhruba desetinásobnou částku, než jakou by měly dostat, kdyby se politicky rozhodnutá celková částka měla rozdělit proporčně podle počtu členů. Pouze jedna církev, Bratrská jednota baptistů, tomuto útoku na svobodu vlastního rozhodování odolala.
Českobratrská církev se rozhodla přijmout (zaokrouhleně) 2 266 000 Kč, i když některé její věrohodné osobnosti nad tím vyslovily pochybnost. Ordinovaný služebník církve Miloš Rejchrt, signatář Charty 77 a její mluvčí v létech 1980–1981, vyslovil pochybnost v článku v Deníku Referendum v době projednávání zákona.
Nutno ocenit, jak se církev věnuje vyčleněným sociálním skupinám, jako jsou Romové, bezdomovci a nezaměstnaní, jak je vstřícná a evropsky solidární v kauze možných přistěhovalců z oblastí postižených válkou, terorem a diktaturami. Zahrnuje to i ochotu dávat ve vztahu k islámu přednost dialogu.
Na svém 31. synodu roku 2005 přijali evangelíci dokument, který v této církvi jako zatím v jediné vytváří prostor i pro soužití dvojic stejného pohlaví. V některých jiných církvích, například ve starokatolické (včetně zdejších anglikánů) je tento prostor vytvořen spíše spontánně, bez podobného oficiálního vyjádření.
Zvláštní ocenění si zaslouží aktivita ČCE v zájmu česko-německého smíření včetně zjednání spravedlnosti pro naše občany německé národnosti, kteří byli po 2. světové válce vyhnáni navzdory své věrnosti Československé republice a v rozporu s tradičními evropskými hodnotami.
(Původně v Deníku Referendum dne 18.8.2017, http://denikreferendum.cz, foto J. L. Hromádky vtextu převzato z DR, úvodní snímek volně přístupný na internetu.)
2024 ©