Mám perverzní zálibu, že vstupuji občas do internetových diskusí. V jedné z nich se dnes odehrála asi takováto konverzace. Jeden z účastníků zničehonic napsal: „Nenávidím arabáše.“ Následující otázkou jsem se snažil zjistit, je-li jeho motiv rasistický. Přehlédneme-li varování etnologů a kulturních antropologů a budeme-li také mluvit o rasách, pak jsou obyvatelé arabského poloostrova a s nimi většina dalších národů mluvících arabsky bělochy stejně jako my. Ale rasismus je zcela iracionální a hranice mezi naším správným etnikem či rasou a nižšími rasami a národy se vede podle okamžité libovůle. Nejde tam vlastně o konflikt ras, nýbrž o nedokonale zamaskovaný konflikt sociálních vrstev.
Z odpovědi se chvíli zdálo, že důvod v mysli internetového anonyma je jiný. Zněla asi takto: „Chtějí zamořit celou Evropu mešitami.“ Vypadalo to tedy na klasickou, ostatně pro abrahámovská náboženství charakteristickou, náboženskou nesnášenlivost. Můj diskusní protějšek pokračoval ovšem ve své duševní defekaci: „A taky romy.“ Že Romové jsou Árijci jako my ostatní Indoevropané, to by mohlo hrát nějakou roli podle norimberských zákonů, ale víme, že už nacisté chystali genocidu těchto svých rasových spřízněnců podobně jako genocidu Židů.
Že za tím je iracionální a zřejmě teoreticky nepropracovaná rasová ideologie bylo zřejmé z dalšího verbálního exkrementu diskutujícího. Následovali totiž „rákosníci a všichni ostatní žlutí“. K prvnímu diskutujícímu se přidali další a další. Někteří horlivě křičeli, že „tu smrdí humanismus“. Další na mou obranu ústavních zásad s mnoha vykřičníky psali, že jsem v minulém režimu pronásledoval disidenty a teď pronásleduji je, politické realisty. Korunu této intelektuální rozpravě dal jeden z dalších debatérů, když na můj dotaz na své případné sympatie k fašismu odpověděl, že je demokrat, že demokracii v Evropě ohrožuje přítomnost menšin a že já jejich obhájce jsem velezrádce, který bude spravedlivě potrestán.
Pocit zmaru, který po takové konverzaci na člověka padá, jsem se snažil zaplašit úvahou, že jde o zanedbatelnou skupinku bez vlivu na veřejnost. Přesvědčoval jsem sám sebe, že rasistická a fašizující politická uskupení mají mikroskopické volební výsledky, zlomky promile hlasů v celostátním měřítku. Jenže pak mne napadlo, že procenta příznivců politických programů se počítají z voličů, nikoli z občanů. Co víme o názorech nevolící většiny oprávněných občanů? Vzhledem k tomu, že mí chatoví spoludiskutující vyslovovali názor, že u nás žádná demokracie není, dá se předpokládat, že uplatnění demokratických postupů pokládají za zbytečné a jsou případně připraveni, pokud se najde Vůdce, použít pro uplatnění své demokracie jiné prostředky.
Když k tomu přičteme chytřeji nebo hloupěji zakryté autoritářské, elitářské a nacionalistické výzvy ve volební kampani těch politických stran, které voliče úspěšně získaly, ztlumí to např. naše nadšení z porážky Liany Janáčkové, která po žhářském atentátu na romskou rodinu rozdávala ve volební kampani zápalky. Dojde nám, že ve druhém kole senátních voleb pro ni hlasovalo o tři, slovy tři procenta méně, než polovina aktivních voličů. A nebudeme si zastírat, že Antonína Maštalíře nakonec zvolila jen o málo víc, než desetina obyvatel příslušného obvodu s volebním právem.
Nacismus v Německu v roce 1933 nezískal takový volební úspěch jen proto, že přesvědčil německý lid o své údajné pravdě, ale také proto, že ostatní strany a evropské mocnosti nacistické riziko bagatelizovaly. Moudře doporučovaly panu Hitlerovi naslouchat a zvažovat jeho návrhy. I dnes mnozí mluví o bezvýznamné menšině a o potřebě trpělivě chápat. Nevšímají si mlčící většiny připravené k akci, najde-li se politická organizace schopná srozumitelně artikulovat jejich pocity. Politici a publicisté v jejich službách dnes vyhodnocují internetovou hnědou záplavu tak, že jde o jednotlivé psychopaty, a zcela opomíjejí masovou sociální patologii majority opovrhující demokratickými volbami.
Vřele souhlasím s Masarykovým výrokem: „Demokracie, toť diskuse.“ Spěchám však připomenout Churchillovo skeptické omezení tohoto pravidla výrokem „Demokracii demokratům.“ Je nutné se pokusit o diskusi s lidmi, kteří zaujali údajně rasistické a podobné postoje pro svou neochotu nebo neschopnost zpracovat a vyhodnotit informace. Lze se pokusit o nemožné a získat aspoň některé z nich. Takové individuální politické konverze se stávají. Ale nelze diskutovat s těmi, kdo diskusi jako způsob řešení politických sporů trvale a vehementně odmítají. Pokud nebude demokracie aktivním antidemokratickým politickým silám odvážně vzdorovat, zničí sama sebe. Demokracie je sice jen jedno ze špatných společenských uspořádání, ale podle téhož Churchilla nejlepším z těch špatných. Před sedmdesáti lety měli ještě její občané pocit, že je tak dobrá, že dokonce stojí za to, aby za ni riskovali život. Budeme-li dnes k jejím hodnotám skeptičtí, budeme-li pohodlní, leniví a neochotní, kopeme jí hrob a kopeme hrob i sobě. Můžeme jít za současnou, do značné míry formální občanskou demokracii a posilovat ji ve směru k reálné demokracie sociální (čímž nevtahuji do debaty přímo politické strany, které si tyto dvě koncepce daly do názvů), ale kroky před demokracii, k jakkoli omlouvané tyranii či despocii by byly katastrofou.
Dnes se reflexí vztahu populace k odlišným menšinám zabývají už jen některá akademická pracoviště a několik málo občanských iniciativ jako např. Český helsinský výbor. Vláda zřejmě nehodlá této otázce věnovat pozornost, protože její předseda měsíce váhá se jmenováním zmocněnce pro lidská práva, v jeho odborném týmu dělá čistky a agenda tohoto úřadu se zdá být zatím propojena spíše s osobou poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku Romana Jocha, který se mimo jiné vyslovil že gentlemani mají právo za jistých okolností nastolit pravicový autoritativní režim, zastával se střílení do demonstrantů a všechna občanská práva redukuje na právo na vlastnictví a marně to dnes zamlouvá.
Českého latentního rasismu, který je vlastně nakonec verzí třídní nenávisti, mohu-li se na chvíli vrátit k této archaické terminologii, totiž opovržením vůči sociálně slabým a jejich vylučováním ze společnosti, by se měla jako tématu statečně a s jednoznačnou určitostí chopit některá politická strana a měla by mu vyhlásit boj. Mohla by zvláště teď, když jsou další volby nedohlednu, riskovat ztrátu části sympatizantů, ale není vyloučeno, že by získala jiné. Jeden nový nebo staronový hlas už taková strana má jistý.
(Poprvé uveřejnění v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz ze dne 2. listopadu 2010)