Viceprimátor Matěj Stropnický začerstva oznámil, že Rada hlavního města Prahy odmítla obnovení památníku na Staroměstském náměstí, který byl stržen v prvních dnech svobodného státu, 3. listopadu 1918.
Hlavní aktér diskutované minulé události František Sauer se dovolával (nevíme, zda právem nebo neprávem) přání vedoucích politiků vznikajícího státu, národního socialisty Václava Klofáče a národního demokrata Karla Kramáře. Akt byl koordinován s táborem lidu, který týž den na Bílé hoře organizovali sociální demokraté a národní socialisté u příležitosti blízkého výročí bitvy, v níž bylo poraženo vojsko českých stavů a byla tak násilně nastolena moc, která záhy omezila práva stavů a relativní svobodu vyznání nedávno zaručenou Majestátem Rudolfa II., moc, která postupně vedla i k (nakonec neúspěšnému) potlačení české národní identity.
Pomník stál na náměstí od r. 1652. Po skončení Třicetileté války jej nechal vztyčit císař Ferdinand III. na poděkování za údajné osvobození Prahy od nepřátel, čímž bylo míněno švédské vojsko, které ke konci války dobývalo Prahu. Kdo byl obránce a kdo uchvatitel, není tak jasné. Je známa korespondence a snad i osobní jednání Jana Ámose Komenského se švédským kancléřem Axelem Oxenstiernou, při kterém mělo právě jít o zásah Švédů v Praze ve prospěch Čechů a proti Habsburkům.
Je zřejmé, že násilná rekatolizace v polovině 17. století už přinesla plody a že obyvatelé Prahy si už politickou nadvládu Vídně a náboženskou nadvládu Říma natolik zvnitřnili, že možná chápali Švédy jako nepřátele a zapojili se do obrany města na straně tehdejší říšské branné moci. Jisté však je, že takto nekolaborovali všichni. Komenský v té době působil ve Švédsku na školském reformním projektu, napsal tam část své Obecné nápravy věcí lidských. Po porážce Švédu i Čechů se pak učitel národů usídlil blíže vlasti a napsal spis nostalgický, však neopouštějící naději, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.
Pravidla lidového hněvu
Sloup oslavující potupnou porážku Čechů (a mám na mysli obyvatele zemí Koruny české obojího jazyka), resp. českých kacířů sousedil tři roky na náměstí s pomníkem Mistra Jana Husa postaveným r. 1915. Umělecká hodnota sochy Marie Immaculaty (neposkvrněné panny) na čtrnáctimetrovém sloupu doprovázené čtyřmi sochami andělů na podstavci i námět Ježíšovy matky, jak ji známe z Nového zákona, ostře kontrastoval s politickým využitím a zneužitím díla. Dva památníky vedle sebe byly konstruktivním řešením. Vyjadřovaly dvě historické koncepce, jejich svár a jejich možný dialog.
Hněv českého obyvatelstva se stupňoval v důsledku útrap spojených s válkou, do níž zavlekla habsburská monarchie národ a nutila české vojáky bojovat proti vitálním zájmům národa a proti přirozeným spojencům. Legie, kterým vděčíme za obnovu naší státnosti, se postavily proti monarchii a na stranu Dohody. Proto se nelze divit několik dní po konci války výbuchu lidového hněvu.
Zboření sloupu snadno vyhodnotíme jako barbarský čin rozvášněného davu. To stejně jako někdejší postavení sloupu nebylo uměleckým nebo náboženským, ale především politickým počinem. Stavba i zboření měly symbolickou hodnotu. A symboly jsou někdy v politice silnější, než takzvaná realita. Stržení mariánského sloupu bylo drastickým činem, avšak symbolizovalo osvobození. Byl to symbol svržení habsburské dynastie z českého trůnu po staletích vnucené nelegitimní nadvlády.
Symbolický čin u zrodu Republiky se neměl stát programem. Čeští vojáci zabránili tomu, aby aktéři naházeli části zničeného pomníku do Vltavy a tehdejší dočasný státní orgán (Národní výbor československý) vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků na celém území státu. Většina pomníků odkazujících k pobělohorskému režimu a k jeho římskokatolické ideologické opoře skutečně zůstala zachována, a dnes se můžeme bez resentimentů těšit z jejich výtvarné kvality a můžeme s respektem přijímat jejich duchovní obsah.
Pražští radní zamítli opravu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloup tu stál od roku 1652 a jeho osudy jsou v podstatě od začátku politickým symbolem. Foto cs.wikipedie.org
Občané, jak se tehdy říkalo, „skoncovali s Vídní a mínili skoncovat i s Římem“. Téměř milion z tehdejších asi sedmi milionů Čechů žijících na našem území opustil římskou církev. Někteří vytvořili národní náboženské společenství liberálně katolického typu, které přijalo název Církev československá (od r. 1971 husitská), další přestupovali k Církvi českobratrské evangelické, která vznikla v prvních dnech po osvobození sloučením reformovaných a luteránu s odvoláním na husitskou a (česko)bratrskou tradici. Jiní opustili institucionalizované náboženství.
První republika byla po dramatických událostech prvních dní státem tolerantním, umírněným, liberálním, ale stržení symbolu starého režimu naznačilo, že to též byla republika plebejská a sekulární. Že v ní šlo o to, aby se na troskách monarchie ustavila demokracie, a aby se (jak se vyslovil Eduard Beneš na pohřbu T. G. Masaryka) buržoazní demokracie přerodila v demokracii humanitní. V takovém státě platí svoboda vyznání, ale církve a náboženské společnosti jsou odkázány do soukromé sféry. Nemají ekonomicky ani politicky privilegované postavení. Stát jim nemluví do jejich vnitřních záležitostí, ale neumožňuje církevní instituci mluvit státu do jeho záležitostí a prosazovat v něm své partikulární (ekonomické a mocenské zájmy). Stát střeží veřejný prostor před nebezpečným vlivy náboženského sektářství, lhostejno, zda se tak chová náboženské uskupení nové a malé nebo zavedené a mohutné.
K omezení, až potlačení občanských svobod a lidských práv komunistickým režimem v létech 1948 – 1989 patřily i značné restrikce svobody vyznání. Církve byly pod státním dohledem, církevní činitelé byli drasticky trestáni, některé společenské skupiny (učitelé, vedoucí hospodářští pracovníci) nesměly veřejně žít nábožensky. Bylo přirozené, že nový režim nastolený na přelomu let 1990 jako jeden z prvních svých aktů obnovil plnou svobodu vyznání a záhy vrátil v rozsáhlé výčtové restituci církvím budovy far, kostelů, klášterů a biskupství včetně pozemků pod nimi a kolem nich. Bezpráví minulého režimu vůči náboženství byla zveřejněna, a tam kde to ještě bylo možné, došlo k rehabilitaci.
Proto se nelze divit, že téma vztahu státu a církví bylo a je dlouhodobě háklivým tématem. Nový režim je svobodný, ale stát zůstal sekulární. Nelze se tomu divit. Náš stát znovu symbolicky vstoupil do Evropy, k níž vždy patřil. V ní převládá odluka církví a států (i když existují výjimky jako Řecko, Spojené království nebo Malta). Tím lze vysvětlit slabost státu vůči dlouhými staletími nacvičenému vytrvalému zápasu zejména římské církve o větší vliv a kontrolu nad státním životem. V symbolické rovině, která však není bezvýznamná, stát často ustupuje. Ústavní principy však platí.
Politický čin
Současné vedení Prahy se zastoupením hnutí ANO, sociálních demokratů a Trojkoalice zabránilo, alespoň pro danou chvíli, realizaci připraveného plánu znovupostavení sloupu. Kopie sochy Marie i ostatních součástí památníku jsou připraveny. různé varianty částí památníku stojí na různých místech Prahy, mimo jiné nedaleko původního místa na pozemku patřícím ke kostelu Panny Marie před Týnem z jeho jižní strany.
Vztyčení sloupu, jeho zboření, jeho případná obnova i její odmítnutí byly a jsou eminentně politickými činy. Ve všech těchto možných variantách je duchovní obsah potlačen a znásilněn a umělecká hodnota byla postavena do služeb takové či onaké politiky. Umělecké škody je možno želet.
Duchovně lze ctít Marii Ježíšovu matku a zároveň odmítat její agresivní politické zneužití. Přesto je možno trvat na tom, že zničení památníku r. 1918 je konečné a je výrazem i současné naší svobody a nezávislosti.
(Uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, dne 25.5.2015, foto v textu převzato z DR, úvodní foto volně přístupné na internetu.)