Ano, to je pro mne dlouhodobě neřešená, a kdoví jestli řešitelná otázka. Jestli resignovat na polis a spolehnout se, že si půjde svými, řekněme, praktickými (nebo pragmatickými) cestami, a alternativu - snad nějak pořád nějak inspirovanou evangeliem - realizovat v "mimosvětském" (jde-li to) okruhu, v malém alternativním společenství lidí dobré vůle. Nebo druhá možnost: jestli se stále znovu snažit o nemožné a pokoušet se alternativami ovlivňovat chod věcí veřejných.
S malými společenstvími, s "ostrůvky pozitivní deviace" mám dobrou zkušenost. V nich se dá dlouhodobě relativně čelit naší lidské pokleslosti. Ta se v nich sice projevuje, ale přece jen nevládne vždycky definitivně.
Mám tedy odzkoušenu variantu: ať si jde svět kam chce, kudy chce a jak chce, třeba do kytek, a my si budeme žít v krásných vztazích, hlubokých debatách, tvůrčích iniciativách etc. etc. Vím, že to funguje.
Jen bych se přece jen trošku bál izolace, iluzornosti, výlučnosti malého společenství, obával bych se, že můžeme skončit kdesi v komickém pocitu důležitosti a v sebezalíbení. Vím a víme o tom a proto nás pořád trápí i téma světské obce. Prostě z ní nejsme vyděleni. přijali jsme řekněme, jiné hodnoty, jiný program, ale můžeme se snad pořád, přes všechny dosavadní neúspěchy o cosi pokoušet mezi ostatními, solidárně s nimi.
Ano, v politice dochází k tomu rozmělňování a utloukání, o kterém píšeš, ale co se pokoušet aspoň o tu rozmělněnou podobu alternativy? Co to třeba v malém stádečku, ve svatém ostatku, v nějaké té "comunidade di base," v nějaké topolecké či jiné minoritě to realizovat v maximálně možné síle a v širém světě kolem aspoň jak to jde?