Kdesi jsem slyšel názor Václava Bělohradského, že nemáme argumentovat identitou, ale svou identitu zakládat na argumentaci. Pro velkou část veřejnosti jsou zaběhlá schémata jednoduchým orientačním polem, zvláště v realitě českých podmínek, kde se příslušnost náboženská vylučuje s křesťanským přesvědčením (křesťanství a socialismus).
Jinde v Evropě tomu tak evidentně není - příkladem mohou být mnou již zmiňovaní klerici dominikánské provicie Teutonia, kteří se angažujé v sociálnědemokratické mládeži (Jusos). Ačkoli jsem spíše sociálně-konzervativního smýšlení a jsem skeptický vůči idejím pokroku, potřebu dialogu se socialisticky zaměřenými intelektuály jsem si uvědomil až v souvislosti s mými německými kolegy, kteří jsou naštěstí tohoto pnutí mezi společensou a náboženskou sférou ušetřeni (ze strany církevní i sekulární). Myslím, že česká situace je v mnohém ohledu kuriózní a nezáviděníhodná nejen pro demokratické humanisty a socialisty hlásící se ke křesťanství, ale i pro konzervativní část společnosti, která se vymezuje vůči "konzervatismu" dnešní politické praxe.