Komentář: Pár poznámek k touze po moci

Ano, kolego, téma moci je velmi citlivé. Mezi intelektuály a také v náboženských kruzích se sluší moc zpochybňovat. A já už jsme takový, že pro mne samozřejmosti nejsou zřejmé samy o sobě. Hledám důvody pro a proti.

V pojetí moci na příkladu Boha dochází k nenápadnému, mnoha diskutujícími nepovšimnutému posunu. Bohu se totiž v latinském křesťanství připisuje omnipotentia, ale nikdy se mu nepřipisuje omnipotestas. Jsou to příbuzná, ale přece odlišná slova. Český překlad "všemohoucí" je výstižný. Potentia znamená, že mohu něco konat (ale nemusím), že je tu prostor pro nějaké jednání, že nejsem ničím z vnějšku nucen, potentia je prostě volnost, popřípadě svoboda (kdyby to slovo v češtině nebylo tak kontaminovaného svým původem ve vlastnictví).  Když se bez rozlišení, řekne, že Bůh je všemocný, jsme už jinde. To už je moc jakožto potestas.

Latinské pojetí prostě říká, že Bůh vše může a nic nemusí, že je absolutní, ab-solutus, ode všeho odpoutaný, na všem nezávislý. K tradici nepatří, že by byl všemocný.

Myšlenku Boží všemoci podporuje byzantské pojetí, které o Bohu, resp. o Kristu říká, že je Pantokrator, a to jednoznačně znamená, že že je všemocný nebo lépe vševládný. To může směřovat k pojetí v diskusi zmíněno totalitního kosmického diktátora. A vede to k snadnému protikladu v podobě Boha slabého, případně bezmocného, o kterým však není zřejmé, je-li božský.

Jak toto vše vztáhnout na člověka? Neznamená moc u něj především MOCI nějak jednat (případně nejednat)?  Pak by to byla všelijak limitovaná, ale přece obhajitelná svoboda. Ta je konstitutivním rysem lidství.

A jak je s naší (také jistě omezenou) mocí ve smyslu vlády? Nepotvrzuje snad moc nad tvory, že jsme stvořeni na Boží obraz a k Boží podobě? Nepotvrzujeme vládou nad stvořeným světem svou nezávislost? Proto i moc ve smyslu vlády může sice degenerovat, ale sama o sobě je potvrzením našeho lidství.

Jak se to má mocí nad lidmi? Ta byla přece původním tématem, O ní byla řeč, že byla jediným motivem dějin. Toto zjednodušení mne zamrzelo a v další debatě jsme si je vyjasňovali. Naprosté popření moci nad lidmi má podobu dvou politických ideologií, levicového anarchismu a pravicového libertariánství. Obě ideologie činí stát útlejším a ve výhledu jej rozpouštějí. Protipólem je naprosté pozbavení jiných lidí svobody. Jejich svoboda přestává být hranicí mé svobody. Místo plurality "mocí" se uplatňuje monolitní moc vládnoucího centra. To má podobu diktatury, despocie, tyranie, totalitního režimu.  Mezi tím je normálně fungující stát (ve středověku i novověku), v němž se moc uplatňuje. Cives praeclari dobrovolně omezují svou libovůli, stanovují si zákony a podřizují se jim. Nad ostatními stát uplatňuje moc a nutí je zákony dodržovat. To samo o sobě je snad v pořádku. Po takto uplatňované moci snad lze i toužit. Řekl bych, že to patří k přirozenéí výbavě politicky talentovaného člověka.   

Omlouvám se za dlouhou úvahu téma moci, ale potřeboval jsem si to uspořádat a vyjasnit. Potřeboval jsem si vyjasnit proč čistě pocitově váhám nad těmi, kteří verbálně moc odmítají, ale využívají jejího dobrodiní (jsou např. rádi, když je brutální policie chrání před násilníky).

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a deset