Až na pár drobných výhrad bych diskusní příspěvek Petra Tureckého celkem podepsal. Nevyčetl jsem však z něj souhlas nebo nesouhlas. Možná to ani nebyl autorův záměr. Ve sporu Kohák - Rádl se snad můj příspěvek neumísťuje. Rádlovi jde o "soužití v lůně jediné pravé církve," zatímco já totéž období označuji v článku za barbarské a úpadkové. Shodli bychom se na nějaké církvi jako jediné pravé, např. já s Rádlem, já s Vámi? Jeví se Vám to tak, že nějakou církev kladu jako jedinou pravou?
K doprovodným tématům, která jste svou diskusí otevřel si dovolím jen dvě poznámky a debata klidně může pokračovat. Pokládám Evropskou unii za šťastné obnovení toho, co v předchozích staletích znamenala Svatá říše římská. Děje se to po tragické éře národních států. Nacionální ideologie to je jedna s forem úpadku, na který v posledních dvou příspěvcích poukazuji, protože mě trápí a potřebuji se s tím nějak vyrovnat. Cítím se být evropským občanem bydlícím v Česku. Ale tohle téma tu na blogu už jednou bylo a netroufám si vracet se k němu v novém článku.
Osobně si dovolím jedno vyjádření nesouhlasu. S prominutím jako typicky církevnické moralizování mi připadá teze, že jediný hnacím motorem dějin je touha po moci. Nedávno jsem s tímto škarohlídstvím polemizoval v Deníku Referendum (www.denikreferendum.cz), když jsem totéž identifikoval ve sloupku jinak sympatického Zdeňka Bárty. Má se tím říct: "my jsme ušlechtilí a jde nám o ušlechtilé občanství, a ti druzí, to jsou ti oškliví mocichtivci"? Podle vládnoucí ideologie "mistrů podezírání" (podle P. Ricoeura jsou to Nietzsche, Marx, Freud) platí jen nejnižší pudová motivace, a nic ušlechtilého (samozřemě vždy u těch druhých) nemá váhu, je to jen iluse. Společenská vrstva, která je dnes u moci, si tím omlouvá svou vlastní životní praxi.
Šlo by fenomenologicky zkoumat moc, která souvisí se svobodou a tudíž s lidstvím v jeho duchovním jádře. Bylo by zajímavé teologicky probrat, co znamená moc, když je přece eminentně připsána Bohu, který se charakterizuje jako všemohoucí, resp. všemocný (i toto téma tu a blogu už bylo). S ohledme na Pantokratora je třeba si nechat líbit otázku, je-li touha po něčem takovém někdy třeba následováním Boha, nebo je vždy totožná s vulgární snahou brát druhým svobodu a podřizovat si je. Nebo dokonce, smím-li si takovou námitku dovolit, není za opovrhováním pozemskou mocí a jejím snižováním představa totalitního kosmického Diktátora?