V nedávno vydané knize (Domov a dálava) Erazim Kohák velmi kritizuje pozdního Rádla za to, že Rádl přikládá velkou hodnotu středověkému sociálnímu soužití v lůně jediné pravé církve. Kohák to vysvětluje Rádlovým zmatením mysli v době, kdy psal svou Útěchu. V poslední době se mi zdá, že všechny myšlenky upínající se k minulosti jako zlatému věku jsou spíš projektem vlastní touhy, než skutečnosti. Takže mám tendenci soulasit s Kohákem. Ať narazím na jakoukoli dobovou knihu (nedávno jsem si pročetl dějiny Franků od Řehoře), nacházím jen jediný hnací motor dějin: touha po moci. Ten je stejný za Římské říše, za Francké říše, za Říše národa Německého etc... Tato stejná touha se ukazuje také jako hlavní motor i po naší revoluci. I nakonec v Evropské unii tato touha je. Kohák unii velmi chválí a tvrdí, že to je jediné uskupení, které má šanci obstát (narozdíl od Rakouska - Uherska, Jugoslávie apod. nadnárodních celků). Jsem v tomto směru skeptikem. Jediná cesta se mi jeví jako víra (více, či méně v tomto světě idealistická) promítaná do světa kolem sebe. Bez ohledu, v jaké míře totality žijeme. Jenže jakákoli snaha o zavedení této ideální společnosti "fyzicky" povede k revoluci a ke krveprolití... Takže jakési balancování na ostří nože.. Ani aktivní v politice, ani pasivní v pocitu, že náboženství je tu jen pro útěk ze zkaženého světa.