Slovenský absolvent studia teologie a religionistiky, a také studia ekumenické tematiky v Bossey u Ženevy a fullbrightovské stáže v USA, Martin Dojčár se profesně věnuje filosofii výchovy a vzdělávání na Trnavské univerzitě. Ve svých publikacích živě reaguje na podněty z české akademické scény a proto je třeba s ním počítat jako s účastníkem diskuse v širším středoevropském celku.
Tématem útlé knihy se zdá být respekt k odlišnosti, lépe řečeno, přijetí druhého jako odlišného, ba i obohacení se jeho odlišností. Proti xenofobii staví xenofilii. Není to však zdaleka jen deklarace potřeby tolerance, spolupráce a sdílení. Pokouší se odůvodnit výchovu ke globálnímu soužití. Činí to v kapitolách věnovaných flosofické antroologii, resp. filosofii člověka.
Připomíná biblický důraz na duševně-tělesnou jednotu člověka v kontrastu s antickým filosofickým pojetím i s moderním obektivismem a scentismem. Možná by se v těchto dvu alternativách dalo najít více podnětného, než tam autor nachází. Upozorňuje, že hebrejské výrazy básár a nefeš, překládané obvykle jako tělo a duše znamenají dva pohledy na celého člověka. To však propojuje s rozpoznáním člověka jako transcendentálního subjektu. Člověka nelze zpředmětniit. Takto pojatý subjekt může být stvěn do opozici vůči subjektu animálnímu, což je u Dojjčára naznačeno. Kantovský důraz je tu spojen s filosofií bytí. Dalo by se říci, že transendentální zkušenost Já jsem se netýká jen lidského "já", ale i jedinenční transcendentální zkušenosti "jsem", tedy vlastního bytí.
Dojčárův filosoficky vyargumentovaný personalismus je otevřen mystice. Autor se hlásí k esencialismu. Mystická zkušenost není (jen?) kulturním konstruktem. Je jednotícím principem v pozadí individuáních a kuturních rozdílů. Její podstatou je nepředmětné zakoušení čirého bytí. Mystická dimenze náboženství je důležitá a umožní překonat rozdíly v naukách a rituálech.
Autor vychází z římskokatolických východisek, a tak nepřekvapí, že se občas ozve důraz na autoritu. Bezpodmínečná závaznost etických norem trochu kontrastuje s autonomii, jíž autor interpretuje jako "svébytnost", i když morální autonomie spíše znamená, že člověk sám sobě stanovuje pravidla. Autonomie je spíše "svézákonnost". Je dobře, že i autonomie člověka je uznána a že z autor z církevních pozic vychází daleko vstříc svobodné (třebaže křesťanské) koncepci etiky. Morální autonomie by mohla být lépe, přesvědčivěji propojena s normativitou.
Knha by si zasloužila větší redakční pozornost. Obsahuje četné chyby zejména v cizojazyčných citacích, hlavně v latinských textech. Nedostatky však nezpochybňují autorův přínos. Četba vyžaduje koncentraci a čtenář by se měl orientovat ve filosofické mluvě.