Mezi operacemi

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 9. 1. 2017 v kategorii Spirituální a filosofické inspirace, přečteno: 744×
svatost-pomazani-nemocnych.jpg

Pokládá se za správné, aby se novinový článek zabýval otázkami obecného zájmu. Není to vhodný žánr pro osobní vyznání. Někdy ale osobní situace, je-li člověk ochoten s ní vyjít do veřejného prostoru, může ukázat i na něco obecnějšího.

Na konci října na mne dolehla nemoc, či spíše projevila se navenek a byl nutný první zásah. Následoval naplánovaný chirurgický zákrok a po něm bude následovat další, který má terapeutické dílo pro danou chvíli dokončit. Nebude to konec definitivní a zcela jistě až do konce života budu v rukou lékařů, budu docházet na kontroly a možná bude třeba občas zase zasáhnout. Tak to mají mí známí a přátelé, o kterých jsem to nevěděl, ale kteří se mi s tím svěřili.

Nechtěl jsem zanedbat jiné možnosti péče o své zdraví a musím se vyznat, že jsem mimo jiné dostal krátce po sobě dva návrhy na alternativní terapii. Bylo to poučné, protože jeden zněl: vše, jen ne maso. Druhý: nejíst nic než jen maso, a autor textu sugestivně uvádí data vyšetření s opakovanými komentáři: bez nálezu. Přesto jsem na jednu podobu podpůrné a doplňující léčby přistoupil, ale ta přichází z odborných lékařských rukou.

Člověk se trochu obává, jestli nedělá z komára slona. Tisíce lidí jsou v nemocnicích. Denně probíhají spousty operací. Pro odborný personál je to rutina. Přesto první zkušenost s něčím takovým je alarmující. Ve sporu se ocitá racionální posouzení, které reálně, třeba podle pravděpodobně analogických případů zvažuje rizika a naděje s možná iracionálním strachem, který sídlí někde hluboko v nitru (a prý i hluboko v mozku, kdesi v amygdale). Ten se občas ozve, a občas, po večerech nebo ráno, než se pustím do nějaké rozumné práce, nepříjemně hlodá.

Strach nelze zrušit, nepodléhá svobodné vůli. Je koneckonců signálem nebezpečí, a proto k životu patří. Lze ho tajit a lze se k němu přiznat. Já se přiznávám. Ale je možné ho překonávat. Je možno upřít pozornost na jiná témata, než jsou možné osudy vlastních vnitřností.

Zajímavé je podívat se, co se s člověkem v takové situaci děje objektivně. Pracoviště, do jehož péče jsem se dostal, je prý špičkové. Jsou, zdá se, dobře vybaveni. Spojují standardní péči s výzkumem a pravděpodobně využívají ve prospěch pacienta kvalitní moderní techniku.

Chovali se ke mně při prvním týdenním pobytu na klinice korektně, snažili se vše vysvětlit, umožnili mi spolurozhodovat v etapách, kde to padalo v úvahu. Přesto však je cenou za odbornou kvalitu péče to, že je člověk téměř bezejmenným článkem systému, který se přes vás valí a nezbude než sebou nechat hýbat.

Jde o to, pokud by se měl snad život uzavřít, aby se uzavřel důstojně s nadějí završení a zduchovnění. Smrt, když dříve či později přijde, nemá život popřít a zmařit, nýbrž naplnit. Repro DR

Ocenil jsem evropský model sociálního státu, který vrací člověku v podobě bezplatné péče to, nač celý život ze svého platu přispíval. Kdyby to bylo tak jako před Obamou v USA a jak to chce vrátit Trump, neměl bych šanci. Nedoplatil bych se. Jsem rád, že tu je, řekněme, institucionální solidarita, že nemocenské pojištění pokrývá náklady na léčení u toho, kdo si platí celý život, i toho, kdo (onemocní-li před začátkem výdělečné činnosti) ještě do systému nevložil ani korunu.

Můžeme po třech letech působení současné vládě pod vedením sociální demokracie leccos vyčítat, například necitlivost k problému uprchlíků, pokus obnovit práci bez smluvního rámce a spravedlivé odměny pro nezaměstnané, jež už jednou nejvyšší soudní autorita prohlásila za protiústavní. Nutno však vděčně uznat, že Sobotkův tým nepokračuje v koncepci vlád, pro něž zdraví bylo, jak se výslovně vyjádřil jeden z ministrů zdravotnictví, zboží jako každé jiné.

Je však také pravda, že v pomyslném prostoru mezi životem a smrtí nejsou politická témata tak důležitá. Přichází ke slovu vertikála života, vztah k tomu, na čem v posledku opravdu záleží. Jde o to, přimknout se k oné hlubině vlastního bytí, kde už to nejsem jen já sám, ale kde je to Hlubina skutečnosti samé, to, co se odvažujeme nazvat božským. Jde o to, pokud by se měl snad život uzavřít, aby se uzavřel důstojně s nadějí završení a zduchovnění. Smrt, když dříve či později přijde, nemá život popřít a zmařit, nýbrž naplnit.

O tomto naplnění chce člověk být ujištěn. Potřebuje mít hmatatelný symbol. Nejsme přece jen duše náhodou umístěné do těl. Potřebujeme, aby se nás znamení Božího uzdravujícího a osvobozujícího vstupu do života bezprostředně dotklo.

O to jsem se snažil pečovat a nabídlo se mi přijmout tuto službu tam, kde jsem byl před 71 lety (bez pár týdnů) na křesťanskou cestu životem vyslán křtem. Dobré duše chtěly v rámci možností, které poskytl opravdový křesťan na Petrově stolci, římský biskup František, smazat konflikt mezi římskou církví a mnou. Nemyslím, že by to bylo osudově nutné, svému spočinutí ve svobodnější a lidštější církvi starokatolické jsem neměl co vyčítat a rozhodně jsem spojení s ní před 17 lety nelitoval. Upřímně jsem se však možnosti smíření se svým původním duchovním zázemím otevřel jako možnosti.

Ukázalo se, že české verzi římské církve do toho nějaký Bergolio nemá co mluvit a že zásada, jíž mi při této příležitosti připomněl jeden dobrý kněz, že salus animarum suprema lex (spása duší je nejvyšším zákonem) zase tolik neplatí, když začne úřad šrotovat paragrafy. Stalo se zřejmé, že milosrdenství, a to i v roce po něm pojmenovaném, platí jen odsud posud.

Jsem rád, že je jasno. Mrzí mě, že z toho budou smutní mí přátelé z tohoto prostředí, kteří by mne rádi viděli ve službě vedle sebe. Jsem rád, že jsem v panice ze situace relativního ohrožení života neprovedl nepředloženost a nepřistoupil na požadavek veřejně si naplivat do obličeje.

Až se budu za týden chvět před druhou operací, až se mi bude špatně spát v očekávání zákroku, a pak i dalších plánovaných vyšetření, která mohou ukázat cokoli, věřím, že si zachovám čest a že se s důvěrou svěřím do imaginárních rukou skutečnosti, která je Světlem a Láskou.

Jsem rád, že budu moci přijmout pomáhající službu od starokatolického společenství. Doufám totiž, že i v té naléhavé situaci budu moct důvěřovat své účasti na Církvi, která koneckonců zahrnuje všechny lidi dobré vůle. A že se z té směsi temnoty a světla ještě protentokrát vynořím k obnovené práci, třeba i k té v Deníku Referendum, která mě těší a naplňuje přesvědčením, že je k něčemu.

(Původně v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, ze dne 9. 1. 2017; foto v textu převzato z DR, úvodní foto volně přístupné na internetu.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a tři