Gnostické křesťanství 2. a 3. století není dobře doloženo. V polemice, která tehdy probíhala, nad ním zvítězilo křesťanství fideistické a zdá se, že gnostické texty byly autoritami posléze vítězného a postátněného křesťanství zničeny. Pokud se zachovaly, nebyly dál přepisovány. Myšlenky křesťanských gnostických autorů byly dlouho známy jen z citací a parafrází u fideistických autorů, především z Ireneova spisu Usvědčení a vyvrácení toho, co se lživě nazývá poznání (gnósis) z r. 180. Ty mohou být nepřesné nebo aspoň vytrženy ze souvislosti.
Až od 50. let minulého století se badatelská veřejnost seznamuje s nálezem z r. 1945 v hornoegyptském Chénoboskiu, resp. Nag Hammádí. 52 textů, jež se z bohatšího souboru podařilo zachránit, obsahuje texty křesťanské gnóse, zejména valentiniánské i texty ze širšího příbuzného myšlenkového okruhu, např. texty hermetické, ale též filosofické texty Platónovy.
Mimo zavržené gnostiky známe autory s výhradami v dalších křesťanských dějinách akceptované, kteří se přihlašují ke gnósi, Klémenta Alexandrijského (cca 150-215) a Órigena (185-253).
Jako typický znak gnostického zaměření se tvrdošíjně uvádí dualismus. Kurt Rudolph ve svém klasickém díle Gnóze. podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky však mluví diferencovaně o dualismu, který je prostoupen monistickou myšlenkou a upozorňuje na jiné, v běžných polemikách opomíjené aspekty, jako božskou jiskru, která sestupuje do hlubších a temnějších aspektů kosmu a pak vystupuje. Připomíná také gnostické božstvo Člověk, které přemosťuje nekonečnou vzdálenost božství a lidství.
V ortodoxním křesťanství dostala tato myšlenka podobu Bohočlověka, člověka, ve kterém přebývá Plnost božství tělesně. Na rozdíl od gnostiků však toto spojení je monopolizováno postavou Ježíše Krista a hierarchií, která ho reprezentuje, například koncepcí papeže jako náměstka Kristova, a dokonce viditelné hlavy těla církve. V gnostických křesťanských obcích se každý muž a každá žena mohli stát pneumatiky, lidmi ducha, objevit božskou jiskru v sobě a stát se pozemskou reprezentací onoho kosmického, božského člověka. Proto se předpokládá, že gnosticky orientované křesťanské obce byly demokratičtěji uspořádány. I to mohlo být důvodem polemiky.
Opomíjí se však to, proč je tento směr nazýván gnostickým. Víra v prvotním novozákonním smyslu znovu objeveném v novověku Lutherem a pak pietistickým, svobodným a vyznavačským křesťanstvím, je aktem důvěry, existenciálním postojem, spolehnutím na Boží milosrdenství, přijetím Ježíše jako Spasitele a odevzdaností Bohu. Záhy se však význam klíčového slova „víra“ posouvá. Již v Novém zákoně najdeme první náznaky této změny. Jakub ve svém listu říká: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. (Jak 2,19) Je to víra „že“, víra již scholastická teologie rozlišuje jako credere Deum (esse) od credere in Deum. Věřit, že není samo o sobě spásné. Taková víra se označuje expresivně jako mrtvá nebo v teologické terminologii jako nezformovaná víra.
Již před konstantinovským obratem víra degeneruje z víry v Boha na víru v texty, později v dogmata, tedy články víry opatřené sankcí vůči těm, kdo je nepřijímají. Je to víra založená na autoritě. Prosazuje se verbální ortodoxie, která již není oprávněnou péčí o čistotu a úplnost víry a stává se souhlasem kazatelských, katechetických či osobních vyznavačských výpovědí s normativními texty: s Biblí v případě tak řečené biblické ortodoxi nebo s papežskými a koncilními dokumenty v římskokatolickém pojetí.
Toto pojetí můžeme označit jako fideismus v širším smyslu. V užším smyslu je to církevními autory odmítnutá nauka francouzského laického konzervativního a protiosvícenského katolického myslitele Josepha de Maistre (1753-1821) a části pozdějších katolických modernistů.
Fideistické pojetí v širším smyslu předpokládá, že autority, které předkládají teze o Bohu k poslušnému přijetí, tedy inspirovaní bibličtí autoři a jejich neomylní vykladači, mají k pravdě zvláštní přístup daný pozicí v církevní hierarchické struktuře. Ostatní to přijímají „oddanou podřízeností vůle a rozumu“, jak to vyjadřuje aktuálně užívaná verze antimodernistické přísahy pod názvem Professio fidei.
Křesťanská gnóse v širším smyslu, může proti této poslušnosti lidské mysli klást vlastní inciativu. Může člověku dávat právo vymanit se z pozice hylika či psychika a stát se pneumatikem. To, co je v dogmatech, krédech, konfesích a katechismech předmětem víry, si křesťanský gnostik činí nárok poznávat.
Nutno zdůraznit, že takto chápaná gnóse, nezávisle na jednotlivých gnostických školách a autorech nemusí být v rozporu s vírou v novozákonním smyslu. Luther, který zachovává či obnovuje víru jakožto oddanost a důvěru (poukazuje na příbuznost latinských slov fides – víra a fiducia – důvěra), o víře též mluví jako o zkušenostním poznání srdcem.
V širším smyslu navazuje na gnostickou tradici křesťanská sofiální tradice, mystika a křesťanský hermetismus. Poznání božské skutečnosti v těchto směrech ponechává křesťanovi lidskou důstojnost, protože není založeno na autoritě a tradici. Jde o osobní zkušenost.
V Novém zákoně, konkrétně v prologu Janova evangelia převládne pojetí připravené v prostředí helenizovaného judaismu Filónem Alexandrijským. U něhož Logos je druhý bůh. U Jana to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1). V Nicejsko-cařihradském vyznání víry je to Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha. V různých etapách a vrstvách křesťanské tradice však najdeme sofiální tradici spojující Ježíše Krista s Moudrostí starozákonních sapienciálních textů, zejména s deuterokanonickou Knihou Moudrosti, kde sice nic není vyjádřeno systematicky, ale tušíme tam božskou Moudrost, která již v kanonické knize Přísloví není jen lidskou vlastností nýbrž o sobě říká: Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země… byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. (Přísl 8, 22,23,30).
Mystikou se rozumí myšlenkový svět a praxe mystů, lidí zasvěcených do mysterií. V novozákonním kontextu čteme v 1. listu Korinťanům, jak Pavel říká: Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství (ř. mysterion), kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. (1 Kor 2, 6,7). Jde o zkušenostní zažití toho, co je jinak obsaženo v textech a obřadech a je dostupné poslušné víře. Gnostické linii je blízko mystika mysli, za jejíž reprezentanty můžeme pokládat především Mistra Eckharta (1260-1327) a Angela Silesia (1624-1677).
Renesanční a novověký hermetismus navázal na spisy, které vznikaly nejspíše v egyptské Alexandrii na rozmezí 2. a 3. století. Bývá kladen do těsné blízkosti gnóze, avšak bez gnostikům připisovaného dualismu a elitářství. Obsahuje myšlenky křesťanství velmi blízké. Hermovský soubor byl znám antickému a středověkému křesťanství, i když nový život tohoto textu začal až od šedesátých let 15. století, kdy jej ve Florencii pod patronací Cosima Mediciho přeložil Marsilio Ficino z řečtiny do latiny pod názvem Corpus hermeticum. Na hermetické myšlenky navazuje rovněž renesanční spirituální alchymie astrologie a magie. Florentští akademici se snažili tyto disciplíny propojit s křesťanstvím. K nim se připojila pokřesťanštěná kabala.
Křesťanský hermetismus pak vykvetl v podobě theosofie spojené s postavami Jacoba Böhma a Johanna Georga Gichtela a rosikruciánské hnutí podnícené Johannem Valentinem Andreae, ideově blízkým Komenskému, zejména jeho Pansofii.
Druhá polovina 20. století a následující dvě desetiletí je dobou, kdy se církevní křesťanství ocitá v těžké krizi. V oblasti, kde zaznamenalo svůj velký rozvoj, v Evropě ztrácí příznivce a přestává být důvěryhodnou naukou a způsobem života. V celosvětovém měřítku křesťanství sice roste, avšak pomaleji, než je přirozený generační přírůstek, takže se snižuje jeho podíl na světové populaci. Hromadná data ukazují že na úkor církevního křesťanství rostou atypické a alternativní směry.
Některé současné směry se výslovně hlásí ke gnostické tradici. Jsou to Ecclesia gnostica zastoupená v USA a Evropě, volně navazující na křesťanskou a gnostickou tradici, Janovská církev původních křesťanů s centrem ve Francii a rozšířená v Evropě. Americe a Austrálii, odvolávající se na Jana Křtitele a Jana Evangelistu, v kontrastu s instituční petrovskou církví (reprezentovanou zejména katolicismem) a nejrozšířenější Ecclesia Gnostica Catholica svázaná s Řádem východního chrámu (O.T.O.) a thelémskou magií, jejímž nejvýznamnějším reprezentantem byl Aleister Crowley a některými větvemi evropského svobodného zednářství.
V křesťanském reformovaném prostředí má původ Carl Gustav Jung, který významně přispěl vysvobození psychologie z materialistického zajetí a ke znovuobjevení hloubky vědomí a nevědomí. Na jeho podněty navázal Američan maďarského původu Stephan A. Hoeller (*1931), který propojil akademickou aktivitu s pozicí biskupa gnostické církve. V češtině vyšel Jungův raný gnostický spis Sedm promluv k zemřelým s Hoellerovým komentářem.
Křesťanský hermetismus rozvíjel Martinéz de Pasqualy (cca 1727-1774), spojil tradice svobodného zednářství, theosofie Jacoba Boehma a rosikruciánského hnutí a theurgie. Jeho žákem byl francouzský liberální šlechtic přátelsky nakloněný počátkům revoluce Louis-Claude de Saint-Martin (1743-1803). V návaznosti na ně francouzský hermetik Papus založil martinistický řád. Martinismus je zamýšlen jako hermetické křesťanství. Je v současnosti jednou z podob mimocírkevního, alternativního křesťanství.
Programově klade poznání proti víře anthroposofie. Ta odmítá autoritativní princip, tedy víru jako poslušné přijetí předložených tezí. Její zakladatel Rudolf Steiner (1861-1925) nabízí metodu vnitřního školení, rozvoje myšlení, imaginace a intuice, která má vést k poznání duchovní skutečnosti člověka a kosmu. Steiner sice historický gnosticismus z prvních století našeho letopočtu i pozdější mystiku odmítá jako duchovní regresi, ale v širším pojetí můžeme živé a široce rozvětvené anthroposofické hnutí pokládat za směr navazující novým způsobem na gnózi a mystiku.
Vedle nových náboženských či spirituálních uskupení pozorujeme vzestup individuální spirituality. Jednotlivci si skládají podněty z tradičních směrů novým způsobem. Vynechávají to, co podle jejich zkušenosti se v současnosti nelze obhájit a přijímají to, co se zdá být aktuálním. Tato individuální spiritualita je ve své konkrétní podobě religionistice špatně dostupná. Lze na její obsah usuzovat spíše analogicky, např. na základě náboženské a spirituální literatury, u které lze předpokládat, že vychází, protože má svůj okruh čtenářů. Vychází značné množství populární eklektické publicistiky, najdeme však rovněž náročnější texty, jejichž příkladem může být kniha Osobní náboženství od amerického psychoterapeuta Thomase Moora. Charakteristické pro individuální spiritualitu je opuštění autoritativního principu a přiznání práva osobně poznávat to, co je v tradičním náboženství tématem víry.
(Předneseno na konferenci o gnosticismu, možné budoucí zpracování do odborné studie. Úvodní snímek volně přístupný na internetu.)
2024 ©