Před několika dny vešlo ve známost, že Kateřina Kalistová (*1975) odchází z funkce náměstkyně ministra kultury, v níž dlouho a prospěšně působila jako sociální demokratka za několika politických vládních půdorysů v létech 2006-2009 a pak po pětileté pauze, kdy většinou fungovala jako předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, znovu od roku 2014 do konce loňského roku.
Ve vnitrostranické politice kandidovala na místopředsedkyni strany, dokonce na post, který strana v předsednictvu vyhradila ženě. Ani tato podoba její angažovanosti neprošla. Kmotrovské kamarádšofty a vícekrát dosvědčené kupování hlasů neumožnily odborně a lidsky způsobilé političce uplatnit své autenticky levicové a přitom liberální pojetí.
Kalistová vystudovala v létech 1996-2003 práva na Karlově univerzitě a v rámci studia absolvovala dvě zahraniční stáže, v Kanadě a v Rusku. Při rigorózním řízení směřujícím k udělení tradičního titulu JUDr. se zaměřila na finanční právo. Zajímá se rovněž o rovné příležitosti, ochranu základních lidských práv a svobod a o mezikulturní dialog. V letech 2001 až 2005 byla ředitelkou nadace Lvíče, která se zabývala podporou a ochranou dětí a nezletilé mládeže. V letech 2008 až 2009 byla výkonnou ředitelkou Nadačního fondu Impuls, který se věnuje pomoci pacientům s roztroušenou sklerózou.
Tematice kultury se již dříve více přiblížila jako tajemnice prezidenta Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež a při stáži v Českém centru v Moskvě. Na ministerstvu kultury se věnovala oblasti živé kultury. Tímto byrokratickým pojmem se míní kultura, především umění, které není vázáno na státní (případně též krajské, městské) kulturní instituce, jako jsou mimo jiné Česká filharmonie, Národní divadlo včetně Státní opery, Národní galerie, Národní muzeum, Národní památkový ústav nebo Národní knihovna.
Ministerstvo pod tímto záhlavím podporuje finančně (dotace, stipendia, ceny za přínos) a koordinací osob a aktivit doma i se zahraničím nezávislé, samostatně působící umělce, například spisovatele včetně literárních časopisů. Tuto s porozuměním poskytovanou péči, již Kalistová koordinovala, umělci oceňovali.
Kalistová se rovněž věnovala citlivé oblasti církví a náboženských společností. Represivní opatření proti nim platná za minulého režimu byla hned v lednu 1990 novelizací Zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností odvolána. Nejen občané jako jednotlivci, ale i náboženská společenství dostala i v rámci demokratických zemí Západu neobvyklou míru volnosti. Jakýkoli výkyv českého konfesního práva a konfesní politiky by byl vnímán jako návrat ke starým poměrům. Kalistová dokázala zachovat suverenitu státu v této oblasti a obhajitelné rozhodování, např. o registracích náboženských subjektů. Nemohla nic činit proti podivnému zákonu o údajném vyrovnání státu s církvemi. Snad se aspoň podařilo zachovat důstojnost státu v konkrétních kauzách.
Oblast regionální a národnostní kultury je i v našem etnicky víceméně homogenním státě výzvou a nesnadným úkolem, s nímž se Kalistová, nakolik je známo rovněž se ctí vyrovnala.
Po trapném ročním působení (2018-2019) Antonína Staňka, který se obklopil pochybnými postavami podezřelými ze střetu zájmů a přijímání darů od soukromých firem a proslavil se několika personálními rozhodnutími, která kritizovala česká a mezinárodní kulturní veřejnost a musel s hanbou z úřadu odejít, se naskytla příležitost napravit pošramocenou pověst sociální demokracie. Strana mohla ukázat, že není ovládána regionálními kmotrovskými strukturami a že dovede na významná místa politiky odborně připravené a loajální vůči pozitivnímu, ale i přirozenému právu, tedy etickým zásadám.
Byla to poslední příležitost, kdy se mohla Kateřina Kalistová stát ministryní kultury. Machistické stranické vedení však něco takového nebylo ochotno připustit. Post obsadil Lubomír Zaorálek (*1956) člověk jistě věrohodný, poslední z minulé stranické generace, který je ještě přijatelný. Dal o sobě hned vědět rozhodnými kroky, např. v oblasti mezinárodních kulturních kontaktů, které jsou blízké jeho původnímu zaměření, tedy období 2014-2017, kdy byl ministrem zahraničních věcí.
Chce-li se sociální demokracie vážně vrátit k proevropské, prozápadní, demokratické, liberální a socialistické politice a nechce-li být seskupením podivných pragmatických až cynických klanů, měla jistě i po volebním neúspěchu v roce 2017 a za své podřízené pozice ve vládní politice najít pro Zaorálka důstojné místo odpovídající jeho průpravě a jeho vlastnostem. Jako emeritního politika by ho bylo škoda. Kalistové měla strana svěřit státní podporu kultury.
Kateřina Kalistová mohla dávno mít odpovídající roli ve stranické a státní politice a mohla přispět ke kultivaci českého politického prostoru, zejména sociálně demokratického prostoru. Ne proto, případně nejen proto, že je žena.
(Úvodní foto volně dostupné na internetu.)
2025 ©