V souvislosti se současnou vládní krizí se znovu ozval blok, který si říká demokratický. Jeho co do počtu poslanců nejsilnější složka, Občanská demokratická strana, se ujímá jeho vedení, aniž by k tomu byla nějak delegována. Pravděpodobně si přeje přizvat zatím nezúčastněné opoziční strany. Možným kandidátem je Česká pirátská strana. V málo pravděpodobném případě odchodu sociální demokracie z vlády chce snad ODS vzít na milost i tuto bohužel asi končící stranu.
Historický spor sociálně angažovaných politických směrů se zastánci fundamentalisticky tržního statu quo se zdá být dočasně odsunut. Vše se má orientovat podle osy tvořené sympatiemi nebo antipatiemi vůči Miloši Zemanovi a téměř totožné polarity probabišovské a protibabišovské. Tento dvojjediný spor jde i napříč stranami, přinejmenším štěpí ČSSD.
Proti rozšířenému a posílenému demokratickému bloku by vedle vládního hnutí stáli komunisté a Okamurova Svoboda a přímá demokracie, jejichž konstelace by disponovala pohodlnou většinou 112 hlasů. Přes současné vzájemné výhrady by dokázaly najít shodné politické motivy. Proti nim stojící blok posílený o piráty, a dokonce o všechny sociální demokraty, by tedy nic nezmohl. A lze se dopustit odhadu, že ani vytoužené předčasné volby by na tom nic nezměnily. 
Občanská opozice dnes už snad nedovolí sebou manipulovat. Nebude se už pasivně podřizovat diktatuře kapitálu. Foto Jan Kašpárek, DR
Proti Zemanovu ohýbání Ústavy a proti Babišově předpokládané kriminální a konfidentské minulosti se utvořila mohutná fronta. Po celé republice se proti nim demonstruje, v Praze se podařilo dát dohromady víc než čtvrt milionu občanů, kteří přišli na Letenskou pláň říct současnému vládnoucímu uskupení rozhodné ne.
Zdá se, že protestující české obyvatele reprezentují strany opozičního bloku. To však není tak samozřejmé. U demonstrantů lze vysledovat odpor proti vládní podpoře autoritářským konzervativním vládám Polska a Maďarska. Nakolik sleduji mínění protibabišovských aktivistů, s nimiž se ve všem neshodnu, ale patří mezi mé přátele, odmítají lobbování Visegrádské čtyřky proti převládající unijní politice. Jsou spíše pro evropskou integraci.
Jenže poslední vyjádření politiků ODS, například Jana Zahradila, jsou euroskeptická. Chtějí spíše ekonomickou spolupráci evropských států než unii či federaci. Staví se na stranu visegrádských partnerů a zastávají se jich proti kritice ze strany evropských politických struktur. České strany jevící tendenci uznat vedoucí úlohu ODS zastoupené v Evropském parlamentu natolik blokovaly ustavení nové většiny, že prohloupily a musely připustit ve vedení Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, političku sice z konzervativní Evropské lidové strany, avšak eurofederalistickou, liberálně a sociálně orientovanou.
I po odchodu ze sněmovny stále ještě významný politik KDU-ČSL Daniel Herman nedávno u příležitosti jejího výročí znectil Velkou francouzskou revoluci. Tuto zakládající událost současné liberální demokracie označil za katastrofu novodobých dějin. Systém, který nastolila, nazval chaosem. Koketování s demokracií u jeho strany, jak se zdá, končí. Jan Čižinský a Hayato Okamura nezabrání tomu, aby se opět prosadila klerikálně autoritativní politika.
TOP 09 se ODS shodnou ohledně asociální politiky. Zdá se, že se nepoučily ze svého dramatického propadu v roce 2013 a chtěly by získat masovou podporu koncepcí, která prospívá horním pár tisícům. Zdá se, že jsou nadále pro nízké starobní a sociální důchody, proti vyšší účasti pracovníků na správě podniků. Zjevně chtějí držet na uzdě lidi, kterým drastický tržní systém vzal práci a domov. Péče sociálního státu a celého veřejného sektoru o ohrožené skupiny je pro ně populismem.
Spolupráce demokratických politických sil proti oligarchické moci majitele hnutí ANO a proti nacionálnímu konzervativismu bývalého předsedy sociální demokracie sídlícího tč. na Pražském hradě je možná. Není však samozřejmá vedoucí úloha strany snad poněkud zkultivované Petrem Fialou, ale stále skeptické k liberálním, neřkuli sociálním hodnotám.
Občanská opozice dnes už snad nedovolí sebou manipulovat. Nebude se už pasivně podřizovat diktatuře kapitálu. Politici už sotva mohou vyměnit voliče, ale voliči mohou něco chtít od těch, kdo mají ambici je reprezentovat. Lze doufat, že si o to řeknou a že v čase, který snad ještě zbývá do dalších voleb, ať to budou tři roky nebo méně, budou schopni vyslovit jasnou podporu takovému existujícímu nebo budoucímu subjektu, který dokáže být demokratický nejen co do slov, ale i v reálné politice. Demokratický občansky i sociálně.
(Pubikováno 29.7.2019 v Deníku Referendum, http://denikreerendum.cz, snímek v textu převzzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©