Ve sněmovně v posledních týdnech hořel boj o zákon o služební zákon, přesněji řečeno o novelu Zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) č. 218/2002 Sb., která by umožnila jeho hladší náběh počínaje příštím rokem.
Opoziční strany nemohou dát dohromady hlasy pro odmítnutí novely a zvolily legální, ale neseriózní metodu, již, jak známo, příležitostně užívají oba hlavní bloky politického sporu, metodu obstrukcí. Nekonečnými diskusními příspěvky by se hlasování oddalovalo. Účinnosti zákona by ovšem neschválení novely nezabránilo. Jen by prý jeho realizace byla výrazně dražší. Pravicová část opozice fakticky podporuje masivnější nenovelizovanou verzi zákona, čímž jedná proti svým požadavkům úsporného veřejného sektoru.
Kdyby sociální demokracie prostě jen připomněla, že jsme posledním státem EU, který nemá na všech úrovních profesionalizovanou veřejnou správu a že se od nás přijetí účinného zákona požaduje, tak by mi to bylo jasné. Mé pochyby o smyslu zákona by to nesmazalo, ale rozuměl bych tomu, a doufal bych v nějakou budoucí změnu na evropské úrovni.
Sleduji-li vyjádření vedoucích politiků ČSSD, jeví se mi to tak, že tato strana a s ní obě strany levostředové koalice zákon nadšeně hájí. To se mi zdá být v zásadním rozporu se smyslem levicové programové vize.
Než odůvodním, co mně jako levicovému voliči na zákoně vadí, bych chtěl vyjasnit, co rozumím levicí. Je zdánlivě jasné, kdo tvoří levici a kdo pravici. Když však např. v internetových diskusích čtu, že nacisté byli levicoví, protože se přece hlásili k socialismu, tak zjišťuji, že je nutno vždy znovu levicovost a pravicovost definovat. Je to otázka spíš politických preferenci než objektivních politologických kritérií.
Občas připomínaný politický kompas má na jedné, obvykle horizontální ose napravo ekonomickou pravici a levici. Napravo tedy politiku hierarchickou, zdůrazňující nerovnost předpokladů a oprávněnou nerovnost dopadů, politiku ve prospěch úspěšně podnikajících, tedy politiku nízkých daní a útlého státu, ochranu jejich majetku a jejich vlivu. V opačném směru od středu se umisťuje politika chránící neprivilegované, posilující rovnost, regulující podnikání, politika vyšších daní a vyšších státních výdajů, zejména sociálních.
Z občas připomínajícího politického kompasu plyne, že existuje autoritativní levice a svobodomyslná levice, a stejně tak diktátorská pravice a liberální pravice. Foto flickr.com
Na vertikální ose znamená směr nahoru směřování k autoritativnímu státu kontrolujícímu občany, omezujícímu nebo popírajícímu lidská práva, někdy i občanské svobody, k omezování menšin a omezování alternativ v životním stylu. Směrem dolu od středu je naopak stát politicky a kulturně liberální, s širokým pojetím lidských práv a občanských svobod, stát vstřícný k různým menšinám, stát, který ve výchově podporuje ochranu identity menšin a podobě.
Z toho by mělo teoreticky vyplývat, že existuje autoritativní levice a svobodomyslná levice, a stejně tak diktátorská pravice a liberální pravice. Když se však podíváme na umístění současných evropských a českých politických stran, amerických prezidentských kandidátů, vlád jednotlivých zemí EU, tak je prakticky všechny najdeme vpravo nahoře, blíže ke středu nebo dále od něj. Tedy v autoritativně pravicovém sektoru.
Velmi skromnou opozici, jednotlivé osobnosti (i když leckdy tak uznávané jako např. dalajlama) a skupiny, např. německé Levé a některé zelené strany, najdeme vlevo dole. Prakticky tedy tvoří současný spor na jedné straně (více či méně) autoritativní pravice (včetně stran, které by podle tradice měly patřit nalevo od vertikální osy). A kriticky se vůči nim vymezují skupiny a jednotlivci sociální a svobodomyslní. Svobodomyslná pravice až na vzácné výjimky neexistuje, její sektor je prázdný, je to spíše teoretická možnost, než realita.
Se skupinami a jednotlivci, které by se vyskytovali spíše nalevo (alespoň vlevo od pravého okraje), a přitom jsou autoritativní, to už bohužel tak vzácné není. Především známe minulý režim, který se přinejmenším dovolával levice, navazoval na ni historicky a skutečně splňoval leccos z toho, co podle politického kompasu posílá jedince a skupiny doleva. Stát to byl nepochybně sociální. Ale byl diktátorský, v některých etapách možná doopravdy totalitní (maoismus, stalinismus, polpotovský teror).
Mohli bychom říct: To už máme za sebou. Státy, kde není na výběr a vládne tam formálně nebo fakticky jediná strana s komunistickým programem, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A i v nich už je to dnes jinak. Z některých je možno volně vycestovat, v některých jsou populární alternativní filosofické nebo náboženské směry. A v některých komunistická strana praktikuje tvrdý kapitalismus.
Ale bohužel máme autoritativně laděné politiky i v našem tradičním levicovém prostředí. A nemyslím vymírající nostalgiky po minulém režimu. Myslím lidi hlásící se k levici. Mám na mysli prezidenta Miloše Zemana a jeho (nutno uznat, že v poslední době už ne tak masivní) autokratické zásahy proti menšinám (kauza Putna, agresivní antiislamismus).
Myslím však bohužel i sociální demokraty nebo politiky kandidující jako nestraníci za sociální demokracii, a to i v nejvyšších patrech politiky, kteří jsou okázalými rasisty, kteří se pohrdlivě vyslovují o bezdomovcích, kteří práva takřečená třetí generace pokládají za kavárenské snobství a ne za reálný obsah politiky.
Teď ale bohužel nejde o tyto jednotlivce. Jde o stranu a její oficiální politiku. Jde právě o to, jak vehementně prosazuje zákon o veřejné službě. Snad není přílišným zjednodušením, když řekneme, že zákonem se oslabuje vliv politiků a posiluje se vliv úředníků. Strana se veze na vlně populistického odporu k politikům. Od své větší partnerské strany v koalici převzala představu, že rozhodovat nemají politici, nýbrž odborníci. Možná by dnes už dokonce podepsali, že stát má být řízen jako firma.
Jenže politici jsou voleni. Jsou to vyslanci občanů. Jsou tam ti politici, kterým dali voliči ve volbách přednost. Ano vůle lidu projevená souhlasem s připravenou kandidátkou usmolenou na základě všemožných kompromisů mezi lobbistickými skupinami, to není moc. Ale k autentické levici, tedy k levici demokratické a svobodomyslné, patří pojetí samosprávy.
Pokud by dnes nějaký politický směr měl odvahu prohlásit za svůj cíl socialismus, bylo by únosné, kdyby to byl decentralizovaný samosprávný socialismus, tedy socialismus demokratický, socialismus naplňující dosud spíše formálně deklarované liberální principy.
K levicové politice nepochybně patří silná pozice politiků opřených, pokud možno lépe než dosud, o vůli lidu. Jen tak demokracie bude (jak to vysnil Abraham Lincoln) vládou lidu, prostřednictví lidu a pro lid. Vláda úředníků, i když se nazvou odborníky, to je součást hierarchického modelu společnosti.
Úředníci nezodpovídají občanům za své jednání. Nepotřebují se voličů ptát, jsou-li s nimi spokojeni. Jsou na svých postech, až na případy vážného porušení zákona, s definitivou. Jediná jejich vazba na zvolené (a zvolenými do vlády delegované) zástupce občanů je už jen v tom, že musí dodržovat parlamentem přijaté zákony. Ale i návrhy zákonů pro ministry nebo pro poslance připravují mocní úředníci, kteří využívají své zkušenosti, znalosti tématu a s převahou připravují zákony tak, aby jim to vyhovovalo.
Britské seriály Petra Whitmora a Sydney Lotterbyho Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére ukazují zábavnou nadsázkou, jak směšnými figurkami jsou nakonec volení zástupci občanů (a ve Spojeném království tvoří vládu jen poslanci). Nebude-li levicová politika podporovat demokratické principy, tedy především občanskou samosprávu, pak lze sotva čekat, že bude někdy v budoucnu, až nastane příznivější situace, podporovat samosprávu pracovníků, což je (a nikoli státní dirigismus!) podstatou levicového programu.
Bude-li sociální demokracie vášnivě hájit náhradu demokratické politiky byrokratickou státní správou, nelze se divit, že se ocitá po konfrontaci otázek z testu se svými reálnými politickými kroky mezi pravicovými autoritativními stranami, i když naštěstí aspoň blízko středu. Pokud strana bude tak vehementně prosazovat pravicovou úřednickou agendu, měla by se přejmenovat na Českou stranu sociálně byrokratickou.
(Původně v Deníku Referendum ze 7. 8. 2014; www.denikreferendum.cz; úvodní foto: zááběr z pořadu Prosím, pane ministře; ilustrativní foto Deníku Referendum uprostřed článku: umístění vybraných světových osobností na politickém kompasu.)
2024 ©