Stát se posuzuje podle své reprezentace. O těle státu by měla vypovídat jeho hlava. Podle toho bychom měly být údy, rukama, nohama a kdoví jakými ještě údy chorého, zapšklého starce zohavujícího svým chováním důstojné sídlo českých králů. Mohli bychom být také hodnoceni podle oligarchy, zástupce parlamentní většiny, který sídlí v pražské Strakově koleji a řídí exekutivu.
Není divu, že se ozývá, jako nedávno v jedné diskusi na sociální síti, že stát je vždycky špatný sluha a zlý pán. Má tedy vlastně být horší než oheň, který lidové úsloví v služebné roli chválí, jen se ho strachuje pro případ, že se vymkne naší kontrole. O státu tedy vlastně čteme, že vše ničí jako gigantický požár, ať vládne nebo slouží, a že by to bez něj bylo lepší.
Denně slyšíme, že politika je špatná sama o sobě a její protagonisté jsou lumpové. Politikům nemá jít o nic než o osobní prospěch. Politika je jejich byznysem. Parlament je údajně žvanírnou a jen zbytečně zdržuje. Stát má být řízen úsporně, efektivně. Má to být útlý stát a má být řízen jako firma. Kdo to kdy slyšel, aby zaměstnanci o podniku svými hlasy spolurozhodovali a aby byli v jeho vedení reprezentováni svobodně zvolenými zástupci. Rozhodovat má ten, kdo drží měšec a řešení mu mají nabízet profesionální experti.
Útlý stát je předstupněm likvidace státu. Historie se naplní jeho zánikem. Už nebude třeba se klamat představami o sebeorganizaci, o samosprávě, o přímém rozhodování a o zastupitelské demokracii. Nač volby? Vždyť mají smysl jen potud, pokud nepovedou k zásadní změně. Pokud by svrchovaná vůle voličů vynesla na špičku zákonodárné a výkonné moci protagonisty skutečné reformy, musí být výsledky voleb anulovány a bude se vládnout bez ústavní fikce o zdroji veškeré státní moci (u nás čl. 2, 1 Ústavy ČR).
Špatně řízený stát odrazuje od státu vůbec. Střídání politických programů, které se nakonec vždy, bez ohledu na pravou nebo levou rétorikou ukážou být ideologiemi, tedy ideovým odůvodněním hmatatelných ekonomických zájmů, bourá důvěru v možnost nastolit odpovědné politiky a prosadit program státního života pro dobro občanů
Bylo by zajímavé, podívat se, co nebo kdo zaplňuje prostor vyklizený zeštíhleným státem a kdo nastoupí na místo státu poté, co bude odbourán. Neexistuje totiž mocenské vakuum. Státní moc je zprostředkovaná. Ústupem státu z pozic, které mu civilizační vývoj přiřkl, by se prosazovala moc přímá. Zřejmě by se uplatnil postřeh předsedy Maa, že politická moc vychází z hlavně pušky. Nedodal, že tedy sídlí u těch, kdo pušky a náboje do nich dodávají a určují jim živé terče.
Zeštíhlování státu programově uskutečňovaly tady u nás v Česku vlády pod vedením Mirka Topolánka a Petra Nečase a připravily prostor pro současnou moc, která má tendenci obcházet parlament, oslabovat mediální kontrolu moci a škrtit občanský nevládní sektor, tedy aktivity občanů nezávislé na moci. Totéž v zemích s námi spojených osudovým poutem V4 jde ještě dál, až k omezování lidských práv menšin a fyzickým útokům na ně a k likvidaci nezávislé justice.
Při pohledu na takové možnosti, které se před námi otevírají by se chtělo říct: raději stát nedobře řízený zkorumpovanými politiky než slabý stát nebo dokonce žádný stát, tedy stát nahrazený přímou mocí korporátního sektoru a jeho milicí, která by už nic nepředstírala.
Stát je projevem civilizovanosti. Než vznikl, hominidé v tlupách lovili a sbírali, co našli. Tlupu vedl nejsilnější a nejchytřejší alfa samec. Jsem vděčný za to, že naši předkové projevili schopnost organizovat si život a spravovat samy sebe. Že jakási podoba parlamentní samosprávy občanů třeba na Islandu, na ostrově Man a na Faerských ostrovech existuje (s přestávkami) již více než tisíc let a že se postupně prosazuje jinde v našem kulturním okruhu. Správa se postupně stává samosprávou a na moci se podílejí čím dál, tím širší okruhy lidí, kteří se stávali a stávají občany.
To, nakolik jde snad jen zdánlivě o civilizovaný stát a fakticky o divošské poměry a nakolik se prosazuje kulturní forma vlády, to není předem dáno. Nestačí, že jsou ušlechtilé principy politické rovnosti, kulturní a duchovní svobody a ekonomicko-sociální solidarity zapsány v zakládajících dokumentech. Demokratický, liberální a sociální obsah demokratických, liberálních a sociálních forem je třeba střežit. Bez soudů včetně skutečně nezávislého ústavního soudu, bez médií schopných prosadit se proti vůli mocných, bez občanských sdružení (kterým byl přiřčen ošklivý název spolky) humánní obsah politiky neobhájíme.
Nová vnímavost na téma životního prostředí vyvolaná iniciativou mládeže nám připomíná jednu nepříjemnou okolnost. Přijatelný život dalších generací v době, kdy se dočerpají zásoby fosilních paliv, kdy vykutáme poslední zásoby uranu, v době, kdy jedinými zdroji energie budu zdroje obnovitelné, kdy už nebude možné zavalovat planetu miliardami tun odpadu, si vyžádá skromnější živobytí. Možná bude nutno méně cestovat do vzdálených částí světa. Třeba se budeme muset vrátit k obměnitelným obalům na zboží. Asi budeme nuceni šetřit vodou.
Žádná politická strana si netroufne přijít s programem dobrovolné skromnosti, protože by ji voliči smetli. Lze vůbec dosáhnout silného státu prosazujícího udržitelný život se souhlasem občanů? Obávám se, že to vyžádá revoluci, ale ne revoluci politickou, a už vůbec ne násilnou. Lidstvo bude potřebovat revoluci ducha. Obrat od hodnot pohodlí, slasti, blahobytu, rozmaru a zajištěnosti k duchu.
Co takový obrat ke skromnosti, štědrosti a solidaritě přivolá? Není to fikce a není člověk od přírody sobecký odsouzen pro své sobectví k zániku? Lidské pokolení, možná výjimeční jednotlivci v něm, objevují filosofické a spirituální inspirace. Jsou jemné náznaky, že se lidé odvracejí od výlučně světské orientace a znovu objevují duchovní život, který dříve opustili, nebo který zavrhli jejich předkové v sekulárním dvacátém století.
Neodhadneme, nakolik se probudí k odpovědnosti tradiční náboženská uskupení, například křesťanské církve a náboženské obce Židů a muslimů a nabídnou věrohodný program, nový životní styl příznivý pro lidstvo a jeho zemi. Přál bych jim to. Je však možné, že svou roli v tom sehrají duchovní směry v západní civilizaci nové, a proto zatím menšinové a alternativní. A asi se nevyhneme osobní, neorganizované spiritualitě, nevázané na žádné dosud tradiční náboženství.
Věřím možnosti funkčního, silného státu, republiky, tedy věci veřejné. Nemyslím, že by stát měl panovat, ale věřím, že může dobře sloužit a že je třeba jej v této roli hájit. Předpokládám, že politiky se nestanou světci a že se v jejich výkonu funkcí bude projevovat lidská nedokonalost. Stejná, jakou máme my, kdo je kritizujeme. Doufám, že sami my občané, přímo nebo nepřímo, prostřednictvím volených zástupců dokážeme spravovat své záležitosti a nemusíme hnát lidstvo a tvorstvo Země do záhuby.
2025 ©