Padesáté výročí potlačení posledních pozůstatků pražského jara a nástupu tvrdé normalizace poskytlo příležitost připomenout roli zločinecké organizace, která drasticky násilně přispěla k potlačení občanských protestů kolem 21. srpna 1969. Mám na mysli Lidové milice.
Tato „ozbrojená pěst dělnické třídy“ byla v rozporu dokonce i se špatnými zákony „lidově demokratického“ a pak „socialistického“ Československa. Byla to ozbrojená síla strany neregulovaná žádným platným zákonem. Strana jištěná hmatatelnou mocí stála nad státem.
Složky tehdejšího státu, tak jak je vymezoval právní řád, neměly reálnou moc, a tím státu chyběl jeden ze základních atributů. Měl území a obyvatelstvo, ale státní moc absentovala, nebo aspoň nebyla suverénní.
Vedoucí úloha Komunistické strany Československa byla od roku 1960 zakotvena ústavně. Stát přijal do svého systému prvek vlastní likvidace. Strana nahrazující v mnoha ohledech stát a úkolující orgány státu bývá charakterizována jako státostrana.
Součástí tehdejší ideologie byl postupný zánik státu. Jeho zeštíhlování, kterého jsme tehdy byli my dnešní senioři svědky, vyklízelo prostor mimostátním subjektům. Mocenské vakuum, jak známo, neexistuje. Vyklidil-li pozice stát, který by měl být na svém území svrchovaný, nastoupila po omezeně demokratické ouvertuře 1945–1948 moc strany méně zprostředkovaná politickými instancemi, moc spíše holá a brutální.
V narážce na jeho tehdejší sídlo v budově u výjezdu z pražské Vinohradské třídy směrem k Václavskému náměstí se tehdy populární politický vtip ptal „Co to je Národní shromáždění? (což byl tehdejší název karikatury parlamentu). Odpověď zněla: „Něco mezi muzeem a divadlem“.
Rok 1968 byl nesmělým pokusem omezit absolutistickou diktaturu strany. Strana pod vedením obdivovaného Dubčeka nepřistoupila však ani na tolik reformních kroků, kolik předvedl kapitulující režim za pár týdnů, v podstatě od druhé půlky listopadu do konce prosince 1989.
V létech 1968 a 1969 ožívalo občanství, odpovědnost za obec, za stav věcí veřejných, důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu a v možnost společné akce. Kolem prvního výročí agrese Varšavského paktu chtěli lidé, hlavně snad mladí, obhájit poslední zbytky svobody, plurality a otevřenosti.
V posledních dnech bylo dostatečně podrobně probráno, jak státostrana prosadila návrat ke své absolutní moci masakrem v několika československých městech, není třeba se vracet k podrobnostem.
Diktatura proletariátu se znovu ukázala být diktaturou sekretariátu. Sekretariát ústředního výboru strany byl nadřazen vládě a měl oddělení odpovídající vládním resortům. Byla to diktatura nad proletariátem a všemi ostatními, snad ještě přežívajícími vrstvami společnosti.
Současná ozbrojená pěst je připravena hájit národ a „skutečné hodnoty evropské civilizace“ proti cizákům, homosexualistům a liberálům. Foto Zemská domobrana
Dnešní pěst
O útlém státu slýcháme i dnes, a to i ze strany opozice, která si troufá označovat se jako demokratická. Politické zprostředkování reálné ekonomické moci je ještě potřebné. Proto stávající moc zatím spíš jen silně ovlivňuje občanský život. Nejsilnější vlastníci výrobních prostředků, zvaní dnes oligarchové, vodí politiky jako své loutky, ale systém zastupitelské demokracie a svobodná kritika moci tuto moc limituje. Politická demokracie bez účinné demokratické kontroly moci ekonomické je slabá, ale některé politické síly by si přály ji ještě oslabovat.
Současné politické strany nemají zjevné ozbrojené složky, i když i to je jen relativní. Jeden bývalý příslušník BIS mi vyprávěl, jak dostal za úkol vypracovat návrh na redukci tehdejších čtyř tajných služeb. V době vlády tehdejší Čtyřkoalice se ho prý jeden poslanec měl zeptat: „Které straně chcete vzít její tajnou službu?“ Vyprávěl o metodách kompromitace a skandalizace politických protivníků, o tzv. no-papers nebo „teplých bonzech“.
Vedle řádně používaných a občas zneužívaných mocenských složek státu se však pozvolna vytváří mocenská záloha, rovněž železná pěst, ale čí? Zatímco ta někdejší klamně tvrdila, že brání pracující proti buržoazii, tvrdí ta současná, že je připravena hájit národ a „skutečné hodnoty evropské civilizace“ proti cizákům, přivandrovalcům, homosexualistům, liberálům a sorosovským multikulturalistům. Jedni i druzí jsou připraveni násilně bránit faktické držitele ekonomické a politické moci.
Je velkou otázkou, do jaké míry je náš právní systém ochoten regulovat pokusy ustavovat všemožné domobrany, a nutno zdůraznit, že se tím míní něco jiného než tradičně míněné státem organizované aktivní vojenské zálohy. Jak dlouho bude stát ochoten přistupovat na klam, že například Národní domobrana je „veřejně apolitickou“ organizací, když veškerá její sebeprezentace je ostře politická. Čím je neveřejně, se bojím zeptat.
Podplukovník v záloze MUDr. Marek Obrtel odpovídá na dotazy na webu této organizace, že některé jednotky takřečené domobrany cvičí na vojenský způsob a že jsou možná lépe připraveny než některé jednotky státu.
Týž reprezentant železné pěsti národa nás nenechává na pochybách, že tyto jednotky jsou připraveny, když na to státní orgány nebudou stačit. Policie, armáda a tajné služby se bezpochyby v těchto kruzích považují za prolezlé škodlivým liberálním pojetím demokracie. Nebude-li demokratická reprezentace bdít, mohou na nás ozbrojenci nastoupit už zítra, zatím třeba individuálně.
Zdá se, že politické síly vyžadující méně státu a více přímé moci se sdružují. Jejich nedávné setkání znovu a ve značné síle a přesvědčivosti předvedlo, že mají co sdílet Benjamin Kuras a Vandasovi neonacisté, Trikolora důsledněji naplňující program ODS a bývalí pohraničníci. Podceňovat srůstající náboženské fundamentalisty, pseudosociální populisty, konzervativní, autoritativní nacionalisty, neoliberály a jejich železnou pěst vymykající se tak trochu právní regulaci by se mohlo šeredně nevyplatit.
(Zveřejněno 26.8.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, snnímek v textu převza z DR, úvodní ilustrace volně přístupná nainternetu.)
2025 ©