Pražské Karlovo náměstí bylo příkladem neschopnosti Dopravních podniků nebo Ropidu vymýšlet názvy pro tramvajové zastávky. Na cestě od Štěpánské jste napřed přijeli na zastávku Karlovo náměstí, abyste pak po minutě či dvou další cesty směrem do Spálené dojeli do zastávky Karlovo náměstí. Vynalézavost úředníků je úžasná. Na jiných místech, např. u Národního divadla stejná kuriozita zůstává.
Občasná zastávka na dolním, severním konci Karlova náměstí se stala zastávkou stálou, a dostala název, nejprve Karlovo náměstí. Když to opakování názvu dvou po sobě následujících zastávek už bylo trapné, dostala název Odborů. Automatické paní čtoucí v tramvajích uklidňujícím hlasem názvy zastávek asi dali chybný text. Možná se sama nevyskytuje v těchto částech Prahy a nezná místní názvy. Četla Odboru, což zcela pozbylo smysl.
Název Odborů vydržel jen pár měsíců. Praha 2 rozhodla o novém názvu. Změna vyvolala na sociálních sítích ostrou diskusi. Samosprávná městská část se starostkou za ODS v koalicí s TOP09 a třetím programově nejasným a neprůhledným subjektem nemohla vystát v názvu odbory. Je to poltický klan, který celostátně a ve většině regionů a obcí pro svou skandální vládu pohořel. Jejich rozhodnutí bylo politickou demonstrací přítomnosti, která se stává neviditelnou.
Odbory jako atribut demokracie
Za minulého režimu se často uplatňovaly názvy obcí, ulic, náměstí, nádraží, a zastávek s politickým obsahem. Kromě nechutného vstupování ideologie do prostor, kde nemusela být přítomna, to komplikovalo orientaci. Když jste dojeli metrem C do stanice Gottwaldova, jen člověk zdomácnělý v Praze věděl, že je u Vyšehradu, o dvě stanice dál na Mládežnické pouze znalec místních poměrů věděl, že je v té horní části Nuslí, která se tradičně jmenuje Pankrác. Měli jsme všude ulice Stalinovy (jedna v Praze až do konce režimu, i když už ne na Vinohradech), Leninovy, Gottwaldovy, Sovětské armády, Míru, Předvoje.
Pro první polistopadové měsíce byl charakteristický návrat k normálním názvům. Když dnes přijíždíte na donedávna ještě konečnou metra A, nevystupujete jako kdysi ve stanici Říjnové revoluce, ale v Dejvické. Náměstí nahoře je ovšem pro změnu Vítězné, jenže pro všechny Pražany je to Kulaťák. Jaká úleva, že už nejezdíme do Primátora Vacka, Budovatelů a Družby, ale docela jednoduše do Roztyl, Chodova a Opatova.
Stejně tak je to se zastávkou Odborů. Byla docela logicky pojmenována podle přilehlé ulice Odborů, krátké zatočené uličky spojující Karlovo náměstí s Myslíkovou a je v ní třeba vchod od oblíbené kavárny a kina MAT. Odbory však papaláše na Praze 2 dráždily a bylo nutno zastávku (ulici snad zatím ne) přejmenovat.
Svobodné odbory nezávislé na zaměstnavatelích a státu jsou atributem demokracie. Za minulého režimu dostaly odbory úkoly organizovat rekreaci a léčebné pobyty. Hájit zájmy pracovníků nemohly. Při tehdejším faktickém státním monopolu by to vlastně bylo protistátní jednání. Nezávislé občanské iniciativy s rizikem volaly po svobodných odborech.
Elektronická diskuse kolem změny názvu se brzy odpoutala od názvů a soustředila se na roli odborů. Vyskytl se názor, že by se neměly zdůrazňovat protikladné zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, že oběma stranám by mělo jít o prospěch firmy. S tím je možno souhlasit. Sobecké prosazování dílčích zájmů jedné nebo druhé strany škodí všem.
Svobodné odbory nezávislé na zaměstnavatelích a státu jsou atributem demokracie. Za minulého režimu dostaly odbory úkoly organizovat rekreaci a léčebné pobyty. Hájit zájmy pracovníků nemohly. Foto David Mužík, DR
Vývoj v západní společnosti vedl ke snaze formulovat společný zájem pracovníků a vlastníků výrobních prostředků. V prostředí křesťanské sociální etiky vznikl vedle podpory decentralizace kapitálu (distributismus), vedle akcionářství práce a vedle posilování družstevního sektoru (např. baskické mondragonské hnutí) i koncept korporativismu. Korporacemi se tu tradičně rozumí společenství zaměstnanců a zaměstnavatelů na úrovni firmy i na úrovni země.
Korporace je prostor, ve kterém se vyvažují zájmy a dochází k dohodě, jak bylo řečeno, ku prospěchu všech. Korporativismu se ve 20. století bohužel, podobně jako jiných modelů, chopili lidé bez respektu k demokracii, pluralitě, občanským svobodám a lidským právům. Smutným příkladem takové deformace může být italský korporativní stát za Mussoliniho.
Papež Pius XI. v sociální encyklice Quadregesimo anno napsané za fašistického režimu podporuje korporativní program, ale kritizuje jeho fašistickou podobu, kdy jsou korporace ustavovány shora a jsou jen převodovými pákami zbytnělého státu. Papež požaduje, aby se korporace tvořily zdola a tak aby se v nich utvářela shoda.
Symbolika odborů
Shoda pracovníků s vlastníky výrobních prostředků však není dána sama sebou. Nelze ji dosáhnout jen kázáním o tom, že je to prospěšné pro všechny. Shoda vzniká jednáním a vyvažováním zájmů. Shoda nezávisí jen na dobré vůli zúčastněných. Ekonomické tlaky nutí zaměstnavatele požadovat maximální výkon za minimální mzdu a zaměstnance požadovat maximální mzdu při minimálním výkonu. To je pochopitelně zjednodušený model. Ve hře mohou být osobní vlastnosti rozhodujících činitelů celého firemního týmu, společný zájem na sledovaných cílech a podobně. A nejde jen o výkon a odměnu. Jde o podmínky práce, vlastně o zachování lidské důstojnosti pracovníků.
Jednotlivý zaměstnanec, pokud to není vynikající odborník, na němž firma závisí, má vůči zaměstnavateli slabší pozici. Obvykle může být nahrazen jiným zájemcem. Tato nerovnováha je tradičně kompenzována tím, že pracovníci hájí své zájmy kolektivně. Pak jsou síly vyrovnanější.
Partnery jsou vedení firmy reprezentující známé či (bohužel) někdy neznámé vlastníky a odborová organizace. Reálné zájmy se v této polaritě střetávají, ale cílem nemusí být totální vítězství jedné strany nad druhou, protože to by opravdu mohlo být porážkou všech. Cílem jednání může být shoda ve společném zájmu.
Odbory vytvořila demokratická společnost jako nástroj rovnováhy a vytváření sociální soudržnosti. Korporativní model se částečně uplatňuje i v demokratických státech. Jeho typickým projevem je tripartita, jednání státu, zástupců zaměstnavatelů a zástupců zaměstnanců, a pak už jen záleží, jaký vliv ve které zemi tato forma hledání sociálního souladu má. V některých zemích svobodného světa existují podnikové rady, v nichž paritně rozhodují zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Odbory nelze žádným způsobem spojovat s minulým režimem. Tehdejší Revoluční odborové hnutí neplnilo odborové funkce. Svobodné odbory jsou znakem demokracie. A tak jako je omezovala komunistická diktatura, tak je chtějí omezovat i politické směry, které dnes proti demokracii hájí diktaturu kapitálu.
Odbory dokonce vadí i na symbolické úrovni. Vadí i jako název ulice a lokální název tramvajové zastávky u této ulice. Novoměstská radnice, podle které se teď zastávka jmenuje, je od stanice kus cesty. Má gotický základ z dob vzniku Nového města pražského za Karla IV. v dalších staletích doplňovaný až do dnešní podoby. Není ovšem radnicí Nového města, které je bohužel rozděleno mezi tři samosprávné městské části (Prahu 1 a Prahu 2 a Prahu 8), z nichž každá má svou radnici.
Novoměstská radnice je turistickým objektem a návštěvníci Prahy možná přivítají, když se v tramvaji dovědí, že se k ní přiblížili. Pražané tam chodí za výstavami, koncerty a různými společenskými příležitostmi. Vědí, že je na rohu Karlova náměstí a Vodičkovy ulice a nepotřebují být instruováni.
Zrušení názvu zastávky Odborů krátce poté, co jako stálá zastávka vznikla, je prostě jen trapnou demonstrací uvadající moci nedemokratických politických sil.
(Původně v Deníku Referendum z 20. 4. 2015, www.deniikreferendum.cz; obrázek v textu převzatý z Deníku Referendum; úvdní obrázek ulice Odborů u tramvajové zastávky volně přístupný na iinternetu.)
2024 ©