Někteří nově pro sebe objevují náboženství ve specifické roli. Jsou uhranuti božskou mocí. Potřebují kosmického totalitního diktátora, bez nějž jim složitý a nejednoznačný svět nedává smysl. Říkají: Přece musíme pociťovat nad sebou nějakou moc, nemůžeme si dělat, co chceme. Musíme mít nad sebou bič. Musíme mít naději, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Jejich náboženství je posvěcením a odůvodněním zcela pozemských mocenských zájmů. Zaručuje poslušnost lidským pokynům, když jsou garantovány shora. Spiritualita v takovém náboženství degeneruje v ideologii, tedy ideové odůvodnění hmatetelné vlády nad lidmi (a věcmi). Nedávno mi jeden takový obdivovatel božké i pozemské moci napsal, že hájím svobodu až k šílenství.
Latinský Bůh je omnipotens Deus. Vše může. Nekonečné možnosti jsou mu otevřeny. Jistě nejde o nedokonalého boha, o cosi teprve možného, ještě neuskutečněného. Ten by nebyl božský. Jde o aktivní božskou potencialitu, aktivní možnost něco konat, propastnou možnost plodit a tvořit, nekonečno možnosti kudy a jak se může rozlévat božství. Nás tísní všemožné meze. Vnější okolnosti přírodního řádu, danosti a omezení organismu, vlivy prostředí a výchovy. Naši svobodu omezuje svoboda jiných. Nesnadno se vyvažuje solidarita se svobodou. Myslíme si, jak jsme spontánní a přitom jednání podle prvního impulsu je jednání zcela diktované vnějšími okolnostmi. Právem sníme o prostoru neomezené svobody. Sami ji nemáme a spatřujeme ji "na nebesích."
Latinská Boží omnipotentia znamená, že Bůh (na rozdíl od našich limitovaných možností) vše může a nic nemusí, je v prostoru dokonalé svobody. Nejde to však, jak by se podle výkladu mnoha kazatelů a teologů zdálo, o omnipotestas, o všemoc. Naproti tomu řecký Christos Pantokrator je vševládný. Není to (jen) absolutní svoboda, nýbrž především ničím neomezená moc nad námi a všemi tvory. Jeho moc neznamená jen "moci a nemuset." Je to moc jakožto ovládání. Ovšemže i Západ zná Pantokrátora, např. v podobě nelidského Boha, který jedny předurčil ke spáse a druhé podle své libosti k záhubě.
Koho fascinuje hrozivý Pantokrátor v kupoli chrámu, kdo má potřebu se kořit, kdo se varuje hříchů a jedná ctnostně, protože by odkudsi mohla dopadnout osudová rána, ten se možná narodil jako svobodný občan, ale libuje si v otroctví. Lépe řečeno buď poslušně otročí nebo v něm vítězí nezvladatelná divokost. Dobrovolná kázeň takovému barbarovi nic neříká. Někdy se snad propracuje k tomu, že se (popřípadě z pověření nebeského Pána) stane pánem. Ale z geniální Hegelovy analýzy ve Fenomenologii ducha víme, že role pána je zotročující. Jako literární vyjádření dialektiky pána a taba doporučuji movelu Thomase Manna Zpověď hochštaplera Felixe Krulla.
Kdo miluje božské dítě, které si hraje, božského tanečníka, pod jehož lehkýma nohama se rodí a zanikají vesmíry, kdo miluje Boha, který je svobodný a osvobozuje, ten může plně přijmout dobrého Mistra z Nazaretu. Jeho jméno Ježíš ho prozrazuje: Jehošua - JHVH osvobozuje. Je vyznáván jako vykupitel, jako ten kdo si nás za nejvzácnější cenu koupil a propustil nás na svobodu. Právě on říká: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8,32). Takový Bůh je bohem nás křehkých a slabých, bohem našich sester a bratří na margu společnosti, ale nebojí se lidské síly a krásy, nepokládá ji za ohrožující konkurenci, přijímá člověka svobodného, silného a radostného a činí jeho svobodu jistější a jeho radost čistější.