V České televizi vysílali jeden z přečetných retrospektivních pořadů. Tentokrát šlo o sklizeň ve válečném a poválečném roce 1945. Pochvalovali si tam, jak příslušníci různých profesí odložili svá pera či hudební nástroje a všichni se zapojili, aby se zrno dostalo pod střechu a abychom všichni měli dostatek dobré mouky. Dodali však také poněkud patetickým tónem, že tentokrát ta mouka bude jen pro český národ.
Ve filmovém týdeníku, který se promítal v kinech v celém tehdejším státě před hlavním filmem, bychom čekali, že úroda bude určena pro veškerý československý lid. Důraz na český národ však můžeme pochopit po šesti letech režimu, jehož dlouhodobým cílem byla likvidace Čechů, ať poněmčením těch, kteří se toho ukážou hodni, nebo vystěhováním ostatních nepřizpůsobivých.
Nacistický režim vyzvedl etnický a domněle rasový princip. Nebyl v tom bohužel sám. Chování koloniálních mocností, například Britů nebo Francouzů, k podrobeným zemím a jejich obyvatelstvu bylo podobně hanebné. Výroky jejich politiků o nadřazenosti bílé rasy a evropské kultury jsou dostatečně dokumentovány.
Národ jako subjekt moci
Národ jako subjekt politické moci se postupně prosazoval proti dřívějším nadnárodním říším. Národem, který se měl ujmout vlády místo panovníka, například ve Velké francouzské revoluci, mohli být, ideálně vzato, lidé, kteří se v té zemi narodili. České slovo to naznačuje stejně jako latinské natio, od nějž jsou odvozeny výrazy v angličtině a francouzštině. Jenže velmi brzy se prosadilo etnické pojetí národa dané spíše jazykem než lokální příslušností. Menšinová etnika v nových národních státech na takto demokratickou suverenitu většinového národa doplácela.
Evangelický kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník Přemysl Pitter se stavěl proti destruktivnímu českému nacionalismu. Repro DR
Německý nacionalismus potřeboval eliminovat české etnikum prý zaříznuté do těla národa. Odpovědí na to byl český nacionalismus, který se chtěl zbavit nenáviděných Němců, či „němců“, jak se tehdy psalo, na českém, resp. československém území.
Protagonisty českého účtování s německy mluvícími obyvateli českých zemí byli především národní socialisté. Jsou zachovány interpelace jejich poslanců, ve kterých se dožadují umístění Němců jen proto, že jsou Němci, ne pro nějaké delikty z doby protektorátu, do sběrných táborů. Jinou variantou bylo násilné vyhánění a místy i vybíjení německých obyvatel. Některé zásahy násilníků z takřečených Revolučních gard si nezadaly s nacistickým vyhlazením Lidic a Ležáků, které si celý civilizovaný svět připomíná jako ukázku nacistické bestiality.
K národním socialistům se přidružili komunisté, kteří na chvíli zapomněli na proletářský internacionalismus, na vykořisťované pracující německého jazyka a obranu jejich zájmů. Svezli se v zájmu lepších volebních výsledků na vlně národní msty. Tehdejší lidovci se drželi stranou. Dnes na to navazují aspoň někteří z nich.
Naštěstí nemlčeli humanisticky smýšlející Češi. Dokázali překonat spravedlivý hněv a rozlišili nenáviděný nacistický režim a Němce jako lidi. Nedávno tolik diskutovaná Přítomnost se nebála brzy po své poválečné obnově v čísle z 20. 6. 1946 přetisknout „Dopis odcházejícího demokratického Němce“, bohužel anonymní.
Píše o menšině svých demokraticky a československy smýšlejících soukmenovců, o tom, jak se obávali Gestapa stejně jako Češi a pomáhali tam, kde se pomoci dalo. „Že zůstali Němci? Můj ty Bože, kdo jim chce z tohoto jediného provinění uplést provaz, když chtěli svým pojetím němectví dokázat, že jsou ještě odstíny mezi černou a bílou,“ píše a sděluje, jak je bolestné opustit vlast.
Literární vědec, socialista Václav Černý píše ve svých Pamětech: „…gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému.“ Zvěrstva páchaná na Němcích českými militanty od května 1945 podle něj zničila hrdý mýtus o myšlenkové a mravní podstatě našeho národa. O mentalitě oplácející stejné stejným psala tehdy jen malá část českého tisku.
Další osobností, která se zasazovala proti bujícímu českému nacionalismu, byl Přemysl Pitter, evangelický kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník. Za 2. světové války přes přísné zákazy navštěvoval a zásoboval Židy. Po válce shromáždil válkou postižené německé, židovské a české děti a věnoval se jim. Tím geniálně pracoval pro smíření. Václav Havel jej roku 1991 in memoriam vyznamenal řádem Tomáše Garrigue Masaryka 1. třídy. Bohužel je však málo znám a připomínán.
Etnikum vzniklé politickým spojováním a vylučováním skupin podobného jazyka a rozvojem kultury s jazykem spjaté je faktem. Různost etnik, ať se stala či nestala politickými národy, přispívá k rozmanitosti světa. Dnes už sotvakdo z nás pokračuje v osvícenském snění o jednotné světové politické organizaci a společném jazyce všech.
Kdo je u nás doma
Pokud jde o Českou republiku, jsou v ní vedle výrazně dominantního českého etnika doma Moravané a Slezané, protože někteří obyvatelé těchto dvou historických zemí někdejší Koruny české se považují za samostatná etnika a je třeba to respektovat. Doma jsou tu i Slováci a dodnes existují smíšené česko-slovenské rodiny, v nichž se mluví oběma jazyky. Malý okruh lidí se považuje za Čechoslováky v etnickém smyslu.
Po staletí jsou součástí českého obyvatelstva Židé. Někteří z obyvatel s židovskými předky pěstují svou tradici a pokládají se etnicky za Židy (a třeba také zároveň za Čechy, aniž by potřebovali dvojí etnickou příslušnost nějak řešit). Antisemitismus, který se po jistou dobu zaměřil víc na jiné Semity, na Araby, se bohužel znovu zvolna začíná obracet proti Židům a někteří z nich to naneštěstí podceňují.
Mezi českými obyvateli máme také Romy, ať se k této příslušnosti hlásí, nebo ji z obav před rasisty a nacionalisty nepřiznávají. Český nacionalismus rád zdůrazňuje odlišné zvyklosti Romů a zveličuje obtíže soužití. Chybí ochota poučit se u partnerských zemí Evropské unie, kde Romové s většinou dobře koexistují, aniž by ztráceli svou kulturní svébytnost.
Jsem Čech zemsky, etnicky, a také politicky jako občan České republiky, prožil jsem více než třetinu ze svého dosavadního života na Slovensku a vládnu slovenštinou stejně jako češtinou. Není to jisté, ale možná že mám po americkém biologickém otci i lotyšské nebo židovské předky. Jsem Evropan stejně jako Čech. Jsem vděčný za všechny tyto identity.
Skoro vše, čím žijeme a co nás obklopuje, je evropské, ne specificky české: charakter měst, zařízení domácnosti, ekonomický systém, technika pronikající do všech zákoutí naší existence, filosofie, která nám pomáhá uvažovat o životě a jeho hodnotách, politické programy, které se přou o vliv na veřejný život.
Nepokládám za frázi, když řeknu, že jsem člověk a že být člověkem je (jak říkají buddhisté) drahocenné zrození a že podle křesťanství lidství může být božské. Přese všechno ponižování a faktické zotročování se respektuje lidská důstojnost a na jejím základě lze hájit práva, bez kterých jsou povinnosti pouhým nevolnictvím. Jsem člověk, a proto také občan. Být občanem pokládám za vznešenější než být hrabětem, knížetem či vévodou. Jsem rád Čechem, ale lidství a občanství je pro mne víc než být Čechem.
(Publikováno 9.9.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, snímek v textu převzat z DR, úvodní snímek volně přístupný na internetu.)
2024 ©