Vedle tří vždy připomínaných větví křesťanstva, pravoslavných, římských katolíků a protestantů žije svým životem jeho poněkud zapomínaná část označovaná souhrnně jako starobylé východní církve (v angličtině Ancient Eastern Curches). Mají různou věrouku, různý obřad a různou organizaci. Spojuje je však původ před IV. všeobecným sněmem církve, ke kterému došlo v maloasijském městě Chalkédónu (dnes Kadiköy, součást Istanbulu) r. 451. Představují počáteční podobu křesťanství na začátku jeho větvení.
Dalším společným rysem starobylých východních církví je to, že až na dvě výjimky (tvoří je Arménská apoštolská církev a Etiopská církev) žijí po staletí jako menšina uprostřed většin jiných náboženství, islámu a hinduismu. Po staletí žili východní křesťané s muslimy v dobrých sousedských vztazích. Někdy probíhaly kontakty i na oficiální úrovni. Například nestoriánští křesťané v Persii a jinde na Blízkém východě se pro muslimy brzy po vzniku islámu stali prostředníky kontaktu s kořeny evropské kulturní tradice. Jejich přičiněním se do arabštiny překládala díla Platóna, Aristotela a dalších antických autorů. Podíleli se tedy na rozvoji islámské kultury.
V současném islámu se však projevují radikální směry, které zanedbávají povinnost chránit křesťany jako „náboženství Knihy“ a chovají se k nim nesnášenlivě. Někdy pokládají křesťany za místní spojence nepřátelského Západu. Občas dochází k fyzickým útokům na křesťanské komunity a jejich budovy. Bohužel nemálo křesťanů doplatilo na náboženský konflikt životem. Tyto nepříznivé poměry vedou k početnímu úbytku východních křesťanů a k jejich odchodu do exilu.
Část příslušníků starobylých východních církvi v různých dobách našlo ochranu a útočiště pod autoritou římskokatolické církve. Nebyli nuceni se ve všem přizpůsobit. Ponechali si větší či menší míru odlišnosti a vnitřní autonomii. Mluví se o nich jako o sjednocených východních církvích. Každá taková sjednocená církev tvoří v římskokatolickém celku jednotku označovanou jako církev vlastního práva (latinsky eccleisa suae iuris). Mluví se také o východních katolických ritech.
¨
1. Apoštolská církev Východu
Jedna z partikulárních církví dnešního světa reprezentuje původní nerozdělenou křesťanskou církev. Hlásí se k víře tak, ji společně vyznali biskupové na prvních dvou všeobecných sněmech církve v Nikáji r. 325 a v Konstantinopoli r. 381 a jak ji máme vyjádřenu v nikájsko-konstantinopolském (či nicejsko-cařihradském) Symbolu víry. Stejně jako ostatní křesťané rozvíjejí myšlení o víře v nových kontextech, ale nepokládali za potřebné a za možné tyto teologické úvahy dogmatizovat, tedy zavazovat všechny k tomu, aby je uznali pod přísnými sankcemi.
Církev vznikla záhy, již v 1. století, a její nauka a praxe se postupně formovala mezi obyvatelstvem mluvícím aramejsky, tedy jazykem, jímž pravděpodobně mluvil Ježíš a apoštolové. Zformoval se tam východosyrský obřad, relativně prostá liturgie blízká počátkům křesťanství. Žili na území dnešní Sýrie (aramejština je základem pozdější syrštiny, dnes však nahrazované arabštinou), Iráku, Íránu a Turecka. V tomto prostředí vznikl raný překlad Bible pod názvem Pešito. Církev odmítla novotu efezského sněmu z roku 431. Ten oproti vyrovnanému vyznání v krédu, podle kterého Bůh z Boha přijal tělo a stal se člověkem, zdůraznil jedinou božskou podstatu vtěleného Božího syna, takže mohl Marii nazvat Bohorodičkou. Tato jednostrannost vedla k představě pohlcení lidství Božstvím a musela být r. 451 dalším sněmem v Chalkédónu korigována. Tyto a další spory se však církve Východu netýkaly. V době své nevětší slávy zasahovala tato církev misijně až do Indie, Číny, Mongolska a Japonska.
Dnes je tato církev, která se sama oficiálně označuje jako Svatá, apoštolská, katolická, asyrská církev Východu, rozšířena hlavně v Íránu, jehož státním zřízením je islámská republika a fakticky tam vládne ší’itská Strana dvanácti. Nominálně jsou asyrští křesťané zastoupeni v parlamentu, avšak fakticky čelí značné nepřízni úřadů a veřejnosti. Írán se stal centrem církve a tam sídlil její nejvyšší představitel katolikos – patriarcha. Nepříznivé poměry však vedly k tomu, že Mar Dinkha IV. Khanania má dnes sídlo v Chicagu v USA. V současnosti se k této církvi hlásí v její domovské oblasti i v exilu (včetně Indie, o níž bude řeč samostatně) v souhrnu kolem 170 tisíc osob.
Mezi římskokatolickou církví a apoštolskou církví Východu došlo po rozhovorech teologů k vzájemnému uznání o shodné víře ohledně Ježíše Krista a spojení Božství a lidství v jeho osobě. Vzájemná obvinění z bludu byla odvolána a bylo uznáno, že jde pouze o rozdíl v terminologii. Proto je nepřiměřené mluvit o apoštolské církvi Východu jako o „nestoriánech“ nebo dokonce zmiňovat nestoriánskou herezi. A opačně, tato církev nevidí dnešní katolíky, pravoslavné a protestanty jako monofysity, nýbrž jako rovnocenné bratry a sestry v Kristu.
V 16. století došlo v této církvi ke konfliktu, který souvisel se zavedením dědičnosti úřadu katolika – patriarchy (ze strýce na synovce). Stoupenci dosavadní praxe, že nejvyššího představitele volí, biskupové našli útočiště v římskokatolické církvi. S ní sjednocené společenství se označuje jako Chaldejsko-katolická církev. Tato církev střeží svou autonomii v širším římskokatolickém celku. Nejvyšší představitel s titulem chaldejsko-katolický patriarcha Babylonu (v současnosti Louis Raphaël I. Sako) se dosud volí a papež mu poskytuje osvědčení o církevním společenství. Tato větev odhaduje počet svých příslušníků na 600 tisíc.
2. Syrská ortodoxní církev
Daleko větší skupina národních církví navazuje na efezské dogma o Marii jako Bohorodičce, aniž by ovšem akceptovaly ono vyrovnávající prohlášení chalkédónského sněmu. To vedlo k představě o údajném „monofysitismu“ orientálních ortodoxních církví. Jako důkaz se chápala jejich tradiční formulace o „jediné boholidské přirozenosti Ježíše Krista“. Dlouhé teologické rozhovory s pravoslavnými a římskokatolickými teology však vedly rovněž k oficiálnímu potvrzení ze všech zúčastněných stran, že víra je shodná.
Liturgickým základem tohoto okruhu církví je historický západosyrský obřad podobný obřadu byzantskému, který používají pravoslavní a některé skupiny dříve pravoslavných, dnes sjednocené s Římem, např, zdejší řeckokatolíci. Historické počátky zdejšího křesťanství jsou zmiňovány ve Skutcích apoštolů: Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. (Sk 11, 25,26). Antiochie se stala centrem syrského křesťanství a tamní biskup byl označen jako patriarcha (dnes Ignatius Aphrem II. Karim). Dnes je toto sídlo pod jménem Antakya na jihu Turecka blízko hranic se Sýrií a patriarcha působí oficiálně v Damašku. Vzhledem k současným těžkým poměrům však v současnosti sídlí patriarcha v Bejrútu.
Syrojakobitské obce, jak se jim též říká, jsou rozšířeny kromě Sýrie také v Iráku, Libanonu a Turecku a nemalá část syrských ortodoxních je v exilu v západním světě. Příbuzné církve jsou v Indii a jim se budeme věnovat zvlášť. Celkově včetně exilu (a bez Indie) se odhaduje počet příslušníků na 2 miliony. Většinou jsou to křesťané, jejich mateřským jazykem je arabština, která vedle staré syrštiny proniká do liturgie.
Podstatnou složku povstání proti současnému syrskému režimu tvoří islámští radikálové, kteří se v nedávné době pokusili nastolit na území Sýrie a Iráku Islámský stát a obnovit dávný chalífát. Podle dostupných informací se tito radikálové chovají ke křesťanům nesnášenlivě, často násilně. Významným centrem syrské ortodoxní církve byl irácký Mosul, odkud téměř všichni křesťané museli odejít.
R. 1662 došlo v církvi k rozštěpení a její menšina (dnes se uvádí 158 tisíc osob) se podřídila Římu. Dnešní syrsko-katolická církev jako církev vlastního práva v rámci římskokatolického celku koexistuje se syrskou ortodoxní církví a sdílí její těžký úděl. Nejvyšší představitel s titulem patriarcha Antiochie a Východu Moran Mor Ignatius Joseph III Younan sídlí v Bejrútu.
3. Koptská církev
Křesťanství se záhy dostalo rovněž do Egypta a ujalo se tam mezi potomky původních Egypťanů i u řecky mluvících obyvatel země s významným centrem v severoegyptské, pobřežní Alexandrii (dnes Al Iskandaríja). Alexandrie byla vedle Antiochie jedním z raných center křesťanství. Již od raných křesťanských dob na rozdíl od realisticky a biblicky orientované antiochijské školy spojovala škola alexandrijská vlivy judaismu a helenistické inspirace (mystéria, novoplatonismus, gnose a hermetismus) s křesťanstvím. Protipólem otevřené a vzdělané alexandrijské církve byli první mniši v pouštních sídlech Nitria, Kellia a Sketis na jih od Alexandrie a radikální bratrstvo parabolánů, kteří r. 415 zavraždili novoplatónskou filosofku a matematičku Hypathii. Stejní fanatici dokonali již r. 391 zkázu alexandrijské knihovny (započatou pravděpodobně za Caesarova dobytí Alexandrie r. 48).
Řecky mluvící obyvatelé Egypta (a východního Středomoří) se přiklonili spíše k byzantské ortodoxii, zatímco křesťané z původních Egypťanů jsou předchůdci dnešních Koptů (souhlásky k-p-t odpovídají souhláskám z názvu země g-p-t). Koptština patří ke skupině hamitských (případně semito-hamitských) jazyků a píše se písmem podobným řeckému. Dnešní Koptové se pokládají za potomky původních Egypťanů, zatímco arabsky mluvící Egypťany za potomky dobyvatel původem z Arabského poloostrova.
Koptové sami odhadují, že tvoří asi 10 % egyptského obyvatelstva, že jich je tedy kolem 8 milionů. Alexandrijský papež a patriarcha celé Afriky, v současnosti sto osmnáctý v pořadí na stolci sv. Marka, Tawadros II. (obdoba nám známého jména řeckého původu Teodor) sídlí v Alexandrii. Koptská církev podobně jako ostatní starobylé východní církve udržuje ekumenické vztahy s jinými větvemi křesťanství lokálně i globálně ve Světové radě církví. Používá moderní komunikační metody, má rozvinuté školství, teologii rozvíjí se z vlastních tradic, ale i v kontaktu s jinými větvemi křesťanství, zejména s pravoslavnými. Těžké politické obraty v Egyptě ohrožují církev. V terénu žije v dobrých sousedských vztazích s islámskými spoluobčany, ale za dočasného islamistického režimu po porážce diktatury Hosniho Mubaraka docházelo k častějším pogromům na křesťanské komunity.
Členové koptské církve žijí též v diaspoře v západních zemích a došlo též ke konverzím západních obyvatel k ní. Ve vazbě na koptského papeže žije např. Britská ortodoxní církev, u níž se odhaduje, že má do 10 tisíc členů.
Po dřívějších neúspěšných pokusech se podařilo r. 1781 dosáhnout rozštěpení církve. Jeden z jejích biskupů se podřídil Římu a od té doby existuje malá koptsko-katolická církev V jejím čele stojí patriarcha Ibrahim Isaac Sidrak.
4. Etiopská církev
Ve skupině předchalkédónských církví jsou dvě církve, které ve svých zemích převládly. Nejstarší christianizovanou zemí Afriky, již od 4. století, je Etiopie. Tamní církev s asi 40 – 45 miliony členů se oficiálně uvádí jako Etiopská ortodoxní tewahedo církev. Výraz tawahedo označuje jednotu Boží a lidské přirozenosti Ježíše Krista.
Církev je samostatná, ve volné vazbě na alexandrijského papeže. V jejím čele stojí patriarcha, t. č. abune Mattias I. Církev je archaická, představuje ranou podobu křesťanství. Mimo jiné má odlišný biblický kánon. Ke Starému zákonu v ní patří mj. Kniha Enochova, k Novému např. Petrova epištola Klementovi, etiopská verze Učení dvanácti apoštolů (Didaskalia). Na konci 20. století byla Bible přeložena do současného živého jazyka (amharštiny), do té doby byla spolu s liturgií pouze ve starobylém jazyce ge’ez.
R. 1993 v souvislosti s politickými změnami se osamostatnila Eritrejská ortodoxní tewahedo církev s asi 3 miliony členů. V čele je abune Dioskoros, má kolem 3 milionů členů a je liturgicky a jazykově shodná s etiopskou církví. Obě církve přirozeně začlenily do výtvarného, literárního a hudebního umění subsaharské africké kultury.
Asi 600 tisíc členů má komunita etiopské katolické církve zasahující i do Eritrey. Byla založena r. 1951 a spravuje ji jako další církev vlastního práva metropolita Berhaneyesus Demetrios Souraphiel.
5. Arménská apoštolská církev
Počátky křesťanství mezi Armény nejsou doloženy a jsou předmětem legend. Arménie byla prvním státem na světě, kde byla křesťanská církev oficiálně uznána, bylo to r. 301, tedy dvanáct let před uznáním křesťanů v Římské říši. Arménská církev se podílela na dějích světového křesťanství prostřednictvím všeobecných sněmů církve. Nepřistoupila však na rozhodnutí chalkédónského sněmu z r. 451, který korigoval vyznání předchozího sněmu z r. 431 o sjednocení Božství s lidstvím v Ježíši Kristu.
Církev se stala typickou národní a státní církví. Menšinové církve na Blízkém východě musí hájit svou menšinovou pozici uprostřed islámské většiny. Pro tuto církev v současnosti je ústavně definováno „výlučné poslání“ v duchovním a kulturním životě Arménie. R. 2009 dodatek k ústavě stanovil jako zločin, když se netradiční náboženské skupiny pokouší přetahovat příslušníky Arménské apoštolské církve. Odlišné náboženské skupiny (křesťanské i nekřesťanské) jsou označovány jako sekty. To se stalo předmětem ostré kritiky ze strany Rady Evropy, jejímž členem Arménie je a též ze strany Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Kromě Arménie je církev většinově zastoupena v Náhorním Karabachu, což je území Ázerbájdžánu s většinovým arménským osídlením okupované arménskou armádou. Odhaduje se, že na světě je až 8 milionů Arménů, z nichž 3 miliony žijí v Arménii, další až 3 miliony v Rusku a pak v Turecku, zemích Blízkého Východu a v západním světě, zejména až kolem milionu Arménů v USA.
Arménská církev má v souvislosti se složitým historickým vývojem dvě samostatná nejvyšší centra. Původní a v 15. století obnovený je Svatý stolec v Ečmiadzinu (město v Arménii blízko hlavního města Jerevanu). Jeho představitel, katolikos všech Arménů, v současnosti Karekin II. (někdy přepisováno též jako Garegin), má pravomoc nad Arménskou církví na území Arménie a Náhorního Karabachu. Svatý stolec v Kilikii (s faktickým sídlem ve městě Antelias v Libanonu na pobřeží Středozemního moře na jihu země blízko hlavního města Bejrútu) má jurisdikci nad Armény v diaspoře a uznává čestné prvenství ečimiadzinského katolikosátu. Katolikos Aram I. má pravomoc nad arménskou církví v Libanonu, Sýrii, na Kypru, v Řecku, Íránu, v zemích Perského zálivu, a dále v USA a Kanadě, kde jsou ovšem i církevní struktury podléhající Ečmiadzinu. Arménští patriarchové sídlí dále v Istanbulu a Jeruzalémě s pravomocí nad Armény v těchto oblastech.
Důležitým tématem pro Armény je turecká genocida. Jde o sérii událostí počínaje rokem 1878. Vyvrcholením bylo vyvraždění 1 5 milionů Arménů v létech 1915 – 1918. Arméni se stali obětí velmocenské politiky mezi Tureckem, Západem a Ruskem. Arméni očekávají od Turecka adekvátní reakci. Při úvahách o členství Turecka v Evropské unii (je členem NATO) se patřičné zaujetí postoje k této minulosti připomíná jako podmínka. Arménská církev má genocidu jako trvalou agendu.
Arménská apoštolská církev je jedinou ze starobylých východních církví, která má registraci v České republice. Od března 2013 působí pod názvem Církev svatého Řehoře Osvětitele. Jeden duchovní archimandrita Barsegh Pilavčjan pečuje o asi 2 tisíce Arménů žijících v Česku a dále o členy církve na Slovensku a v Maďarsku.
V historii se odehrálo několik pokusů o podřízení Arménů římskému stolci. Úspěšné bylo vytvoření Arménsko-katolické církve r. 1742. Její současný nejvyšší představitel s titulem arménský patriarcha Kilikie Nerses Bedros XIX. Tarmouni sídlí ve městě Bzoummar v Libanonu. Církev má kolem 700 tisíc členů v Arménii (zejména na jejím severu), v Náhorním Karabachu a v četných zemích, kde žijí Arméni v rozptýlení.
6. Maronité
Ve složitých dějinách křesťanů aramejského jazyka kolem tradičního centra v Antiochii došlo k rozepřím a roztržkám. Jako důvod se uváděly diskuse o spojení božské a lidské přirozenosti Ježíše Krista. Pod vedením patriarchy Jana Marona odmítli rozhodnutí 3. konstantinopolského sněmu (680 – 681), který dogmatizoval tezi, že v Ježíši Kristu jsou dvě vůle, Boží a lidská. Dovolávali se dřívější podpory své pozice římským biskupem Honoriem. Později v době křížových výprav sladili své pojetí s římskou církví a vyhnuli se možným potížím. Podporovali křížové výpravy proti muslimům a nejpozději od r. 1182 jsou v plné jednotě s Římem.
Dlouhé dějiny unie této starobylé církve s Římem vedly k téměř úplné ztrátě její kulturní identity. Pozápadňování církve pokračuje i po 2. vatikánském koncilu (1962 – 1965) v rozporu se slovy z jeho dekretu Orientalium Ecclesiarum (1964): Posvátný všeobecný sněm potvrzuje a schvaluje starobylý řád svátostí, zavedený ve východních církvích, a také způsob jejich slavení a udělování… (čl. 12)
V čele církve je maronitský patriarcha Antiochie kardinál Mar Bechara Boutros al-Rahi se sídlem v libanonském městě Bkerké. Tradičním jazykem liturgie byla syrština (aramejština), dnes spíše tzv. maronitská arabština. Dnes nejvíce z 3 500 000 maronitů žije v Libanonu, kde tvoří uznanou etnicko-náboženskou komunitu s nárokem na funkci prezidenta, vedle dalších podobných křesťanských a islámských komunit, jimž ústava zaručuje pozice ve státní sféře. V létech 1975 – 1990 byli maronité aktéry libanonské občanské války mezi křesťany a muslimy.
7. Indické církve tomášovské tradice
Od 7. století je doložena misie Apoštolské církve Východu v Indii. Větší příliv syrských východních křesťanů do Indie, zejména na území dnešního indického státu Kerala, souvisí s jejich očekáváním, že v Indii budou pro ně příznivější podmínky než pod vládou islámu. Legendy se zmiňují o misijním působení apoštola Tomáše v Indii a o raných křesťanech v Indii. K tomu však nejsou dostatečné prameny. Komplikované procesy slučování a rozdělování od 17. do 20. století vedly ke vzniku současných osmi církví se syrskou (západosyrskou a východosyrskou) liturgickou tradicí, s různými odstíny společné křesťanské nauky a s různými organizačními vazbami.
Na Apoštolskou církev Východu je přímo navázána Chaldejská syrská církev s 15 tisíci členy. Se syrskou, koptskou, etiopskou a arménskou církví jsou spřízněny dvě církve. Malankarská ortodoxní syrská církev má 2.5 milionu členů a kromě Indie je zastoupena komunitami Indů rozptýlených na všech obývaných světadílech. Druhá z nich je Jakobitská syrská křesťanská církev, které se připisuje 1 600 000 příslušníků.
Dvě indické tradiční církve vznikly tím, že skupiny z obou hlavních proudů se sjednotily s Římem. Mohutným útvarem je dnes Syro-malabarská katolická církev čítající 4 miliony stoupenců (což ovšem činí jen 0.4 % obyvatel Indie). Přes 400 tisíc členů má mít Syro-malankarská katolická církev liturgicky příbuzná jakobitům.
V Indii vznikl jev jinde vzácný, totiž tři církve navazující na starobylé východní křesťanství, které však prošly reformací, víceméně pod britským, anglikánským vlivem. Jednou z nich je malý útvar pod názvem Malabarská nezávislá syrská církev (35 tisíc členů) odloučená od Syrské ortodoxní církve na základě víceméně osobního sporu a podpořená britskými koloniálními úřady. Další církev, u níž se uvádějí různé názvy, nejčastěji Syrská církev Mar Thomy sama sebe charakterizuje jako apoštolskou svým původem, univerzální svou podstatou, biblickou svou vírou, evangelikální svým principem, ekumenickou svým názorem, východní svou bohoslužbou, demokratickou svým fungováním a episkopální svým charakterem. Vykazuje přes milion členů, kromě Indie též v komunitách Indů na různých místech. Třetí skupina se více vzdálila staré indické křesťanské tradici, mimo jiné i tím, že její první biskupy r. 1961 ustanovili vložením rukou presbyteři. Tato Evangelikální církev sv. Tomáše má mít kolem 50 tisíc členů.
Současné prameny uvádějí, že pro podstatnou část křesťanů tomášovské tradice jde o tradiční příslušnost, přičemž jako menšina přijali indický, víceméně hinduistický styl spirituality a kultury. Někteří představitelé těchto komunit se podíleli od konce 19. století na demokratizaci indické společnosti a podpořili zápas o indickou nezávislost.
8. Závěr
Pro moderní křesťanství je důležité znovuocenění kořenů. Konfrontace i přátelský dialog s církvemi, které zachovaly mnohé z raného křesťanství a vstoupily do velmi rozdílných kontextů (arménského, afrického, blízkovýchodního, indického) a obstály tam, může být zajímavá. Sotva lze dnes napodobovat libovolně vybranou etapu minulosti. Čas postupuje jedním směrem a nelze se v něm vracet. Lze však znovunavázat na přetnuté linie a poučit se, v čem církve v dlouhých dějinách selhávaly a co se osvědčilo.
(Původně uveřejněno v Magazinu Christnet, www.christnet.cz; úvodní obrázek: Tawadros II., koptský papež.)
2024 ©