Dovolte mi v tomto seskupení psychologů a lékařů podívat se na spiritualitu z hlediska svého oboru, jímž je religionistika, tedy sekulární zkoumání náboženství a jemu příbuzných jevů. Začnu nudnými exaktními hromadnými daty, na konci se však nevyhnu vyhlédnutí do filosofie.
Náboženství, míním organizované, doktrinálně vymezené skupiny a jejich aktivity, jsou v tak řečeném západním světě, tedy ve střední a západní Evropě, Severní Americe, ale včetně Austrálie, Nového Zélandu a Japonska v dramatickém propadu.
Důvěra v církve u nás podle dlouholetých, vždy dvakrát za rok (od roku 1994) probíhajících výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění se setrvale udržuje na nejnižších příčkách z deseti zkoumaných typů institucí, až na vzácné výjimky na desátém místě pod státními institucemi, bankami a médii.
Římská církev má v 6258 obcích České republiky dnes už pouze kolem 1700 kněží, je to však podle posledního veřejně dostupného, dlouho neaktualizovaného údaje od církve samotné, může to být dnes méně. Aby takto mohl být ve 27 %, o něco málo přes čtvrtinu obcí, aspoň jeden duchovní, je nutno, aby podle odhadu až kolem čtvrtiny kléru tvořili naturalizovaní cizinci, nejčastěji Poláci a pak i Slováci.
Semináře zejí prázdnotou. Teologické fakulty, aby si udržely akreditaci, musí zavádět další, víceméně neteologické, např. sociální obory. Sesuv členstva postihuje církve až na pár odlišných případů. Dnes se k nim hlásí celkem přibližně 13 % obyvatel. Jen jedna z 41 registrovaných církví má na své straně víc než 1 % obyvatel. U všech ostatních čtyřiceti jde o promile nebo zlomky promile populace.
Nelze však přes to všechno říct, že by celku české společnosti byly spirituální hodnoty zcela cizí. Mezi posledními dvěma sčítáními lidu, kde se ještě (bohužel už naposledy) zjišťovala náboženská příslušnost, tedy v rozmezí 2001-2011 počet lidí kteří o sobě referovali, že jsou bez vyznání, významně klesl. Část respondentů neuvedla nic. Mají za to, že do jejich spirituálního života státu nic není. Došlo však k mohutnému přelévání od tradičních, zavedených uskupení, zejména větších křesťanských církví do dvou okruhů: prvním jsou alternativní, atypické, v českém a evropském prostředí nové skupiny a směry. V západním světě je kupříkladu dnes několik milionů buddhistů domácího původu.
Druhou skupinu tvoří ti, kterým demografové říkají „věřící bez uvedené náboženské příslušnosti“. Americký psychoterapeut se spirituálním přesahem Thomas Moore v této souvislosti mluví o „osobním náboženství“ a míní tím u každého vždy jedinečné, organicky, podle osobních potřeb a preferencí propojené výpůjčky z různých tradic. Rovněž americký ostrý kritik náboženství a souběžně člověk, který nárokuje prožití zkušenosti, řekněme mystické, Samuel Harris, mluví o spiritualitě bez náboženství.
Ještě jinou podobu této životní orientace, uvedl do veřejného prostoru již v 70. letech minulého století americký, dnes již emeritní profesor medicíny Jon Kabat-Zinn, aniž by tomu říkal nenáboženská spiritualita.
V dalším okruhu, který soudě podle vydávané literatury mohutně roste, se mluví o minfulness, přičemž se tento anglický výraz pro všímavost, bdělost, bdělou pozornost, plné vědomí, zpřítomnělost či ducha-přítomnost ponechává i v češtině. Dnes máme překlady více než deseti knih o minfulness. I když jde o stav v jistém smyslu transcendentní, není vazba (v tomto případě) na buddhismus zmiňována, nebo je jen okrajově připomenuta a dále se s ní nepracuje.
Nezávisle na tomto hnutí doznal explozi vnitřního prožívání Francouz Stephen Jourdain, který v knize rozhovorů z r. 1991, jež s ním vedl Gilles Farce, říká, že jeho zkušenost nemá žádné náboženské nebo esoterní souvislosti. Četl beletrii a seznámil se jako student s myšlenkami racionalistického filosofa René Descartesa. Když přemítal nad jeho větou Myslím tedy jsem, zažil něco, co popisuje takto: S nepopsatelnou prudkostí jsem pronikal na druhou stranu zrcadla a nalezl jsem se, jako bdělý vůči nekonečné bdělosti v samotném svém středu, ve středu bdělosti, která nebyla předmětem, nýbrž mimočasovým úkonem, kterého jsem byl schopen. Věděl jsem, že vím vše, co je k vědění, že jsem dosáhl nekonečné hodnoty, že to, čeho jsem se dotkl, je podstata podstaty všech věcí a mne sama… Věděl jsem.
Vlna zájmu o novou, alternativní spiritualitu, jak je notoricky známo, začala v šedesátých letech minulého století v USA za spoluúčasti zde notoricky známého, původem českého filosofujícího psychiatra Stanislava Grofa. Grof sám propojuje mentorsky přesně vedené konkrétní dávky té které substance s určitým, vždy poněkud odlišně zabarveným typem metafyzické, mystické či kontemplativní zkušenosti. Lze tedy říct, že nová, docela významná vlna spirituality střídající tradiční náboženské směry je spiritualita psychedelická? Spiritualita těsně navázaná na chemické změny v mozku navozené různými psychoaktivními látkami?
Napřed se zdá, že není důvod se takovému hodnocení vyhýbat. Vždyť lidskou subjektivitu, niterné osobní prožívání nediskreditujeme tím, že ji přiznáme somatickou komponentu. Nemáme ambici rozhodovat po staletí diskutovanou otázku, co je prvotní a co odvozené, nebo jde-l o psychofyzický paralelismus. Možná je to pseudootázka a jde o pohledy z dvou stran na totéž dění.
Jisté však je, že aspoň pro některé z protagonistů nové, řekněme, nenáboženské spirituality (pro Grofa a jeho okruh, určitě pro zmíněného Harrise, pravděpodobně i pro Moora) byl kontakt s různými přírodními, případně i syntetickými substancemi ovlivňujícími psychiku rozhodujícím momentem. Jisté však je i to, že někteří (jako Jourdain nebo český víceméně sekulární mystik Ing. Ivan Špička) s psychoaktivními látkami do kontaktu nepřišli a zřejmé také nikdo nezkoumal metodami kognitivních věd pochody v jejich mozcích.
Špička označuje je zážitek, připravený meditací poučenou u křesťanských mystiků a zenových mistrů jako antisignální, tedy nezprostředkovaný žádnými znaky, lze říci bezprostřední a vyjadřuje jej mimo jiné těmito slovy: … antisignální já fulguruje v samotoku čirého bytí; antisignální já je Světlo; antisignální já je čirá aktivita, švih bytí bez prostoročasu; antisignální já je mé pravé já, a tak se v antisignální kontemplaci zakouší…
Vyhodnocení vztahu psychedelik a spirituality nabízí Samuel Harris. Referuje, že jako mladý student a přesvědčený materialista experimentoval s psychedeliky, aniž by uváděl podrobnosti, a zažil mohutnou vnitřní zkušenost, která vše postavila do nového světla Rozhodl se však s těmito látkami nepokračovat a jednorázovou zkušenost, která se v každodennosti postupně vytrácela, se pokusil jinou cestou udělat trvalou zkušeností, viděním, které jinak rámuje běžné, všední zkušenosti a má pozitivní vliv na vztahy a na postoj k utrpení a smrti. Vzal téma do vlastních rukou, nechal si doporučit meditativní postupy a strávil léta, stovky a stovky hodin prací na sobě. Prožil dokonce podle doporučení tibetských meditačních mistrů delší čas zcela o samotě. Po době zkoušené trpělivosti nakonec došlo k průlomu a ke zkušenosti podobné té počáteční psychotropní, avšak stabilní a propojené s během každodenního života. aniž by to u něj znamenalo návrat či nový příklon k tomu či onomu náboženství Žije svůj život ve vnitřní svobodě a v plném prožívání přítomného okamžiku.
Podobně, bez náboženských kulis a rekvizit zažil to, čemu názvem své, do desítek jazyků přeložené publikace říká původem německý spirituální učitel Eckhart Tolle moc přítomného okamžiku. On, vezmeme-li jeho svědectví tak, jak je podáno, se bez psychedelických substancí obešel.
Případné změny v chemismu mozku a případné vybudování spojů ve stavbě mozku mohou zřejmě nastat i na základě práce na sobě. A v tomto případě jde o spirituální transformaci prožitou zcela ve vlastní režii. Transcendentní stav mysli pak není jen třeba nahodilým produktem vnějších vlivů. Psychedelická zkušenost pak může být pozváním na cestu a snad může být podpůrná i při dalších krocích. Pracuje-li člověk na sobě, užívá-li svobody a rozšiřuje-li ji, stává se tato zkušenost aktivní sebetranscendencí, třeba ve smyslu výroku filosofického inspirátora pohybu ve slavných šedesátých letech Jeana Paula Sartra: Jakmile svoboda explodovala v duši člověka, bohové proti takovému člověku bohové nic nezmůžou.
(Pedneseno na sympóziu Psychedelika, věda, spiritualita v Pražské křižovatce dne 19.4.2019)
2024 ©