Mnozí předpokládají, že se česká náboženská scéna výrazně měnila v létech 1948-1989. Kromě paměti dnešní starší generace svědčí o aktivitách tehdejšího režimu proti náboženství jak pečlivá dokumentační činnost státních orgánů (například publikace Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu), tak nezávislá práce historiků.
Jak se vztah populace k náboženství v těchto čtyřech desetiletích měnil, nevíme. Známe stav z počátku tohoto období, ze sčítání lidu r. 1950. Ve třech dalších desetiletích se otázka na náboženskou příslušnost nekladla. Náboženství bylo oficiálně prohlášeno za soukromou věc občana. U publikací tehdejšího brněnského Ústavu vědeckého ateismu není jasné, co je faktografie a co propaganda.
Po náhlém ukončení ateistické výchovy na školách, poté co ustala soustavná protináboženská osvěta v hromadných sdělovacích prostředcích a poté, co křesťanské církve a jiné náboženské společnosti dostaly na všech úrovních volný prostor oslovovat veřejnost, by se dalo očekávat, že pokles náboženské sebeidentifikace a náboženské aktivity zaznamenaný mezi léty 1948-1989 bude vystřídán stabilitou této oblasti nebo případně i návratem celých společenských vrstev a skupin k vyznávání a praktikování náboženství.
Příklad Slovenska, kde v prvním desetiletí polistopadového režimu rostl počet lidí, kteří se hlásili k náboženské příslušnosti, a v dalším desetiletí mírně klesal, nikoli však na úroveň roku 1991, by podpořil očekávání podobných trendů v Česku. V obou zemích probíhala v minulém období stejná protináboženská propaganda a v obou v následujícím období mají náboženské subjekty plnou nezávislost a poskytuje se jim značný prostor pro veřejné působení. Přesto v Česku, možná překvapivě dochází ke zcela odlišnému vývoji.
Sekularizační procesy intenzivnější na území dnešní České republiky již před komunistickým režimem vedly k tomu, že formální a deklarovaná náboženská příslušnost se kombinovala s faktickou náboženskou indiferencí před nástupem diktátorské moci strany, jejíž oficiální ideologie byla ateistická. Zdejší obyvatelé, i když měli k despotickému režimu výhrady, celkem ochotně přistupovali na jeho kritiku a omezování náboženství. Vztah již několika generací sekularizovaných jednotlivců a komunit k náboženství pak pokračuje i v období plné svobody vyznání a projevu. Příčiny mimořádného úspěchu sekularizmu v českých zemích po celé 20. století jsou samostatnou a těžko řešitelnou otázkou.
To, že česká společnost je sekularizovaná, ovšem zdaleka neznamená, že oblast náboženství a spirituality je na okraji zájmu. Dostupné zdroje informací potvrzují, že z 10 milionů obyvatel České republiky jich za posledních 27 let miliony řešily vztah k náboženství a změnily postoj k němu, a zdaleka ne jednosměrně.
Podle očekávání ukazuje podrobnější studium a interpretace dat ze sčítání lidu, že lidé masově opouštějí křesťanské církve, které se podle počtu deklarovaných členů dlouho umisťovaly na prvních příčkách. Pokles počtu jejich příslušníků je v současných liberálních poměrech intenzivnější než v době, kdy režim na ně vykonával tlak.
Úměrně k poklesu počtu lidí hlásících se k církvím římskokatolické, českobratrské evangelické a československé husitské rostl v prvním sledovaném desetiletí počet lidí, kteří byli tehdy označováni jako bez vyznání.
Překvapení však náboženským činitelům a religionistům připravilo české obyvatelstvo v následujícím desetiletí 2001-2011. S trochou nejistoty, již způsobuje nová metodika Českého statistického úřadu roku 2011, počet osob bez náboženské víry, jak se to nyní označuje, poklesl, dokonce pod úroveň roku 1991. Přitom ovšem zároveň pokračuje propad tří stále sice nejpočetnějších, ale dnes už výrazně menšinových církví. Tito lidé opouštějící tradiční směry se už neidentifikují jako bez vyznání či jako nevěřící.
Máme-li zachovat religionisticky korektní přístup, musíme připustit, aniž bychom to věděli o jednotlivcích, že někteří využili toho, že na rozdíl od témat, kde nám zákon ukládal pravdivě odpovědět, byla odpověď na dvě otázky dobrovolná. Byl to dotaz narodnost, resp. národnosti (protože sčítací arch umožňoval uvést národnosti dvě) a na náboženství. Pokračující privatizace veřejné sféry vedla k tomu, že 45 % českých obyvatel odmítlo na tuto otázku odpovědět a všechny ostatní údaje jsou tím zkresleny. Lidem, kteří neodpověděli, totiž nemůžeme a priori připsat nějaký postoj k náboženství (ať odmítavý nebo lhostejný či souhlasný).
Zvláštní pozornost musíme věnovat oblasti, které se po dosavadních dvacet let věnuje čtvrtletník Dingir definovaný jako časopis o současné náboženské scéně. Tou současností není jen přítomná podoba tradičních a zavedených vyznání, které se Dingir samozřejmé též věnuje. Je to především nová či současná religiozita a spiritualita, tedy způsoby prožívání náboženství, iniciativy, směry a skupiny, často nepojmenované, které kvetou v posledních několika desetiletích. Ve srovnání s tradiční náboženskou scénou je můžeme označit jako atypické či alternativní.
Dvě položky v tabulkách vyjadřujících současnou religiozitu jako by popíraly sekularizační tezi. Zdá se, že již neplatí tak jednoznačně teze raného Petera L. Bergera, že modernizace nezbytně vede k úpadku náboženské víry, a to jak v rámci společnosti, tak i v myslích jednotlivců a jako by měl pravdu pozdní Berger, který konstatuje resakralizaci společnosti a nalézání posvátna v profánní skutečnosti.
Počet lidí, kteří se hlásí k jiným náboženským uskupením než k třem tradičním církvím, v uplynulých dvou desetiletích prudce roste, zhruba za každé desetiletí na trojnásobek výchozího stavu. V posledním sčítání roku 2011 to činilo 940 tisíc osob. K tomu je třeba přičíst zaokrouhleně 707 tisíc osob, které zvolily z nabídky možnost věřící bez uvedené náboženské příslušnosti. Tyto dva vnitřně rozmanité okruhy společně vytlačily římskokatolickou církev na druhé místo. Není divu, že z její strany je na Český statistický úřad vyvíjen tlak, aby otázka na náboženskou příslušnost ve sčítání, které by mělo proběhnout r. 2021, již nebyla.
Lze tedy konstatovat, že spolu s celkovým poklesem počtu osob hlásících se k nějakému náboženství je tu nový jev. Dnes spíše, než k poklesu dochází k přelévání respondentů od tradičních a zavedených směrů ke směrům novým a alternativním. Jsou to v menší míře početně malé křesťanské církve, z nichž především Církev bratrská zaznamenala významný násobný růst členstva a růst spatřujeme i u církve starokatolické. Další složku tohoto vitálního segmentu měnící se české náboženské scény tvoří nově vzniklé a v některých případech i registrované církve nejčastější evangelikálního a letničního typu.
Sociologické průzkumy postojů obyvatelstva ukazují silné zastoupení mimokřesťanských směrů, ať již západního původu (např. neognosticismus, hermetismus, Wicca či rekonstrukce náboženství prehistorických předků dnešních evropských etnik) nebo směrů převzatých z Orientu, tedy tradice původem indické, čínské a z dalších prostředí jižní a východní Asie. Významný prostor rovněž zaujímá nenáboženská spiritualita, i když toto označení není všeobecně přijímáno. Jde o alternativní životní styl s jistými nábožensko-filosofickými přesvědčeními. Jeho častou podobou je spiritualizovaná psychologie, resp. psychoterapie, která přejímá i úkoly tradičně spojované s pastorací.
Lze shrnout, že náboženství v Česku v období sledovaném Dingirem a v celém polistopadovém období zakouší mohutné propady a vzestupy a značně se proměňuje z hlediska obsahu a způsobu prožívání.
(Předneseno na konferenci pořádané dne 4. listopadu 2017 na Husitské teologické fakultě UK k 20. výročí časopisu Dingir; úvodní ilustrační obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©