Po Vánocích se vše točí kolem konce roku prý starého. Jak je starý rok? Je 31. prosince rok starý jeden rok? Na lidská měřítka velmi mladý? A můžeme vůbec čas poměřovat časem? Není to stejně divné, jako když peníze kupujeme nebo prodáváme za peníze?
Pozornost se zaměřuje na rok prý nový, ne-li dokonce mladý. Někdo může být mladý, protože uběhlo málo času od jeho narození. Nějaký přírodní útvar nebo lidské dílo mohou být nové vzhledem k době od jejich vzniku. Rok označovaný jako nový je krátký úsek času, třeba jeho první vteřiny, minuty či hodiny, možná i dny, aniž by se v něm odehrálo něco podstatného, co teprve můžeme měřit časem.
Mládí člověka je relativní. Kdesi jsem četl, že procesy stárnutí začínají kolem sedmnáctého roku života, i když obvykle síly a jejich uplatnění v životní dráze jsou ještě dlouho potom na vzestupu. Je to i s rokem tak, že je zpočátku nejistý, nezkušený, pak oplývá silami a je třeba v létě na výsluní, síly pak už nejsou chaotické a vyjadřují řád, a nakonec rok chátrá a v prosinci pozbývá sílu a hyne?
Máme představu, že čas je cosi objektivního, nezávislého na nás. Zdá se, že na jeho běh nemáme vliv, že naopak čas doléhá na nás a ovlivňuje nás. Jenže čas je takový, jak ho pojímáme. Může to být lineární čas, nekonečné plynutí událostí hypoteticky měřitelně snad od velkého třesku – ale kdoví odkdy, neposlechneme-li fyziky a zeptáme se, nebylo-li snad v inflačním multivesmíru něco před explozí naší singularity a neplyne-li tento čas nad časem od ničeho k ničemu.
Staré a nové roky patří k jinému času, k tomu, v němž se otáčkami Země kolem její osy a jejími oběhy kolem Slunce zdánlivě vracíme do východiska a začínáme znovu od začátku. Neplatí to však ani prostorově. Kdybychom našli nějaké vhodné souřadnice, zjistili bychom, že Země je se Sluncem a celou jeho soustavou unášena kolem středu Mléčné dráhy, naší spirální galaxie, a spolu s ní prodělává pohyb v Místní skupině galaxií, přičemž slovo „místní“ je poněkud odvážné, má-li tento útvar průměr deset milionů světelných let. A tak lze jít dál k ještě větším měřítkům.
Návraty do bodu, z něhož jsme vyšli, by možná byly útěšné, daly by nám pocit jakéhosi obšírnějšího domova, něčeho důvěrně blízkého, kde můžeme spočinout a kde zhruba víme, co se dá očekávat. Jenže jsou to návraty iluzorní. Jsme vržení do času a prostoru, a jiný domov než ten, který si vytváříme, který však je trvale ohrožený Neznámem, není k dispozici.
Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu. Ilustrace Dan Ferrer, Candeleda
V čase lineárním je nový každý nepatrný okamžik. Nastává něco, co tu ještě nebylo, ale v neskonale blízkém dalším momentu to právě nové pomíjí odplaveno do minulosti. Ta minula, v daném okamžiku ji potkáme a hned se s ní mineme. Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu.
V cyklickém čase platí známé biblické nářky z knihy Kazatel razantně znějící v kralickém překladu: „marnost nad marnostmi a vše je marnost. … Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; … jest čas rození i čas umírání, … Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všichni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.“
Možná se dokážeme odpoutat od minulosti, jež odplynula a je nicotou. Nemusíme si donekonečna přehrávat uběhlé rozhovory a činy, známkovat sebe a druhé ze vzorného nebo pošetilého chování. Nemusíme se nechat jako jednotlivci dál a dál zatěžovat vahou minulosti, která sice odešla, ale zanechala stopu a ta nás chce ovládat. Nemusíme se jako civilizace nechat zavalovat historickou matérií, jíž je čím dál víc a čím dál méně je schopna být učitelkou života.
Novoroční výzvy k odvaze nestačí na to, aby zaplašily obavy z toho, co přichází a co na nás dopadá. Nemusíme sice podléhat strachu dřív, než nám budoucnost vmete do cesty nějaké nepříjemné překvapení, ale budoucnost, dokud do ní předbíháme, vznáší na nás nárok, a my mu podléháme. Je-li co radikálně nového, ne otupující nekonečná recyklace příčin a následků, je to akt, jímž čas překračujeme. Je to přítomný okamžik, který exploduje významem, je to zkušenost X, je to život sám, který se děje vědomě, a proto odněkud někam. Život nabitý smyslem. Je to čin tvůrčí, jímž se ujímáme autorství vůči svému životnímu příběhu. Je to případ, kdy nejsme žiti, nýbrž žijeme a život sám je (i) naším dílem.
Skutečně nové je to, co právě přichází. Můžeme se tomu otevřít a přijmout to jako dar života, který je štědrý, ale také jako výzvu a jako čin, jímž na ni odpovídáme. Otevření mysli přítomnosti by mohl někdo nazvat mystickým zážitkem. Je to však i revoluce. Nikoli ve smyslu Koperníkovy, církví do roku 1835 zakázané knihy De revolutionibus orbium coelesticum libri VI (Šest knih o oběhu nebeských světů, konečné vydání 1541). Míním opak evoluce, vývoje, ne tedy odvíjení toho, co bylo zavinutě (v příčinách) přítomno.
Nemíním jen revoluci duše, znázorněnou jako heroické umělecké dílo výjimečného jednotlivce. Míním i dílo sociální. Věřím možnosti přijít s něčím doopravdy novým v životě společnosti. Lépe řečeno, vše může k nekonečnému unudění probíhat postaru. Mocenské struktury mohou trvale drásat svébytné lidské tvory. Prý svobodné občany je možné udržovat v pozici faktických nevolníků. Ale je možné říct ne a hledat rozumné cesty emancipace. Sotva to vyplyne samo jako nutný následek dostatečných příčin.
Takový obrat třeba nepřinese nový rok, ale může k němu přispět nová odvaha čelit zaběhaným pořádkům.
(Původně 30.12.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz/clanek/30576-bude-pozitri-rok-novy, sníímek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně dostupný na internetu.)
2025 ©